BSP 1: Informace v digitální době

Žijeme v digitalizované společnosti. Rozmanitá technologická zařízení mění způsoby, jakými vnímáme život, sebe i svět kolem nás. Digitalizace společnosti není otázkou budoucnosti, ale přítomnosti. V naší každodenní realitě prochází průmyslová revoluce – ano, ten příběh o páře a továrnách – do věku své kybernetické reprodukovatelnosti.

Jednou z věcí, jež prochází digitalizací, je povaha informací a jejich přenosu, sdílení. Proto se digitalizuje též vzdělávání, školy a učitelé.

Škola, jak ji známe, je jedním z výdobytků průmyslové revoluce. Ve staletích před ní existovaly školy, univerzity a církevní semináře nebo athénská a florentská akademie, ale nebyly všeobecné, masové a neměly standardizované tvary jako má současná školní docházka. Z médiologického hlediska je škola médiem – technologickým zařízením. Je to budova, organizace, aparát sloužící k předávání informací a dovedností. Tradiční škola je masové médium.

Masovými médii označujeme média rozvíjející se především v 19. a 20. století, tisk, rozhlas, televizi nebo film. Masová média mají společnou formu, jakou šíří informace.

Informaci chápejme jako obsah komunikace, přičemž komunikace se považuje za úspěšnou, když sdělovací prostředek (noviny, televize, škola) dokáže informaci přenést z bodu A do bodu B.

V bodě A je vysílač – producent, tvůrce informace – ten, kdo určuje, jaká informace bude sdílena.

V bodě B se nachází příjemce – čtenář, divák či žák – ten, kdo informaci dostává, vnímá a vstřebává.

Cílem masových médií (a lingvisticko-sémiotických teorií informace) bylo informaci I přenést z bodu A do bodu B takovým způsobem, aby ji příjemce přijal v podobě, v jaké byla vyslána. Aby ji pochopil, aby uchopil její význam a vzal jej za svůj. K tomuto účelu byla vyvinuta řada nástrojů: redaktorská a dramaturgická pravidla, propaganda, marketingové poučky, pedagogické metodologie atd. Smyslem masových médií je in-formovat, uvnitř-formovat, dávat tvar lidskému vnímání a chování.  Pomiňme nyní, že latinská předpona “in” má také význam negace, protože pak by to znamenalo, že masová média neměla za úkol lidské myšlení formovat, ale naopak deformovat.

Smyslem masových médií je předávat informace. To je náplní mediální komunikační situace. Masové médium je aktivní – vytváří a distribuuje informaci, jejíž příjemce je pasivní – nevytváří nic a přijímá, co dostává. Vysílač je také zodpovědný za smysluplnost, pravdivost a použitelnost informace – ty předává příjemci spolu s informacemi. Vysílač je garantem komunikace, autoritou.

V tradiční škole hovoří učitel a žáci mlčí a poslouchají. Je jasně dané, kdo učí a kdo se učí. Učitel zná, vybírá, vytváří a předává informace a žáci je do sebe nasávají jako houby. Pokud to dokáží udělat tak, aniž by se podoba informace během přenosu vytratila, je komunikace považována za úspěšnou. I v klasickém – masovém – pojetí informačního přenosu se počítá s přítomností subjektivity příjemce, a tak je na následujícím obrazku u slova “Info” na straně příjemce přidána čárka.

V digitálním věku fungují informace jinak. Není zde žádný centrální vysílač, který by určoval, jaké informace se budou šířit kyberprostorem. Neexistuje ani žádný garant smysluplnosti a pravdivosti informací, existují jen informace a jejich uživatelé. S digitalizací společnosti dochází k vymírání autorit.

Proto nemají současné děti pocit, že by ve škole bylo potřeba věnovat pozornost učitelům. Tento trend se nezastaví, protože vychází z ducha doby – anebo z charakterových vlastností digitálních technologií, chcete-li. V digitalizovaném školství nemá učitel monopol na vysílání a distribuci informací. Žáci přirozeně vědí, že internet nabízí pestřejší informace o světě a z jejich pohledu jsou to informace nejenom aktuálnější a smysluplnější, ale také užitečnější a reálnější. Vedle internetu jsou dalším zdrojem informací samotní žáci. Ale samozřejmě i učitelé jsou nadále zdrojem informací, jen ne výhradním a autoritativním. Je potřeba upgradovat informační roli školy (ve čtvrtém článku...).

Je-li komunikace vedena v digitálním prostředí, tedy dnes, splývá role vysílače a příjemce informace. V kyberprostoru je každý uživatel potenciálně nejen divákem či čtenářem, ale také aktivním tvůrcem informačního obsahu. Proto dnešní žáci cítí, že mají během vyučování právo podílet se na vytváření informačně bohatého prostředí. Narodily se do digitální společnosti a přirozeně do ní vrůstají. Pokud jim to forma vyučování neumožňuje (mají sedět, nehýbat se, poslouchat a být zticha), hledají způsoby, a hledají tvořivě, jak se formovat sami. Je obtížné nebýt aktivní, když je člověk mladý a svět je aktivitám všeho druhu nesmírně otevřen.

Ve 21. století, v době, jež se mění tak rychle, že je prakticky nemožné ji rozumět, je každý učitelem i žákem. Každý se učí a všichni učí. Až do vynálezu povinné školní docházky tak vypadalo běžné, přirozené poznávání světa. Neděje se nic nepatřičného, ani divného. Mezi živými bytostmi je normální a všeobecně akceptované, že za smysluplnost, pravdivost a použitelnost informací je každý zodpovědný sám. Poznávat svět svou cestou je smyslem života.

Na druhé ilustraci si můžete povšimnout, že také informace se v digitalizované komunikaci stává aktivním prvkem. V tradičních teoriích byla informace věcí, která byla sdílena, v kyberprostoru je informace něčím, co se sdílí. Není k tomu potřeba ani umělá inteligence. Anebo jinak: informace-příkaz se proměňuje na informaci-příběh. Dalším důsledkem digitalizace informačního přenosu je skutečnost, že vysílač i příjemce se sami stávají informacemi. Je třeba nově promyslet, co to znamená být žákem – uživatelem informace (ve třetím článku…). A je potřeba upgradovat roli učitele (ve druhém článku…).

Proto vznikají Barevné sítě poznání. Sítě nejsou souborem znalostí, které je potřeba pochopit a předat. Sítě nejsou informací-příkazem, nejsou učební látkou. Nejsou uzavřené, nemají ambici být vyčerpávající ani pravdivé. Nemají žádný pevný tvar, jehož je nutné se držet. Všechny jejich spoje jsou pouze inspirační. Ke každé síti je možné cokoli přidat a cokoli z ní ubrat.

Jsou to krajiny, po nichž se mohou prohánět pohledy, vytvářet příběhy, poznávat svět, učit se. Na každém průvodci a na každém žáku je, aby si během vzdělávacího procesu nalezl svou vlastní cestu napříč poznáním a objevil obsahy a souvislosti, které jej posouvají dál v chápání světa, naplňují jej smyslem a chutí do života. Jsou to krajiny, v nichž běhají živé informace.

BSP jsou učebnicí interdisciplinárního učení. Jen ten, kdo se rozhodne ji psát, ji může číst. Bez zvědavosti, hravosti a radosti to nejde. Ve škole 21. století si každý z přítomných vytváří vlastní učebnice – i to je důsledkem digitalizace informačního přenosu. Svět sestává z příběhů a lidský život je jedním z nich.

Pošli to dál
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

%d bloggers like this: