Důvěra

Máme důvěru, že jsme dobří rodiče a máme důvěru, že to naše děti zvládají a zvládnou.

Na začátku stojí sebedůvěra. Žijeme v časech, kdy mnoho rodičů pochybuje, zda-li vychovávají své děti správně, zda jim dávají vše, co potřebují. Je rozhodně na místě klást si otázky a dívat se na výchovu a vzdělání lehce z odstupu (úplně z odstupu to ani nejde), ale není příliš užitečné lámat si hlavu s vlastními pochybnostmi. Děti to neocení. Potřebují rodiče, kteří si věří. A tak na počátku stojí sebedůvěra rodiče, který víceméně ví, že dělá, co může a dělá, co umí.

Všechno je v pořádku. Věnujete svým dětem čas, který můžete. Dáváte jim láskyplnou pozornost. Mají co jíst a neumírají žízní. Strávili jste nejeden večer přemítáním o nejvhodnější škole, nebijete je a křičíte na ně pouze, když se to už opravdu nedá vydržet a vy už vůbec, ale vůbec, nejste sami sebou. Děti rády testují hranice. A rády objevují právě hranice svých rodičů, protože s nimi si věří, že to nedopadne špatně, že kdyby něco, vytáhnete je z toho. Děti vám důvěřují, ale zároveň potřebují překračovat limity. Překračování hranic je pro život stejně důležité jako jejich dodržování.

Vaše výchova dopadne dobře. Vaše děti dospějí a odejdou do svých životů. Občas vám zavolají a jindy vám nezvednou telefon, protože zrovna nebudou mít čas.

Protože za pár let svět poběží ještě rychleji než dnes. Bude mnohem digitálnější, virtuálnější, operativnější, instantnější. Čas se již nebude rozkládat mezi minulostí a budoucností, ale bude to stále prchavější a efemérnější, reálný čas. Teď, teď, teď, teď. Věci se změní na chytré věci. Automobily se budou řídit samy a umělé inteligence nám budou neustále kecat do života. Kdo nebude na sociální síti, ten nebude, ale zároveň nebude možné nebýt na sociálních sítích, takže je to v pohodě. Kreditní karta bude aplikací v mobilu, stejně jako klíče od bytu. Není jasné, jak velký ten mobil bude a zda-li se nevejde do brýlí, anebo dokonce přímo do oka. A možná, že to tak nedopadne. Těžko říct, ale je možné si o tom povídat. Každopádně se stane, co se má stát a bude to v pořádku. Je užitečné důvěřovat životu a nebojovat proti světu. Je to způsob, jak být spokojený a klidný.

,,Důvěra je sebevědomý vztah k neznámému.”

(Rachel Botsmannová – Komu se dá věřit?, str. 32)

Botsmannová ve své knize vypráví příběh o třech podobách důvěry v průběhu časů. Každá důvěra s sebou nese nejistotu a trochu strachu z neznámého. Důvěra je stav, kterým překonáváme právě tyto nepříjemné pocity. Prvním typem důvěry je důvěra lokální. Věříme těm lidem, které osobně známe. Před vznikem velkých měst to byla jediná forma důvěry. Důvěra vzniká opakovanými pozitivními zkušenostmi. Lidé si věřili, protože si stiskli ruku a dívali se přitom jeden druhému do očí, pak se rozešli a splnili, co si slíbili. Nikomu se nestalo nic zlého a všechno dobře dopadlo. Jejich vzájemná důvěra vzrostla.

S nástupem průmyslové revoluce a rozvojem států se objevuje druhý typ důvěry: institucionální. Je to důvěra v autoritu, která zajistí, že naše vztahy, naše chování a směny, budou důvěryhodné, přestože se odehrávají mezi neznámými lidmi. Neznají se sice navzájem, ale společně znají a důvěřují autoritě, která tak má moc zaštítit jejich vzájemnou komunikaci (odtud oficiální dokumenty nebo sbírky zákonů). Instituce jsou snahou zobjektivizovat důvěru, zajistit, že svět je jistý, pevný a důvěryhodný, ať už se každý jedinec chová jakkoli. Úplně dobře to nikdy nefungovalo a nefunguje. Důvěra v instituce v současné době prochází krizí,  a tak se objevuje třetí, nejnovější verze důvěry: distribuovaná důvěra.

Distribuovaná důvěra je důvěra v digitálním věku. Je osobnější než institucionalizovaná důvěra, přestože je založena na vlastnostech technologií. Lidé spolu komunikují a důvěřují si, ačkoli se neznají, jsou od sebe daleko a nemusí ani sdílet víru ve spravedlnost nějaké konkrétní autority. Důvěřují procesům, algoritmům, důvěřují v objektivnost a spolehlivost technologie (např. Paypal nebo blockchain). Tuto formu důvěry v sobě objevují děti, když důvěřují tomu, co říká jejich oblíbený youtuber. A v této síti důvěry se nacházejí všichni, kdo jezdí Uberem, anebo využívají Airbnb. Každý, kdo se někdy rozhodl na bázi hvězdiček nebo lajků, funguje v tomto modu společenské důvěry.

Hodnocení a sebehodnocení v kyberprostoru se v příštích letech stane známkou důvěryhodnosti. Už nebudeme posílat CV, když se budeme ucházet o pracovní místo. Zaměstnavatel bude mít o nás dostatečně dat ihned, jakmile odklikneme, že žádáme o pracovní místo. Umělé inteligence budou neustále brouzdat v mořích našich datových stop (Internet ví, kolik sekund jste se dívali na kterou fotku a ví, co to znamená…) Na tento svět se děti připravují, když si hrají na počítači. Snaží se naučit se chodit v digitálních vodách.

,,Mám strach, aby mé děti nežily ve společnosti, kde se jediným faktorem vypovídajícím o jejich osobnosti stane skóre. V paranoidním světě, který je bude bez ustání nutit, aby prezentovaly idealizované portréty svých životů – nejen kvůli lajkům, ale i ve strachu z toho, jak si minutu po minutě, rok za rokem vedou ve srovnání s ostatními a jak se to projeví na jejich vyhlídkách do budoucna. Jak je mám naučit, co to znamená být sám sebou?” (Komu se dá věřit?, str. 190)

Je důležité budovat v dětech sebedůvěru.

Dělá se to zájmem, nákloností, podporováním.

Dovolte dětem jít jejich vlastní cestou.

I když vypadá jako počmáráné stěny dětského pokoje.

Anebo jako hodiny před obrazovkou.

Nevíte, co se stane, když rozkliknete odkaz na netu, ale důvěřujete, že tam bude rozvedena myšlenka, která vás právě teď zajímá. Ne vždy tomu tak je, ale tady tomu tak je. Pod odkazem naleznete další článek o důvěře v děti sedící před obrazovkou. Nyní jen stručně:

Když dětem zakazujete pobyt v kyberprostoru (U malých dětí to dělejte!), anebo když neustále negativně hodnotíte jejich sociální sítě nebo jejich zábavu (např. ,,Už zase sedíš a čumíš na ty blbosti! Proč neděláš něco do školy?”) snižujete úroveň důvěry mezi vámi a vašimi dětmi. Později, až to bude skutečně potřeba, se vám nesvěří, že se jim v kyberprostoru něco děje a ony si s tím neví rady (např. kyberšikana). Nesvěří se vám, neboť budou mít pocit, že byste jim řekli, že jsou to blbosti, protože to jste o všem spojeném s kyberprostorem vždy říkali. Může to skončit špatně.

A naopak důvěra se buduje tak, že si od počátku pobytu dětí v kyberprostoru s nimi o tom povídáte a doprovázíte je v objevování jeho zákonitostí. Také je užitečné nastavit pravidla používání technologií v domácnosti vzájemnou dohodou a ne metodou příkazů a zákazů. Více informací naleznete v záložce Digirodiče v horním menu.

Důvěra je klíčový bod tématu digidětí. Důvěra a sebedůvěra jsou dva středy zdravého pohybu v kyberprostoru.

Je to hra, skutečná hra. Hra na důvěru, že svět je v pořádku, přestože prochází všeobecnou digitalizací.

Hra na důvěru v to, čemu se snad už ani nedá věřit.

I hraním počítačových her se děti učí.

I díváním na nesmysly se děti učí.

Děti to zvládnou. Narodily se do naší doby, protože chtěly.

Důvěra s sebou vždy nese nejistotu a obavy.

Je v pořádku, že si pozorně všímáte, co vaše děti zažívají v digitálním světě.

Protože je to skutečný svět, svět dneška a jsou to vaše děti.

Povídejte si s nimi o tom, jak se cítí, co si myslí a jak se mají.

Ale nehodnoťte, co vám odpovídají. Věřte, že je to v pořádku.

Důvěřujte jim.

Je to jejich život, jejich poznávání světa, jejich osahávání hranic.

Jejich cesta do světa, do neznáma, do budoucnosti, do vlastního nitra.

Jejich cesta za sebedůvěrou.

Za poznáním kým jsou a co si mají zažít.

Nejskutečnější hrou je hra na sebe.

Žádná větší a důležitější hra se během života nehraje.

A každý, úplně každý, ji vždy dohraje přesně tam, kam má. Až na konec.

 

Pošli to dál
  • 9
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

%d bloggers like this: