Digiděti jsou naděje

Uvádíme sedm nadějí, které nám přinášejí naše digiděti. Pro dospělé uši mohou znít zvláštně až utopisticky, ale pravda je, že všechno zmíněné se už odehrává. Těchto sedm nadějí nemůže být zadušeno žádným strachem nebo nerozumem. Ani rozum je nedokáže přemluvit nebo zamluvit. Žádná síla na světě je neporazí. Nikdo a nic to už nedokáže zastavit. Takovou mají digiděti moc.

Jde o lehce delší příběh, takže standartní uživatel Internetu může zažít potíže s udržením pozornosti. Dnes má totiž většina dospělých ADHD. Nebojte, dá se toho zbavit. Pokud se odvážíte… Dovolte si být lehcí a lehké jako děti.

  1. Digiděti jsou živí lidé.
  2. Digiděti nerespektují nesmysly.
  3. Digiděti jsou zodpovědné.
  4. Život digidětí je hra.
  5. Digiděti jsou bytosti kolektivního vědomí.
  6. Digiděti nehodnotí.
  7. Digiděti jsou hackeři.

V dějinách dětí existuje jediná konstanta. Každé dítě je jiné a každá generace dětí zažívá jiná dobrodružství, ale jedním si projdou všechny děti bez výjimky. Jejich rodiče chtějí, aby se jejich děti měly lépe, než se mají oni. To se nemění. I my toužíme po tom, aby se naše děti měly dobře a ještě lépe, než se máme my. A ony se tak mít budou. Dokážeme to. Vše tomu nasvědčuje. Možná nám vždycky nemusí připadat, že jdeme tou správnou cestou, ale jdeme a naše děti jdou s námi. A jdou napřed. Někdy nám zmizí z dohledu, ale pak se odněkud zase vynoří, zkontrolují, že jsme stále s nimi a opět odběhnou vpřed. Pobíhají po škarpách a prozkoumávají svět. Hrají si s ním. Vymysleli jsme si pěkný výlet, miláčku. Procházíme kolem nádherných vyhlídek. Děti jsou spokojené. Nic nám nechybí a nebude. Naše budoucnost je jasná.

1. Digiděti jsou živí lidé. Ač se to nemusí na první pohled zdát, i digiděti srostlé se svými chytrými telefony jsou stále lidé. Miliony let lidství se nedají za dvacet, třicet let přebít žádným, sebevýkonnějším a sebedokonalejším operačním systémem. Na něco se prostě nedá zapomenout, ani když na to vůbec nemyslíte. Digiděti vyrůstají ponořené v mediální krajině a objeví v ní své lidství. Některé dříve, jiné třeba až v dospělosti. Zcela základní věci jako pohled z očí do očí, hlazení či objímání zažijí svou renesanci. Láska se nedá vymýtit. Porno ani seznamky všeho druhu nemají proti lásce žádnou moc. A stejně tak nezmizí ten pocit, když se společně smějeme. Virtuální realita nevyhladí smutky ani bolesti. Sdílení emocí se opět stane běžnou a vyhledávanou zábavou. Život si cestu vždycky najde. Planeta přežije i umělou inteligenci a digiděti budou i ve dvaadvacátém století mít svoje vlastní digiděti.

Protože od počátků zavádění technologie do lidských společenství je jednou z hlavních komponent jejího úspěchu magická fascinace jejími schopnostmi. Proto jsme ve 20. století tolik uvěřili ve film, automobily či vteřinové ručičky. Dnešní digiděti se ale narodily do natolik přetechnizovaného světa, že je pro ně samozřejmý a přirozený. Technologie už je nefascinuje. Když se ji naučí používat, začíná je nudit. Pak se vrací k sobě sama. Znám mnoho dětí i dospělých, kterým se to už stalo. Přestali být očarovaní a sami se stali mágy. Být živým člověkem znamená mít magické schopnosti. Třeba empatii nebo představivost.

2. Digiděti nerespektují nesmysly. Pokud digiděti cítí, že něco jde proti nim, že se jim to nechce dělat, prostě to ignorují. Nedělají nic, jen protože to někdo řekl. Nebo protože se to tak prostě dělá. Pro digiděti nic není dané, pevné, nezměnitelné. Všechno je pro ně jen shluk řetězců jedniček a nul nebo pixelů a prázdna mezi nimi. A jestliže znáš kouzelná slovíčka, všechno lze změnit. Digiděti jsou programátoři, nikoli programovaní. Digiděti si věří. Dokáží se opřít o sebe sama i o sebe navzájem. A tak již nepotřebují žádné další externí, přídavné a artifiální podpěry typu společenských smluv, ředitelských vyhlášek, občanských sbírek zákonů nebo zaměstaneckých jistot. Znejisťuje vás to, rodiče? Je pochopitelné, pokud ano. Jde však výhradně o vaši nejistotu, ne digidětí. Těm jsou vaše zlozvyky ukradené. Klidně si dál věřte na parlamenty a objektivní zpravodajství. Digiděti nemají rády ani vzdělávácí systém, cítí, že je spíše systémem sdělávacím. A ony nepotřebují, aby je někdo sdělával.

Protože narozdíl od svých rodičům digiděti nejsou diváci svých životů. Jsou jejich tvůrci. V mediální krajině 19. a 20. století byly role mediálních producentů a diváků či konzumentů médií striktně odděleny. To se v digisvětě mění. Každý divák může být zároveň producentem a distributorem mediálních obsahů. Každý může být objevitelem nových forem a každé digidítě má potenciál vynalézt novou technologii. Digiděti vědí, že jejich telefon je mocnější, než byl počítač, který NASA použila k cestě na Měsíc. Digidítě se přes Wi-Fi umí dostat do počítačů v ředitelně a umí si ve photoshopu vytvořit omluvenku s vaším podpisem.

3. Digiděti jsou zodpovědné. Mají přístup k široké škále informací. Vědí, co se děje. Nikdy nikdo neměl přístup k tolika příběhům, pohledům a datům jako digidítě. Nemůžete mu tvrdit, že prezidenti o něčem rozhodují, jestliže má moc dobře načteno, o čem rozhodují nadnárodní firmy. Digidítě ví, že Bosch koupil Monsanto, ví, kdo všechno dodává zbraně do Sýrie, ví, co je to industriálně-vojenský komplex, stejně jako zná komplex ropně-farmaceutický. A zajímá se o ty komplexy mnohem více než o svého oidipa. Digidítěti nemusíte vysvětlovat, že existuje globální oteplování a donutí vás vařit mu vegetariánská jídla. Z cirkusů a zoo se digidítěti dělá špatně, neboť nemá rádo, když jsou živé bytosti zavřené v klecích. Digidítě netouží po vysvědčení nebo řidičáku. Kam by jezdilo, když všechno je na Internetu. Digidítě myslí globálně, ale jedná lokálně. Digiděti respektují sebe sama a řád, podle něhož to na téhle planetě chodí odnepaměti. A ne od roku 1789 nebo tak něco.

Protože zodpovědnost je třeba nově promyslet. Být zodpovědným občanem nebo rozumným dospělým nemá zrovna ty nejlepší vyhlídky na budoucnost. Naše společnost bude mít vážný problém, ne pokud se něco stane, ale pokud se nestane nic. A digiděti vědí, že je na nich onu změnu stávání se uskutečnit. Cítí to. Narodily se kvůli tomu. Jedním z nejdůležitějších úkolů zodpovědného rodiče je objevit v sobě svoje věčné dítě. Není smyslem života stát se zodpovědným, ale zůstat tázajícím.  Já opravdu necítím zodpovědnost za planetu. Jsem jen člověk. Jak bych mohl mluvit do života vesmírnému tělěsu, bytosti nepředstavitelně větší, mocnější a starší než je má duše. Jsem jen člověk, muž, otec, skladatel písmenek, řečí a pohybů a možná ani to ne. I když spíš jo.

4. Život digidětí je hra. Jinak to ani nejde. Ve světě plném nejistot a rozbitostí nepřežijete, pokud jej nebudete chápat jako hru. Ve hře, narozdíl od tzv. reality, jsou dovolené chyby, zlomy, přihrávky do země nikoho, skoky do prázdna. Hru klidně můžete prohrát a život pokračuje dál. Ze hry lze také kdykoli vystoupit. Digiděti často nehrají, aby vyhrály nebo něco dokázaly. Hrají pro hraní samo. Jsou to děti. Digiděti si zahrávají doslova se vším. S vlastní identitou, se společenskými zvyklostmi, s hranicí mezi skutečným a neskutečným, s fyzikálními zákony, časem a prostorem, s povinnostmi i s vlastní svobodou. Životem digidětí je hra na komunikaci, na tvorbu, sdílení i roztrhávání. Hrají si na lásku, na život dospělých i na sebevraždy. Kdo si hraje, nezlobí. Digiděti vědí, že nemůžete propásnout svůj život, když jej celý, ale úplně celý prohrajete.

Protože hra je přirozeným způsobem, kterým se děti učí poznávat svět. Digiděti na tuto skutečnost nezapomínají a odmítají si nechat namluvit, že v životě to chodí jinak. Jen nemnozí z dnešních dospělích dokázali nenechat se přesvědčit svými rodiči, školou nebo pracovním trhem, že od určitého věku už do života nepatří čas na hrají. Ale čas na hraní je vždycky. Od narození až do smrti. Je čas sebrat všechnu odvahu, co ještě zbývá a začít si hrát. Ty nejkreativnější a nejživější věci vymysleli lidé, kteří si hráli na překonávání sebe sama. Hry jsou super. Třeba hra na doktora.

5. Digiděti jsou bytosti kolektivního vědomí.  Digiděti od sebe klidně opisují a vždy časem donutí učitele změnit jím vyžadovaný postup při řešení rovnice na kolektivní. Digiděti nevidí důvod, proč by se měly něco učit ony samy, když jsou vždy blízko ostatní. Digiděti nepotřebují být individua. Proč vyčnívat nad ostatními, když skupina je vždy víc než osamocený jedinec? Digiděti se narodily do světa sociálních sítí a ne do lůna společnosti. Společnost, lid, národ atd. jsou všechno konstrukty minulých staletí a jako takové nejsou pro digiděti zajímavé. Raději budou spolupracovat, než aby spolu soutěžily jeden proti druhému. Sdílení je pro digiděti důležitější než diferencování se. Digidítě nechce být originální, ví, že veškerá tvorba vychází z ostatních a ostatního. Digidítě si klidně stoupne na ramena obrů a pohled, který z výšky jejich očí má, správně prohlásí za vlastní. Digiděti vidí očima celku, proto mají dojem, že Internet je celý svět. Protože ve skutečnosti je to jejich tvář i to, co se za lidskou tváří skrývává i to, co se rozlévá všude kolem ní.

Protože člověk se jako individuum chápe teprve poslední staletí, maximálně pár tisíc let. Jde o zajímavý projekt, hru, která nám přináší mnoho nových postřehů o osudu člověka i o světě kolem nás. Kdybychom zůstali kmenově kolektivní, nebyli bychom schopni zahlédnout, jaká moc se v každém z nás skrývá. Ale ještě větší moc se skrývá ve skupině jedinců, kteří si uvědomují sebe sama a zároveň nezapomínají, že spolu s ostatními vytvářejí krajinu, co obyčejně nazýváme životem nebo světem. Zatím se to digiděti ještě učí, ale možná už děti našich dětí v tom budou vážně dobré. Měníme si profilové fotky, protože je důležité, abychom byli viditelní a když na své zdi nasdílíte tento příběh o naději, budete se cítit, že jste jej vlastně napsali sami. A bude to pravda. Sociální sítě jsou úsvitem kolektivního vědomí.

6. Digiděti nehodnotí. Všechny Lajky jednou umřou a stanou se nesmrtelnými. “Like” je ještě zbytek starého světa. Avšak zároveň jde o nejprostší způsob sdílení. Brzy ztratí svou hodnotící funkci a stane se prostě čudlíkem. Díky “Ctrl” dnes také nic nekontrolujeme. Ve světě plném odpadků, nepokojů a rozbitostí, který jsme pro naše děti ve spolupráci s minulými generacemi vytvořili, nedává pro digiděti žádný smysl rozlišovat užitečné a neužitečné, opravdové a falešné, dobré nebo špatné, reálné nebo virtuální, myšlené nebo myslící. Digiděti nevyhledávájí konflikty a soudy, užívají si života. Jsou to děti rozmlžených logik, prostorů mezi, narodily se do přechodného období, v němž jistá je pouze nejistota, v němž zmizení znamená objevení se něčeho nového, kde zapomnění slouží k zjevení se zapomenutému ještě dřív. Užívat si života, vychutnávat si přítomnost, poznávat sebe sama v krajině, to je oč tu běží. A jestli zrovna začíná doba ledová nebo doba teplá, je úplně sekundární. Digiděti mají nekonečno životů, představivost dostatečně širokou, aby obejmula i pohledy druhých a srdce otevřené lásce, co sálá ze všeho živého.

Protože digiděti mají duši a vědí o ní. Duše žijí mezi. V našem mizejícím subjektivně-objektivistickém paradigmatu bychom řekli, že duše jsou námi i krajinou kolem nás. Proto se digiděti tak snadno spojí s digitálními technologiemi. Jde o část jejich duše. Na planetu Zemi duše přicházejí prožít si své dobrodružství s hmotou a s lidstvím. Taková je náplň největší hry, kterou hrajeme. Všechny další hry jsou hrami uvnitř této hry. Každá hra má svá specifická pravidla, jež se vždy dají porušovat. Tak si zahráváme s pravidly her a při tom překonáváme sebe sama. Zaplétat se, komunikovat s ostatními lidmi, s hmotou, časem, prostorem i s dalšími účastníky her, s vše možnými a vše mocnými bytostmi. Digiděti se narodily s větším talentem k podobnému chápání života než my, jejich rodiče. Být si vědomý vlastní duše znamená moci si láskyplně hrát s nebem a zemí. A jestliže láskyplně, tak i nepřístojně nebo nebezpečně.

7. Digiděti jsou hackeři. Myslím, že můj syn nebude chodit do normální školy. I když nejspíš půjde na vysokou, bude-li chtít. Propije první i druhý semestr, pravděpodobně. Digiděti dodržují pitný režim. Pak přijde zkouškové období. Neudělá ani jednu zkoušku, touha trávit čas s přáteli bude silnější a zábavnější než studijní materiály. Poslední den zkouškového se s telefonem v dlani nabourá do univerzitního informačního systému a sám si do něj přidá ty nejkrásnější výsledky. Když systém beze stopy opustí a zavře školní aplikaci, pošle mi zprávu, že to udělal a že jsem měl pravdu, když jsem jej upozorňoval, že je chytřejší než všichni ti scholastici, co na vysoký potká přednášet. Napíšu: 🙂

Protože digiděti ovládají technologie, zatímco technologie neovládají je. Protože digiděti uklízejí nepořádek, co dělají jejich rodiče. Protože si neumějí hrát, zatímco digiděti si hrát umějí. Protože digiděti učí své rodiče být svobodnými tvůrci vlastního osudu. Protože digiděti se toho nebojí.  Proto svět budoucnosti patří digidětem. Je to přirozené. Má to tak být. A není to naše naděje, je to naše skutečnost. Nemusíme se těšit, že to jednou přijde. Už to máme ve schránce. V rohu obrazovky bliká červená jednička. Je to jednička pro vás.

Pošli to dál
  • 41
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •