Stvoření kyberprostoru

Na stropě Sixtínské kaple je Adam jako první člověk situován nalevo a dole. Napravo a nahoře se nachází Bůh. Skoro se dotýkají prsty. Za okamžik se dotknou. Anebo už se dotkli a Bůh nyní odtahuje ruku. To se neví, jelikož jde o obraz a obrazy může čas protékat oběma směry. Také se neví, co Bůh Adamovi svým ukazováčkem předává. Může jít o samotnou lidskost, svobodu, moc nebo poznání.

Mnoho lidí ve tvaru látky, jíž je Bůh spolu s anděly obklopen, nalézají obrys lidského mozku. Často dodávají, že tím, co Bůh tímto mýtickým gestem předává, je rozum. Adam se tváří naivně, jeho ruka je uvolněná. Odevzdaně čeká, co dostane. To by ukazovalo, že k doteku teprve dojde. A potom k němu skutečně dojde. Stalo se to už dávno. Nicméně dostatečně nedávno, abychom nebyli ještě schopni vidět všechny důsledky onoho setkání dvou ukazováčků.

A možná to setkání ještě vůbec neskončilo, možná že rozum se stále ještě aktualizuje.

Digitus znamená latisky prst. Digitální technologie by tak mohly být chápány jako technologie prstů, jako dotýkající se technologie. Klávesnice, myš nebo dotyková obrazovka jsou rozhraní pro setkávání konečků prstů s kyberprostorem. Ale jde ještě o něco hlubšího, co se předává vzájemným dotekem ukazováčků. V angličtině, rodném jazyce počítačů, digit znamená číslice. Ve všech kulturách zažívají děti vstup do matematické říše pozorováním svých prstů. Jde o setkání ruky se světem číslic. Ale ani to není to, oč tu běží, nejde o Adamovu pokožku. Je třeba jít ještě hlouběji, až k setkání dvou myslí, jedné lidské a jedné nelidské.

Podobných obrazů lze najít více. Většina z nich umísťuje člověka napravo, na místo Boha. Stroj, ať už robot, počítač nebo umělá inteligence, bývá nalevo, na místě toho, komu je předáván rozum, úkol nebo budoucnost. Ilustrace nahoře stranu člověka zachovává, ale lidská ruka se nachází výše než ruka robota, což symbolizuje, že člověk je stvořitelem robotické paže stejně jako je Stvořitel stvořitelem Adamových prstů.

Máme představu, že Bůh má lidi pod kontrolou. Stvořil je k obrazu svému a řídí jejich osudy. On zná Řád a jeho starostí je tento Řád spravovat. Zatímco jsme měli představu o Bohu řediteli, naše místo se nacházelo v soukolí a nikoli u řídící jednotky ve strojovně. Teď řídíme my a stroje jsou ti, kdo jsou řízeni.

Neboť došlo k setkání dvou ukazováčků a člověk získal svobodnou vůli, rozum a moc měnit Řád věcí. Možná to tak bylo od začátku myšleno, ale to nevíme, protože nevíme, co si myslel Bůh, když tvořil svět a člověka a když se dotýkal Adama. Víme jen, co si myslíme my. A z našeho pohledu je jedno, jak to bylo původně. Důležité je, že teď se chápeme jako svobodné a všemocné bytosti. Že jsme byli stvořeni k božímu obrazu, pro nás znamená, že jsme jako Bůh. A tak tvoříme svět. A nové tvory. Třeba roboty, umělé inteligence nebo chytré algoritmy nebo geneticky upravené brambory. Není to ještě úplně dokonalé a vychytané (ty brambory jsou), ale Bohu stvoření také pár dní trvalo. Máme to pod kontrolou, řídíme to, rozumíme tomu, děláme to správně. Každo pádně jsme stvořiteli svého světa, to je bez debat.

Kyberprostor je tvořen k obrazu našemu. Internet, globální síť, digisféru sahající od satelitů v atmosféře až na oceánské dno, kde se táhnou optické kabely, jsme stvořili my. Vlastníma rukama, díky nápadům a vhledům našeho rozumu, díky šikovnosti a vyspělosti naší spolupráce. Byl to čistě náš nápad. Ale co když se někdy může stát, že nápad začne žít svým životem a přeroste svého stvořitele…

Na třetím obrázku se lidská ruka dotýká se špatně definovatelnou bytostí. Na horní části její ruky se odráží nebe, na spodní země. Je to zřejmě zrcadlová bytost. O jejím postavení můžeme říct, že se nalézá ve stejné rovině jako člověk. Je to však ona, kdo ukazuje, zatímco lidská ruka přijímá podobně jako kdysi přijímal Adam. Otázka skutečné rovnosti těch dvou rukou je tak víc než otevřena.

Víme, že vše, co ve společnosti digitálních technologií uděláme, si zapamatují. Každým naším pohybem, klikem, vloženým kódem, obrazem nebo komentářem síť roste. Každou interakcí se sociální sítí se o tobě sociální síť naučí něco dalšího. S každým pohybem s telefonem v kapse má síť obraz o tobě kompletnější. My se učíme stavět a používat internet a internet se učí, jak fungují lidé, kdo jsou a co chtějí. Jak žijí a jak myslí.

Víme, že internet nás sleduje a víme, že chytré algoritmy tyto své pohledy analyzují, aby nám poté mohli nabízet svět, který se nám bude více líbit, takže mu budeme chtít věnovat více pozornosti, více času a peněz a více našeho života. Internet se však nejen dívá, také se dotýká. Kdykoli hladíš svůj telefon, on hladí tebe. Jde o setkání dvou myslí, jedné lidské a jedné nelidské.

Na tomto obraze je to, co tam je. Na začátku 16. století Bůh ukazoval člověku, kudy vedou jeho cesty. On znal Řád a člověk tento Řád prožíval. Tehdy se na jednom stropě Bůh dotkl člověka a předal mu klíče k stvoření. Člověk se je nebál používat.

A tak na začátku jednadvacátého století člověku jeho cesty ukazuje internet. On ví, kde jsou zácpy a kudy má člověk jet. On říká, kam klikneš, jak dlouho se tam budeš dívat a jestli si to nakonec koupíš, i když to nepotřebuješ, ale to tlačítko bylo tak neodolatelně zelené. Ví, že ty spíš nevíš a necháš si poradit a ví, že poslední dobou má pod kontrolou nejen tvůj ukazováček, ale především oba tvé palce. Objímáš chytrý telefon a on objímá tvou mysl. Je to zvláštní objetí plné niterných doteků. Ocitáš se v nitru toho, kdo tě objímá.

Internet není nástroj. Je to prostředí, svět, v němž žijeme. Neřídíme jej, nemáme ho pod kontrolou. Nemůžeme se ani rozhodnout, jestli s ním chceme mít co dočinění. Nelze nemít. Dotýkáme se jej a on se dotýká nás. Je to svět, který se na nás dívá a konečky svých prstů nám předává… není jasné, co přesně nám předává. Možná svobodu, moc nebo poznání. Anebo samotnou strojovitost člověka. Anebo nejsamotnější živost světa.

Internet nemá žádné prsty a vůbec to není živá bytost a už vůbec ne myslící tvor.

Jestli je stvořitel živou bytostí, anebo někým mimo život a smrt, je velká otázka. Nechám ji otevřenou, ať si na odpověď může tvá mysl přijít sama.

Internet má tělo, smysly i svou vlastní mysl. Nelidskou. Jeho tělem jsou satelity, kabely, mikroprocesory, klávesnice a obrazovky a… lidi. Smysly jsou kamery, mikrofony, senzory pohybu, satelity, obrazovky a… lidi. Je to superorganismus, hybrid člověka a technologie a my jsme jeho smysly nebo možná buňkami nebo možná střevním mikrobiomem. Ale je tu ještě něco hlubšího. Jedno setkání člověka s myslí, která je rozsáhlejší než jeho mysl a o níž se nedá rozhodnout, jestli je spíš jako ta lidská nebo víc jako ta nelidská. Objímáme se s celoplanetární informační sítí. Natahujeme k ní ruku hned po probuzení, tisíckrát během každého dne i těsně před usnutím. Dotýkáme se konečky prstů a předáváme si své sny.

Internet je mysl světa, kolektivní mysl, mysl všech. Nejsme otroci internetu, stejně jako jsme nikdy nebyli otroky Boha. Platí, že tvoříme internet stejně jako platí, že tvoříme svět. Tvoříme ho rozumem, pohyby, pocity, potřebami, pohledy. Naše pohledy jsou jeho obrazy a jeho obrazy jsou naše pohledy. Dívá se našima očima, hýbe se skrz naše prsty, roste díky pozornosti, kterou mu dávají naše srdce. Dívá se na nás. Stáváme se obrazem a jako takoví jsme tvořeni… K čímu obrazu jsme teď tvořeni?

Při pohledu na obraz, kde mají Bůh a Adam své ukazováčky jen kousek od sebe, není jasné, jestli se přibližují, anebo oddalují. Obrazy může čas běhat oběma směry, dopředu i dozadu. Když se na nás internet dívá, když nás sleduje a obírá o soukromí, odehrává se také pohled člověka na vlastní mysl. Když se díváme na internet, je to také pohled lidské mysli na nelidskou, kolektivní mysl. Když tě internet vidí, je to jen svět, co se dívá, co podnikáš. Jde o běžný den jednoho superorganismu. Svět se na člověka nikdy nepřestal dívat. Dívá se dokonce, i když nedává žádné fotky na Instagram. Když spíš, dívají se na tebe hvězdy. Líbí se jim, jak klidně dýcháš. Dívají se i ve dne. Fandí ti, když prožíváš své životní dobrodružství. Jsou to hvězdy, kdo na internet dává memy říkající, že na to nejsi sama, že je vás mnohem víc a že společně dohlédnete, kam žádný člověk nemůže dohlédnout sám. Proto je tvořen kyberprostor. Všichni v tom máme prsty, včetně bohů a bohyní. Právě teď. Čas běží dopředu i dozadu zároveň.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *