BSP 2: Smysl vzdělávání – příběhy

Příběhy jsou skutečné. Příběhy nejsou fikce. Nejsou to ale ani věci nebo fakta. Kompletní souhrn všech příběhů neskládá dohromady objektivní realitu. Souhrn všech příběhů dává dohromady život. Existuje příběh o objektivní realitě. Není starší než pár set let. A podobně existuje příběh o hmotě. Ten je starší než ten o objektivní realitě a v jeho průběhu hmota několikrát změnila své jméno. Vedle příběhů o realitě a hmotě, existuje nesčetně lidských příběhů. Nedá se spočítat, kolik lidských životů se odehrálo od vzniku Země. Nedá se ani spočítat, kolik se jich odehrává právě teď. A ačkoliv se to nedá spočítat, platí, že každý člověk, mrtvý nebo živý, má svůj příběh. Každý příběh je pravdivý i nepravdivý zároveň.

Příběh dětské práce s BSP naleznete zde:

Poznání je zvědomování příběhů. Poznatky jsou vždy příběhy. S každým faktem, pravdou, soudem nebo číslem souvisí příběh. Myšlení nespočívá v objevování izolovaných skutečností, není filtrací smyslu ze šumu či lovením řádu v chaosu. Myšlení je objevování souvislostí, příběhů. Myšlení není pasivní, člověk není tabula rasa, prázdná tabule, na kterou se zapisuje svět. Člověk svým myšlením svět spoluvytváří, lidské poznávání se zaplétá se síťovinou světových příběhů. Život sestává z příběhů.

Svůj příběh má i každý žák. Jde o jedinečný, osobitý příběh, který nemůže zahlédnout nikdo jiný než žák sám. Ve věku, kdy děti chodí do školy, kdy jsou žáky, je ten příběh na samém počátku, a tak je prakticky nezahlédnutelný. Nevadí to. Se shlédnutím příběhu není kam spěchat. Především dítě samo nevidí vůbec důvod, proč by mělo svůj příběh znát. Má před sebou celý život na to, aby jej poznalo. Proto děti tak málo spěchají. Ačkoli nespěchají a přestože je příběh reálně spíš neviditelný než viditelný, stejně se rozvíjí a košatí a v žádném okamžiku to nepřestává dělat. Dokonce ani když dítě spí. Klidně v posteli, anebo klidně ve školní lavici.

Svůj příběh má i každý učitel. Jde o jedinečný, osobitý příběh, který nikdo nezná lépe než učitel sám. Ve věku, kdy se lidé stávají pedagogy, je příběh už poměrně rozvinutý a rozhodně je zahlédnutelný, ale to neznamená, že by byl kompletně znamý či zcela pochopený. Nevadí to. Žáci jsou na něj zvědaví tak jako tak. Proto když učitel během hodiny přeruší výklad učiva a dovolí si vyprávět něco o sobě, spící třída ožije a pozorně naslouchá. Z těchto vyprávění se rodí přezdívky učitelů a legendární historky. Jsou to poznatky, které se pamatují po celý život, přestože nikdy netvořily součást žádného testu a jejich znalost se nijak nepromítla do závěrečného hodnocení či přijímacího řízení.

Z učitelova příběhu však prosvítá mnohem více, než jen jeho přezdívka. Když vypráví o sobě, žáci poznávají jeho životní postoje, jeho osobnost, jeho reálné zkušenosti, jeho moudrost. Děti touží poznat moudrost dospělých, kteří je obklopují. Hodí se jim to do života. To jim našeptává jejich nevědomí, které po milionech letech evoluce moc dobře ví, že nejvíce informací o životě se dá získat z příběhů jiných účastníků lidského společenství. Žáci touží být součástí učitelova příběhu, touží se do něj namočit a vsáknout jej do sebe. To právě znamená učit se. Nasávat do svého příběhu jiné příběhy.

Smyslem Barevných sítí poznání je pozorovat, jak se ony příběhy vynořují na světlo světa, jak se rozvíjejí a vypravují. Jak se setkávají a vzájemně se mísí. Jak společně kapalní, aby se vzápětí opět vypařily. Každý svou cestou a přesto všechny stejným směrem (od středů k obvodu).

,,A to je klíč k úspěchu Homo sapiens. V zápase dvou mužů by neandrtálec s největší pravděpodobností našeho Sapiens hravě přemohl, ale v konfliktu tlup neměli naši svalnatější příbuzní šanci. Neandrtálci se dovedli informovat o výskytu lvů, ale zřejmě si neuměli vyprávět o duchu kmene. Bez schopnosti vytvářet mýtus nemohli efektivně spolupracovat ve velké skupině ani přizpůsobit své chování náhlým změnám… Tím, že je tato spolupráce založená na mýtech, lze ji změnit vyprávěním jiného příběhu a za určitých okolností mohou takové změny nastat velmi rychle.” (Yuval Noah Harari – Sapiens, z kapitoly o kognitivní revoluci)

Ve škole 21. století již nefunguje předvádění faktů a jejich memorizace. Vzdělávání už nemůže být sdělováním pravd, kopírování a ověřování. Svět se rozvíjí příliš složitě a příliš velkou rychlostí a je k dispozici nepřeberné množství informací, takže spoléhat v současné době na fakta, věřit v jejich pevnost a stálost, se jeví být velmi obtížným až nemožným počínáním. Každý, kdo se o fakta pozorně zajímá a snaží se je poznat, brzy nahlédne, jak se všechna neustále proměňují v příběhy. Vždy jsou součástí něčeho většího, rozsáhlejšího, hlubšího, co způsobuje jejich roztřesení či rozmlžení. (Odborně se tomu říká diskurs, ale obraz chvějících se faktů je krásnější.) Ke každé jednotlivosti patří síť souvislostí, ke každému obrazu náleží oči a krajina, v níž se odehrává vidění. V digitálně informační době je každá fotografie také svým negativem, každý důkaz je zároveň popřením sebe sama a každý vědecký objev čeká na své vyvrácení (což se dělo v rámci vědecké metody vždy, přestože se obecně chápe, že věda se nezabývá objevováním příběhů, ale daností, pravd a faktů).

Memorizace poznatků se v dnešních školách nesetkává s úspěchem. Žáci necítí potřebu si toho příliš pamatovat. Jen fragmenty, střípky, kousky. Vědí, že informace jsou uloženy na internetu, odkud se dají kdykoli vytáhnout. Probíhá externalizace lidské paměti. Nevadí to. Z hlediska kolektivní paměti se neděje nic nového ani převratného.

Skutečnost, že se fakta stávají příběhy, není nijak tragická nebo skandální. Sama vědecká metoda byla vždy příběhem. Vyprávěním, které nám během 20. století přichystalo jednu fascinující zápletku za druhou. Nebudu zde jednotlivé scény vyjmenovávat, každý z vás zná ty, které mu  z hlediska jeho vlastního životního příběhu přijdou nejzajímavější.

Děti tyto zápletky ještě neznají. Ještě se s nimi nepotkaly. K tomu právě slouží škola. Aby se děti setkávaly s příběhy, které v současné době (a v dobách minulých a budoucích) letí ve světě dospělých. Dříve to fungovalo tak, že dospělí si byli jistí, které příběhy zrovna letí a dohodli se, co a jak dětem během vyučování představí. Jenže dnes už to nefunguje. Mimo jiné protože dospělí nevědí, jak příběhy současnosti dobře a chytře uchopit, neboť je teprve žijí. Příběhy, na rozdíl od faktu, jsou jen málokdy uzavřené, ohraničené, uchopitelné. A ještě hůře se k nim přistupuje, když se jeden nalézá uvnitř nich, když je jejich součástí. Každý z nás je součástí všech současných příběhů.

Takže průvodce nemá jen vlastní příběh. Má celé klubko příběhů. Nevadí to. Je to přirozené. Každá živá bytost sestává z celého hejna příběhů. Onen příběh, kterému říkáme ,,Já” se ke všem těmto příběhům vztahuje a děti právě zajímá, jak se k nim vztahujete. To se od vás chtějí naučit, to do sebe potřebují nasát. Jak žijete, jak myslíte, jak to vidíte. Nepotřebují to udělat přesně tak jako vy, potřebují se inspirovat. Rozhlížejí se i jinde. U jiných dospělých, u zvířat, rostlin, dívají se na nebe, jejich tváře se odrážejí na vlnící se vodní hladině. Nakonec si vyberou samy, jak se k danému příběhu postaví – tvoří si nakonec svůj vlastní příběh, své vlastní vyprávění, kterému také říkají ,,Já”, ale myslí tím něco zcela jiného než vy.

Barevné sítě poznání tvoří Stroj na nápady a prostředí, v němž se tyto nápady stávají příběhy. Jak se to děje, je popsáno jinde. Jak se to skutečně děje v místě, kde jsou děti, průvodci a jejich příběhy je potřeba vyzkoušet a vypozorovat. Samotné BSP, které můžete už nyní vidět ve tvarech myšlenkových sítí rozvíjejících jednotlivá hesla Stroje na nápady, nejsou příběhy, kterými budou žáci procházet. Mohou, ale nemusí. Mohou si vymyslet, objevit, napsat své vlastní. A stejně tak průvodci. BSP jsou příručkou, která by měla průvodcům především usnadnit přípravu a umožnit jim individuální přístup do jednotlivých zákoutí dětských příběhů. Děti je vidět mohou, ale nemusí – kdy a jak se to hodí, je také potřeba teprve objevit.

Každý má svůj pohled na svět, každý má jiné obrazy, které mu prolétávají hlavou. Každé dítě má chuť vydat se do konkrétního příběhu v jinou chvíli. Někdy půjdou dva nebo tři žáci spolu a jindy půjde někdo sám krajinou, jíž nikdo z jeho spolužáků nemá náladu se prodírat. V každém případě vede cesta rozmanitými a pestrobarevnými příběhy – tradičně se jim říká ,,vzdělávací obsahy” – ale jsou to vlastně fragmenty světa, který poznáváme, zatímco se vypravujeme životem. Že nejde o celé oblasti, ale pouze o fragmenty, vůbec nevadí, jelikož je přirozené, že během lidského života člověk pozná jen zlomek světa.

O roli učitele – průvodce, který si v takovém prostředí taktéž užívá vlastní poznávání, čímž se výrazně zvyšuje nejen komplexnost probírané látky, ale také studijní kompetence žáků, pojednává další článek.

Výsledkem zahrávání si s BSP budou příběhy. Každý školní rok se ve třídě (a mezi třídami) zviditelní desítky až stovky příběhů. Vedlejším produktem bude aktivní rozvíjení digitální gramotnosti, informačních kompetencí a praktická aplikace českého jazyka a angličtiny, ale to není podstatné. Daleko důležitější je, že každý z účastníků školního dění – děti, průvodci i rodiče – budou mít příležitost objevovat pestrá zákoutí všemožných příběhů. Budou je skládat do sebe.

Jako průvodci budete moci žákům nabídnout, aby v příběhu, jímž vrcholí jejich aktuální poznávací projekt, zreflektovali svůj kognitivní pokrok, anebo budete moci zmínit, že existují literární žánry a vybídnout je k napsání eseje či lyrické básně v jambech, ale vzhledem k tomu, že jsou v pubertě (BSP jsou vymýšleny pro 2. stupeň), bych si to rozmyslel a uvolnil se. Podstatně životodárnější jsou imaginace, kreativita a objevování vlastního životního příběhu.

,,V nejkrásnějších činech je přítomen určitý druh nesmyslnosti.”

(Charles Eisenstein – Krásnější svět je možný, naše srdce to ví)

Pošli to dál
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

%d bloggers like this: