O technologii ve vzdělávání

Dnešní děti rostou do digitálního světa. Od útlého dětství kolem sebe vnímají dospělé používající technologie. Jelikož je přirozeností dětí učit se všemu, co je potřeba ve světě jejich rodičů, cítí neodololatelnou touhu dělat totéž. Pro dnešní děti jsou digitální zařízení zcela přirozenou součástí světa, stejně přirozenou jako pohádky, králíci, pravidla stolování, čtení, psaní nebo mluvení. Děti cítí, jak důležitou složkou naší kultury technologie jsou a rozhodně se chtějí stát plnohodnotným členem svého společenství.

Pronikání sítí, dat a obrazovek do všech sfér života se nevyhne ani školství. A stejně jako jinde, i zde přinese celou řadu zásadních změn. Digitální technologie promění samotné základy vzdělávacího systému, neboť současné děti nebudou ochotné podílet se na výuce (čti: ,,komunikaci“), jejíž formy a smysl neodpovídají světu, jehož jsou součástí. Školství nemůže nebrat v potaz nastavení dnešních dětí, které je digitální, protože digitální je společnost, do níž se narodily.

Zatímco v tradičním modelu školy stojí v centru výuky pedagog a vysílá informace (znalosti a postupy) směrem ke studentům, kteří se učí tím, že je zpracovávají, v digitalizované škole nemá hodina žádné jasně definované centrum, odkud by informace vycházely. Center je tolik, kolik je do výuky zapojeno lidí (pedagogů i studentrů) a informačních médií (obrazovka, tablety, chytré telefony, počítače, roboti). Je to analogická změna té, která probíhá v mediálním světě. Zatímco televize vysílá z jediného centra tutéž informaci do všech domácností, v době Internetu nekonečno vysílacích center vysílá nekonečno možných zpráv síti příjemců, z nichž každý vnímá odlišnou informaci. Digitální informace jsou personalizované a pokrývají celé spektrum všech možností.

Díky rozšíření technologií do procesu vzdělávání tak učitelé ztratí své místo dominantního zdroje informací. Nepřijdou o práci, to neříkáme, ale přijdou o kontrolu informačních toků ve třídě. To samozřejmě velká část dnešních učitelů nechce, a proto se tytp změny neodehrají příliš rychle a v příštích letech lze očekávat velký odpor proto přítomnosti digitalizaci života ve školách. Tradiční škola je masové médium (škola filtruje a předává informace) a individuální přístup, který digitalizace přináší, bude nad síly většiny zastánců klasických forem výuky. Pomalá akceptace společenských změn bude zvyšovat komunikační propast mezi učiteli a studenty.

V digitalizované učebně jsou tedy všichni vysílači i přijímači informací. Učitel přestává být „tvůrcem“ výkladu a stává se jedním z mnoha řešitelů aktuální komunikační situace. A naopak studenti přestávají být pouhými pasivními příjemci učiva a začínají se aktivně podílet na jeho tvorbě.To vede nejen ke zmizení monopolní moci nad hodnocením, co je pravdivé či nepravdivé, správné či nevhodné, důležité či nedůležité atd., ale především k nutnosti všeobecné spolupráce a sdílení, což jsou základní pohyby doprovázející všechna digitální prostředí. Kyberprostor je přirozeně kolektivní. Technologie přinesou do škol týmovou spolupráci, legalizaci opisování, hlasité našeptávání, kopírování a neustálou potřebu tvořit a inovovat, tj. nekonečný proces učení. Studenti se budou učit nejen od vyučujícího, ale také od sebe navzájem. Což se samozřejmě již děje, jen se to nepovažuje za součást oficiálního curricula.

Digitální zdroje nahradí učebnice a cvičební sešity. Dnešní svět je příliš pestrý a měnící se a není v silách žádného analogového média (encyklopedie, řady učebnic) smysluplně zachytit jeho důležité aspekty a tvary. Nemluvě o tom, že jsme vstoupili do postfaktického světa (a už z něj nevystoupíme, neboť i pozitivistický pohled na svět prochází evolucí a není možné udržet normy 19. století navždy), rozpadá se naše pojetí pravdivosti a jistoty a nastává čas vrhat nové pohledy, zaujímat neotřelé přístupy, improvizovat a nebát se nevědět.

Digitální prostředí jsou nestálá, bezpřestání se inovující a vyžadují permanentní otevřenost, kreativitu a aktivitu. Dnešní svět nesestává z odpovědí, ale z otázek. To právě znamená postfaktická doba. Čelíme problémům, jejichž řešení nejenže neznáme, ale často ani nedokážeme zahlédnout jejich přibližné obrysy. Schopnost kreativně se postavit k otázkám, které nemají žádný jasný postup řešení, je právě něco, co se můžeme učit díky zahrávání si s digitálními médii, pro něž jsou tekutost, nejistota a práce s chybou standardem. Výhodou je i to, že současní učitelé neumí s technologiemi správně zacházet, takže mají příležitost přenést zodpovědnost za znalosti a postupy na žáky a studenty. Jde koneckonců o řešení, která se týkají i jejich světa. V digitální škole se učí všichni, žáci, vyučující i neuronové sítě.

Opuštění potřeby monopolního vysílače informací nahrává interdisciplinárnímu přístupu. Svět nesestává ze škatulek, chemie se prolíná nejen s biologií, ale i s výrobou tužek a papírů a tedy s historií a občanskou výchovou. Atd. Digitalizace vzdělávacího obsahu přinese rozpuštění hranic dnešních předmětů. Přesně jak to umožňuje současný RVP. Digitální gramotnost je v něm označována jako průřezové téma, ale spíše to dopadne tak, že „matematika“ či „zeměpis“ se budou prořezávat do témat digitální společnosti odrážející se v očích digitálně vyrůstající mládeže. ŠVP v digitalizovaném školství není možné sepsat, přestože technologie knihtisku je stále k dispozici, a tak jeho ,,sepisování“ probíhá o přestávkách ve sborovnách, kde se dospělí účastníci školního provozu domlouvají na zasíťování témat, která se v jednotlivých učebních blocích otevírají, aniž by se zaměřovali na očekávané výstupy, protože v digitální době je mnohem vhodnější nic neočekávat, jak nám ukazují dnešní studenti, kteří od školy neočekávají nic moc, nejčastěji papír. Umění spolupráce v nejistém prostředí je klíčovou kompetencí naší doby a rozhodně i naší budoucnosti.

Protože změny, kterými prochází digitalizovaná společnost, jsou příliš rychlé, jen velmi pozvolna (možná vůbec) s sebou přinášejí změny samotného člověka. Lidské tělo, emoce, které procházejí nervovou soustavou, vědomí, bolest, radost, strach, smutek, zvědavost či lidská představivost jsou výsledkem dlouhého evolučního procesu a i v následujících desítkách let budou bezesporu hrát svou roli. Poznávání přirozených vlastností a schopností člověka má tedy své místo i v digitalizovaném prostředí. Proto zejména v mateřských školkách a na prvním stupni ZŠ nemusí mít technologie žádný výrazný vliv na vyučování. Rozhýbávání prstů, například při acházení s nožem, je pro rozvoj mozku, pozornosti i logického myšlení, zásadnější než výukové aplikace. V raném dětství jde mnohem více o poznávání sama sebe než o poznávání společnosti. Nejdůležitějším kouskem světa je pro každého ostatně jeho vlastní tělo.

Na vyšších stupních ZŠ, středních a vysokých školách, jsou nicméně změny přinášené digitalizací společnosti nevyhnutelné. Buď se zdejší život přizpůsobí potřebám dnešních dětí a současným komunikačním situacím, anebo jej děti nebudou vnímat. Chtějí se učit, chtějí poznávat svět a žít v něm a potřebují, aby je v tom dospělí doprovázeli vhodným způsobem. Když jste dítě, hodí se mít k ruce někoho, kdo má životní moudrost, kterou s vámi chce sdílet. Učitel v digitální třídě je mnohem více mentorem než neomylnou autoritou. Umí pracovat s chybou a nejistotou, ví o tématech číhajících za rohem a nebojí se je studentům představit. Jeho rolí je otevírání a jeho odměnou neustálý údiv nad přísunem nových myšlenek, postupů a řešení rodících se v čerstvých myslích přicházející generace.

Být vzdělaným znamená orientovat se v tekuté síti pravd. Svět je živý a neustále se mění. Neexistuje žádný všeobecný základ, nikdy neexistoval. Je to idea z konce 18. století. Existují pouze lidé zaplétající se se svojí dobou. Žijeme ve zvláštních časech. Jde v nich o to neztratit zdravý rozum a citlivé srdce tváří v tvář umělým inteligencím.

,,Digitus“ znamená latinsky prst. Na interaktivní tabuli může synchronně pracovat i deset žáků. To znamená, že sto prstů může naráz hrát na klaviaturu jednoho problému a společně nacházet jeho řešení. Je mimo naši současnou představivost vymyslet takový problém a samozřejmě ještě dále se nachází možnost vidět jeho řešení. Jak se počítá rovnice o deseti neznámých deseti lidmi tak, aby všichni procházeli řešením současně a ve stejný okamžik objevili, že už došli do cíle, který předem nebyl nikomu známý. Čistě teoreticky (a technicky) je takové kolektivní vědomí možné. Život není než multidoteková interaktivní tabule a dnešní děti to vědí.

Článek vyšel v roce 2018 v červnovém čísle časopisu Perpetuum.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *