Co je sharenting?

Sharenting je sdílení fotek vlastních dětí. Tradiční rodinná alba jsou nahrazována stránkami v kyberprostoru, kam rodiče umísťují fotografie svých dětí. Někdy skutečně v nezdravém množství. Většinou bez vědomí dítěte.

Zatímco album leželo někde ve skříni nebo na polici v obývacím pokoji, fotografie umístěné na síť mohou žít svým vlastním životem. A to i přestože jde často pouze o soukromou stránku, k níž mají přístup pouze nejbližší přátelé či širší rodina. Se sdílením fotografie většinou udělujete také povolení k jejímu využití vlastníkem serveru nebo stránky, kde ji zveřejňujete. Všechny fotografie na Facebooku, například, patří Facebooku a vy nad jejich osudem nemáte již plnou kontrolu. Ani smazaná fotografie se neztrácí docela. Sice už není vidět, ale společnost ji stále má někde uloženou, a tak se může někdy někde objevit.

Není úplně jasné, že vaše děti za deset, patnáct let ocení, že se na síti vyskytují fotografie jich samotných v rozmanitých situacích. Nemusí jim to připadat veselé a roztomilé. Vlastně mohou být docela naštvané. Americký experimentální filmař Stan Brakhage natočil v 60. a 70. letech hodiny domácích videí se svými dětmi. Lze říci, že byl průkopníkem žánru. S odstupem času jeho děti nevzpomínají na neustálou přítomnost filmové kamery s příjemnými pocity. Raději by si hrály nebo se koupaly, aniž by je při tom někdo zaznamenával.

Nicméně je také možné, že v příštích desetiletí zažijeme změnu v pojímání vlastního obrazu. Sociální sítě mají velký dopad a nelze předpovědět, jaké důsledky bude mít absolutní rozšíření záznamových aparátů. Něco to znamená, když už lze natáčet filmy a dělat fotky i telefonem. To by ve 20. století nikoho ani nenapadlo. Je vcelku představitelné, že budoucí generace nebudou chápat své obrazy osobně a ani je nenapadne, že by měly mít nad snímky, na nichž se vyskytují, kontrolu. Právo na vlastní obraz nejspíše zanikne.

Nemít moc nad svým obrazem je koneckonců přirozené. Nikdo nemůže chtít kontrolovat, jak jej vidí druzí a není to ani možné. Chtít ovládat cizí pohled, ačkoli je obrácen směrem ke mně, vnímáme jako nevhodné a arogantní už dnes. Zatím se nacházíme v jakémsi přechodném období. Rozmanitá selfie nebo snapchatové filtry ukazují, že stále toužíme po moci nad vlastním obrazem. Dalo by se mluvit o jakémsi virtuálním make-upu. Ale zároveň se díky selfie nebo deformacím na snapchatu náš obraz výrazně odděluje od nás samotných. Víme, že takhle vlastně ve skutečnosti nevypadáme. Chápeme, že je to jenom obraz, který sice pochází od nás, ale jakoby se od nás odloupl a vydal se po síti žít svůj život.

K domácímu procvičování:

Jaký je rozdíl, když si ten obraz (třeba fotografii) ze sebe odlepím já sám a tím, když jej ze mě sejme někdo jiný?

Ptáte se svých dětí, zda můžete zveřejnit jejich fotografie? Začněte s tím. Buduje to vzájemnou důvěru i sebevědomí dítěte.

Pošli to dál
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

%d bloggers like this: