Jak oči dělají duhu

Svět byl tenkrát mořem už tak dlouho, že Noe dávno ztratil pojem o čase a přestal počítat dny. Nevěděl, kolik let už s rodinou brázdí hladiny světového oceánu. Každé ráno vstal a ještě se zalepenýma očima vycházel na palubu Archy, aby se podíval, jak se dnes moře cítí. Pocity moře a nálady oblohy, nic dalšího jednotlivé dny na Arše neodlišovalo. K snídani ryby a vajíčka, k obědu ryby a vajíčka, k večeři ryby a vajíčka. Bez chleba, zrno dávno došlo.

Vypráví Jan Kršňák

Noe si protřel oči a zhluboka zívl. Protáhnul si ruce a procítil celé své čerstvě probuzené tělo. Cítil se krásně, spal skutečně dobře. Na Arše se spalo dobře, ale dnes se mu zdál sen o bílé holubici přilétající k lodi, který způsobil, že se nyní cítil skutečně odpočatý a svěží. Po obloze se honily mraky a Noe poznal, že v dálce už zase prší. Za jeho hlavou však dosud hřejivě svítilo slunce.

Díval se kolem lodi a jeho oči najednou natrefili na barevný oblouk, který vystupoval z hladiny oceánu. Nikdy nic podobného nespatřil. Zavolal celou rodinu a společně se dívali na první duhu v dějinách světa. Noe z ní nemohl spustit oči a pochopil, že se blíží konec potopených dnů a přichází čas nových lidí. Noe už dlouho chápal, že tito lidé vzejdou z jeho krve. A nyní pochopil, že vzejdou také z jeho očí schopných vytvářet duhu.

,,Duha se jeví jako předěl mezi světlým, vnitřním prostorem a tmavým vnějším pásem, kterému se říká Alexandrův oblouk. Barvy duhy tak vznikají v bodě setkání světla a tmy. Duha je utkána ze světla, deště a našeho pohledu.”

převzato z Uchopit světlo

Duhu nelze oddělit od pohledu toho, kdo se na ni dívá.  Teprve když se k setkání vody a světla přidá pohled očí, objeví se na nebi duha. Když si voda a světlo spolu začnou hrát, chtějí-li vytvářet duhu, potřebují oči, které se postaví mezi ně (ale ne zase příliš mezi, aby tělo, jež oči nese, nezastínilo veškeré světlo přicházející od slunce). Ve hře zvané duha doprovází oči svými pohledy světlo a vodu.

Je to zvláštní, neobvyklá představa. Každý jsme někdy z okna viděli duhu a měli dojem, že tam čekala, až ji objevíme a zadíváme se na ni. Ale ona tam nebyla, dokud jsme se jejím směrem nepodívali. Je to podivuhodná představa, že něco tak rozsáhlého a nedosažitelného (nelze podejít duhu) potřebuje naše oči, aby to bylo. Nejsme zvyklí myslet si, že svět vyhledává naše pohledy, aby se mohl před nimi předvádět. Už dlouho nejsme zvyklí takto uvažovat. Avšak to se právě nyní mění. Člověk se dívá na svět a svět se dívá na člověka. Bez našich očí, nebylo by světa a bez očí světa, nerodili by se lidé.

V antice se o duze mluvilo jako o zjevení bohyně Iris. Až René Descartes, mistr rozdělování (rozdělil tělo a ducha, živé a neživé, subjektivní a objektivní – které sám vynalezl), v 17. století oddělil duhu od činnosti bohů a nazval ji prozaicky arc-en-ciel, obloukem na nebi. Od Descartesových dob máme pocit, že svět a člověk jsou dvě na sobě nezávislé entity. Avšak duha nám ukazuje, že to tak není, že od světa nejsme odděleni. Každý náš pohled splývá s krajinou, kterou vidíme a nelze rozhodnout, kde končí oči a kde začíná okolní svět. Snad na horizintu, ale my víme, že naše vnitřní světlo má moc překročit i horizont a nahlížet do říše neviditelna.

,,Ještě jednou pomysleme na spojnici, která propojuje slunce se zornicí pozorovatelova oka. Pokud tuto spojnici vedeme dál na kapky nasvícené sluncem, kolem této osy zraku se jako Ókeanos vykrouží oblouk duhy. Kolem stejné osy ovšem vede mnohem skromnější barevný kruh oční duhovky. Spočívá na vodnatém orgánu zraku, mezi černým vnitřkem a bílým povrchem, na prahu vnitřního světa, a je ,,otevřenou branou” do tohoto světa. V angličtině nese tento malý barevný kruh stále jméno Iris, posla bohů.” (A. Zajonc)

Oči nejsou objektiv. Slovo objektiv, používané od 19. století a související s vynálezem fotografie, je odvozeno od slova objektivní. Věříme v objektivní realitu, ale je to právě jen naše víra. Náš pohled na svět. Ve skutečnosti nic takového jako daná, neživá a pro všechny stejná realita neexistuje. Je to pouhá myšlenka představivosti pana Descartesa, která se ujala.

Žijeme v krajinách spředených našimi pohledy. Všechno se dívá. Každá živá bytost i každý neživý předmět má pohled, světlo, jímž oči participují na společném setkání, kterému my lidé říkáme svět nebo skutečnost. Jsme to my, kdo svýma očima vytváří duhy a jsou to barvy duhy, které svým světlem vytvářejí naši dobrou náladu, radost a zajímavost dne. Každý den, kdy vidíme svět, je zajímavý. Svět existuje, aby se zrcadlil v našich očích, které existují, aby se zrcadlily ve světě.  Kruh se uzavírá. Kdo svýma očima dohlédne až do podzemí, může spatřit celý kruh duhy.

Ten den, kdy poprvé spatřili duhu, si Noe se ženou a dětmi povídali o novém světě, který společně zasadí, až voda opadne. Noe povídal o barvách všech možností a opakovaně zmiňoval zodpovědnost, jakou má člověk, který dělá nový svět, za barvy svých myšlenek. Nezapomeňte, děti, říkával, že z vašich očí a z jejich pohledů vzejde nové lidstvo i nové lesy a louky a řeky a jezera a pohoří a údolí, zkrátka celý nový svět.

Pošli to dál
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

%d bloggers like this: