Digitální identita II. – Závislost na životě

Člověk je bytost živější než tělo. Jednou z nejrozšířenějších iluzí dnešního člověka je víra, že lidská identita, především tělo, se skládá z hmoty. Považujeme se za hejno chemických látek a elektromagnetického záření. Naším řídícím orgánem je mozek, který má moc všechny látky a světla organizovat, třídit a rozvíjet. Tak se chápeme. Když se představujeme jako hmotná věc pohybující se materialistickou společností, máme pocit, že rozumíme nejen sobě, ale také světu kolem. Jenže kvůli té samé iluzi, jsme měli dojem, že nerozumíme dostatečně, že svět a život a sebe nemáme tak docela pod kontrolou. A tak jsme sestrojili lepší, větší a chytřejší mozek: globální síť digitálních technologií (viz. Digitální identita I.)

Člověk je živá bytost, jež má schopnost cítit se v klidu, i když nekontroluje ani sama sebe.

Jan Kršňák

Tělo

Tělo je hejnem senzorů a čidel. Největším aparátem lidského těla je jeho kůže. Svět se nás dotýká a my se dotýkáme jej. To jsou dva různé pohyby. Tělo má schopnost cítit oba dva. Jeden z těch pocitů je aktivní a druhý pasivní. Oba dva jsou v pořádku. Mohou být příjemné i nepříjemné. Tělo ví, že nežije v dokonalém světě. Když bylo malé naučilo se v něm chodit a klidně to dělá, ať se uvnitř nebo venku odehrává cokoli. Ve světě, na vlastní kůži, svýma rukama, nohama i očima, tělo nachází smysl svého života.

Smyslem života je hlazení. Proto jsou chytré telefony tak populární a jejich rozšíření proběhlo tak rychle. Prakticky oka mžitě. Protože lidé v moderní společnosti už léta postrádali smysl života. Psal o tom už Kafka a před ním Jung a před ním Baudelaire a před ním Komenský. Smyslem života je hladit svět a nechávat se hladit světem.

Člověk je tělem, jež má schopnost tisíce pohybů, pocitů, změn a časů.

Mysl

Poslední dobou, asi tak pět set let, myslíme více na naši mysl než na naše tělo. Protože to však úplně nejde, vymysleli jsme, že budeme pozornost hodně upínat na mozek, který je částí těla, ale zároveň je představitelný jako mysl. Tak si jej tak představujeme a zapomínáme, že mozek a mysl jsou dvě různé entity. Mysl není mozek. Mysl je mnohem rozsáhlejší než mozek.

Mysl žije v neustálém spojení se svým okolím. Na rozdíl od mozku, jenž spočívá uzavřen v bezpečí lebky, mysl se bez přestání toulá krajinou kolem těla a velmi často i mnohem dál. V neviditelnu, v imaginárnu, v minulosti nebo v budoucnosti. Mysl se nachází mnohem více venku než uvnitř. Což je ostatně důvod, proč se neurovědcům zkoumajícím zákoutí mozku nedaří mysl najít a porozumět tak záhadě lidského vědomí. Právě proto jsme tak fascinováni, přitahováni obrazovkami. Protože pro mysl se jedná o přirozené prostředí. Není pro ni rozdíl, jestli hleděním hladí hladinu jezera, anebo skenuje rozhraní sociálních sítí.

Kde končí tvůj pohled a kde začíná obraz, na který se díváš? Chvíli o tom přemýšlej. Alespoň jeden oka mžik. Leccos zahlédneš.

Člověk je myslí, jež má schopnost ponořit se do záře temnoty i hlubin světla.

Zdraví

Člověk má schopnost vědět, jak se má. Jak se cítí. Kým je. Nepotřebuje k tomu odborníky, lékaře, sociology, ekonomy. Nepotřebuje ani chytré hodinky na vlastním zápěstí, aby hlídaly jeho tlak, cholesterol a pocení. Nepotřebuje nic než vlastní tělo a mysl, aby věděl, kde a v jakém stavu se nachází. Po miliony let to člověk chápal. Stejně jako kterékoli zvíře věřil sám sobě. A pokud na něj přišel nepříjemný pocit nebo bolesti, věděl, co má dělat. Často pak nedělal nic. Nejedl, nikam nechodil, nic neřešil. Občas se tak vyléčil a občas umřel.

Jeden slavný a vlivný nepříjemný pocit spočíval v tom, že člověk neřídí přírodu. Cítili jsme se díky tomu bezmocní, malí a hloupí. Lidské mysli se ten pocit nelíbil, a tak začala pracovat na jeho řešení. Tím je civilizace. Spočívá na představě, že člověk má moc vyhladit ze světa veškeré nedokonalosti, bolesti a nepříjemné dojmy. Jenže ty k životu patří. A tak občas, někteří stále, žijeme s pocitem, že se snažíme o nesmyslné a celé je to nějaké marné, zbytečné, prázdné a pusté. Neautentické, automatické, technické. V rámci průmyslové revoluce jsme svěřili naše dlaně a prsty strojům, ve 20. století jsme začali důvěřovat obrazovkám, v současnosti je naše mysl závislá na počítačích. Sestrojili jsme je, aby nám pomáhaly léčit náš světabol. Technika je odpovědí mysli na bezmocnost člověka. A tak je dnes naše zdraví závislé na vnějších pohledech a ne nás samotných.Bez digidiagnózy nevíme, jak se máme a jestli se vůbec máme.

Člověk je zdravý, když má schopnost nechat v klidu sebe i svět.

Duše

Svět je v pořádku. Život není dokonalý. Drobné či větší nepřesnosti, špína, nespravedlnosti a temnota ke světu patří. I člověk je v pořádku. Uvnitř. Ačkoli se tam zrovna třeba ve světle vnitřního zraku prohánějí stíny, traumata, bolesti a nepříjemné pocity. Například nedostatek dopaminu způsobený nízkým počtem lajků. Nebo červená čísla z internetbankingu usazující se v játrech. Nebo strach ze ztráty soukromí, z něhož bolí ledviny. Nebo obavy z rodičovského selhání, které trápí srdce.

Podle Junga se duše nenachází v člověku. Člověk se nachází v duši. Duše je krajina, kterou procházíme. Kterou se procházíme. Která prochází námi. Proto je život procházkou a proto nám jde surfování po internetu, scrolování a sdílení tak přirozeně a hravě. Je to jednoduše procházení. Prošli jsme evolucí a teď se procházíme kyberprostorem. Business as usual. Z hlediska duše žádná jasná hranice mezi tělem, myslí a světem není. Proto je tak těžké určit, kde končí pohled a kde začíná obraz. A proto je svět kolem nás v pořádku, když je v pořádku svět uvnitř nás. Protože duše je krajina. Protože člověk je krajina. Podle vědců je lidské tělo ze 40 – 90% tvořeno nelidskou DNA.

Duše ví, že při procházením světem se naráží na překážky, třeba na cizí lidi, anebo na nelidské technologie. Někdy k setkání dojde cestou nahoru a jindy cestou dolů. Je to pro ni v pořádku. Bere to, jak to je. Jako domácí zvyklosti. Jako chytrý dům, který je někdy uklizený a jindy je ještě potřeba něco změnit, udělat nebo podniknout, aby vypadal uklizeněji. V životě lidské duše jsou oka mžiky, kdy se opravdu hodí se odvážit. Aby se mohlo ukázat, aby se dalo vidět, aby mohlo být spatřeno, že svět je ve skutečnosti v pořádku.

Člověk je krajina, která má schopnost se hravě uklidit až k absolutnímu zklidnění.

Příroda

Součástí onoho vlivného a nekonečného řešení byla představa, že člověk je jedinou bytostí, jež má svobodnou vůli. Rostliny, zvířata a obecně celá příroda vlastně nejsou živé bytosti, ale jen strojové, automatické, neživé pochody, které my lidé nejprve pochopíme a potom ovládneme. Dnes už víme, že tento moderní pohled na svět byl zcestný. Že příroda je živou bytostí stejně jako člověk. Všímáme si, že má své tělo, svou mysl, své zdraví, svou duši. Že je na procházce stejně jako my a právě potkává člověka ve věku své technické reprodukovatelnosti, člověka síťujícího se. A tak jej bere do svých sítí. Má je odjakživa. Jsou to hladící sítě, mají se dotýkat, objímat, hladit a vyhlazovat.

Když se podíváme na všechny ty kamery, sociální systémy, čipy a algoritmy, které nás pozorují, můžeme zahlédnout, jak se na nás příroda dívá. Protože svět se na nás dívá. Nedívá se skrz naše satelity, čočky a obrazovky, dívá se svýma očima. Každý keř k nám natahuje své větve a snaží se nás pohladit. Každé zvíře na nás vrhá svůj pohled a každá z hvězd nám svítí do tváře. Hladí nás svýma očima plnýma světla. Z očí hvězd vychází světlo stejně jako vychází z obrazovek globálního mozku, který jsme si postavili, abychom zapomněli, že jsme malou, ale nedílnou a velkolepou, součástí přírody. Její duší, dvěma z jejích očí, kůží, co se umí dotýkat a nechat se dotknout. Kdo objímá, je vždy také objímán.

Člověk je uživatel, jenž má moc jít se projít ven bez telefonu a dívat se při tom na sebe.

Moc

Co přírodu na člověku nejvíce baví, je jeho moc. Hvězdy, stromy i hory jsou nesmírně zvědavé, jak člověk se svou mocí naloží. Člověk je mocná bytost. Dokáže měnit nejen životní prostředí, ale i způsoby, jakými operují lidská společenství a v neposlední řadě i sám sebe. Slovo „způsoby“ se anglicky řekne stejně jako slovo ,,cesty“: ,,ways“. A slovo ,,digitus“ v latině znamená „prst“. Proto jsou naše prsty v digitální době tak zaměstnané. Máme to ve svých rukách, na konečcích svých prstů. Cítíš to? Cítíš tu spokojenost, ten klid, tu moc? To vše je tvoje. Nemusíš to získávat, už to máš. Není potřeba to vyhrát nebo si to zasloužit, už to žiješ.

Moc neznamená kontrolovat, řídit nebo ovládat. Moc znamená moci. Může se mít moc a při tom není nutné cokoli řídit. Pro mysl je to nepochopitelné. Chce mít kontrolu nad sebou a v ideálním případě i nad celým světem. Duše nic takového nepotřebuje. Duši jde jedině o její životodárnou procházku po světě. Duše ví, že každá cesta je skutečná. Některá je dobrá a jiná je špatná, ale obě jsou platné. Samozřejmě za každou se dává a dostává něco jiného. Za jednu se platí klidem a za druhou ne. Každý člověk má moc žít si svůj život klidně, anebo neklidně.

Člověk je přírodní bytost, jež má schopnost cítit se v klidu, i když nekontroluje ani sama sebe.

Řád

S klidnou mocí člověka je spojena odpovědnost. Odpovědnost je druhá strana moci. Podobně jako je svět druhou stranou člověka. Neví se, kdo je rubem a kdo lícem a nezáleží na tom. Odpovědnost se týká řádu. Když je člověk mocný, je také odpovědný. Máme odpovědnost za řád uvnitř sebe i kolem. Až tam, kam můžeme dosáhnout mocí, jež hravě dosáhne až za horizont.

Řád říká, že život je dokonalý. Což si odporuje s tím, co bylo dvakrát napsáno výše. V rámci řádu je odporování dovoleno. Řád přijímá světlo, tmu i kompletní škálu barev a stínů takové, jaké jsou. Kyberprostor je přirozenou součástí řádu a digitální člověk má v rukách a očích, cizích i svých, životodárnou moc.

Řád na člověku nezávisí, ale člověk je závislý na něm. Nemůže nebýt, z řádu není možné odejít pryč. Ani tělem, ani v mysli nebo duší. Řádu je jedno, jestli s ním nesouhlasíš, v jakou verzi řádu věříš, jestli se ti líbí, anebo nelíbí. Řád ti dal svobodnou vůli, jež ti umožňuje tvořit svět a prožívat dobrodružsví svého nitra. Které není jen tvoje. Řád ti dal moc, zatímco si ji ponechal. Cokoli tě napadne, tvoří řád. Můžeš prožít život naplno i naprázdno. Svobodná vůle nesouvisí se schopností řídit, kontrolovat, vědět. Má mnohem blíže k nevědění, imaginaci, kreativitě a sdílení. K tomu ti řád říká, že čím více moci dáš druhým, tím více moci budeš mít. Také říká, že svoboda jednoho začíná tam, kde začíná svoboda druhého. Podobně jako máma začíná tam, kde začíná dítě. Ani máma, ani dítě nekončí. Moje svoboda nekončí tam, kde začíná svoboda druhého. Oba začínáme a navzájem sdílíme svou moc, svůj život, řád. Sdílejte.

Člověk je bytost sdílející řád.

Pokračování příště.

Pošli to dál
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •