Kdo jsou digiděti?

Jsou to normální děti.

Nejdůležitějšími médii digidětí jsou jejich rodiče.

Na digidětech není nic zvláštního, prostě děti. Jak bývá poslední dobou zvykem, jsou odlišné od svých rodičů i od dětí předcházející generace. Protože doba je rychlejší a rychlejší a zdá se, že i pestřejší a rozmanitější. Digiděti jsou dětmi své doby. Je poměrně složité, ne-li nemožné, nebýt dítětem své doby. Dobou digidětí je informační společnost západní civilizace.

Život dítěte spočívá v rozkoukávání se po světě. Děti se učí, jak to chodí mezi nebem a zemí. Neustále, samy od sebe. Učení se je pro děti přirozené a nedá se mu zabránit. Dítě je nejzvědavější bytost ve vesmíru. Má touhu poznat úplně všechno. Nic mu nesmí proklouznout. Každá kaluž může cákat úplně jinak, každý pes má jinak hladkou srst, nový telefon má úplně nové funkce. Louže existují milióny let, psi doprovázejí člověka po tisíciletí a telefony jsou pro děti zajímavou hračkou, co se bezprizorně válí na stole, tak asi deset let.

Za přirozené považujeme to, co člověk dělá sám od sebe, bez vlivu kultury, do níž se zrovna narodil. Jen velmi pomalu se naše přirozenost nechává impregnovat kulturou, ale děje se to samozřejmě také. Přirozenost není nic daného, i když jde o něco mnohem trvalejšího než momentální státní zřízení nebo poslední módní vlna. Co znamená být digidítě tak vychází z technologických změn posledních staletí, ale především také z miliónů let rozvíjející se lidské evoluce.

,,Během tohoto dlouhého období měly děti volnost hrát si a prozkoumávát celý den a tímto způsobem se vzdělávaly. Vzdělání bylo vždy sebeřízené. Důvod, proč jsou děti přirozeně hravé, zvídavé a společenské, je ve skutečnosti ten, že tyto rysy byly motivační silou dětské schopnosti vzdělávat se. Tyto ,,dětské” rysy byly podporovány a utvářeny přirozeným výběrem, přesně pro účely vzdělávání v podmínkách svobody v průběhu dětství.”  John Grey – Svoboda učení, str. 133

Děti poznávají nejen předměty nebo místa, ale potřebují se seznámit také s náladami, rytmy, atmosférámi. Se světem dospělých děti komunikují dávno předtím, než se naučí mluvit. Nasávají jeho zvuky, vůně, chutě, všechno. I touhy, potřeby nebo nejistoty. Nebo tendence. Děti hodně nasávají tendence své doby, protože tuší, že podle nich bude později vypadat svět, v němž prožijí svůj život. Budoucnost děti zajímá stejně jako přítomnost, i když mnohem více nevědomě. Děti vědí, že jsou budoucími dospělými a těší se na to. Mohli bychom říct, že se připravují, ale příprava není, co děti dělají, když si hrají. Dětství není období přípravy na život. Dětství už je život. Digiděti se narodily do digitální doby.

A tak si děti narozené kolem přelomu století hrají s rozmanitými technologickými zařízeními. Nacházejí se všude kolem nich, tak proč je nezvednout a neprozkoumat? Počítač je věc jako jakákoli jiná. Zní jinak než hrnec nebo skříň. A tlačítka telefonu chutnají jinak než jeho display. Rodiče digidětí vychovávala televize, ony potakjí své pubertální idoly na sociálních sítích. Jako batolata si klidně budou hrát s dřevěným koněm, ale brzo je začne víc zajímat maminčin telefon. Musí to být skvělá věc, když si s ním hraje tak často! To se taky naučím! To chci poznat!

Na chvíli se zapomenete u časopisu a najednou si uvědomíte, že si vaše dvouletá dcera sama pustila video na tabletu. Se zaujetím ji pozorujete. Dokonce umí přeskakovat reklamy (protože rodiče si neumí nainstalovat AdBlock). Vypadá to, jakoby zacházení s tabletem bylo pro ni tou nejpřirozenější věcí. Anglický výraz pro “digiděti” je “digital natives“. “Natives” má významy jako rodilý, rodný, domorodý, vrozený, původní. Digiděti se tedy zdají být přirozeně digitální, jaksi srostlé s digitálními médii a jinými technologiemi. Ale je tomu skutečně tak? A jestliže ano, je to dobře, anebo špatně? Každopádně se to děje. Anebo se děje něco, co alespoň vypadá tak, že se to děje. A jak přistupovat k dítěti, které se přestane ptát rodičů a všechny odpovědi na své otázky se naučí hledat na Googlu? A co když dvouleté dítě umí ovládat tablet, ne protože je digidítětem, ale protože byl navržen tak, aby se s ním intuitivně naučil manipulovat i zcela běžný a analogový dospělý s minimálními technologickými znalostmi?

Existuje digitální svět a v něm se svými rodiči žijí digiděti. Co všechno to znamená, se budeme snažit osvětlit na stránkách digiděti.cz, na stránce Digiděti na Facebooku i  v diskuzní skupině Výchova digidětí tamtéž. Ale hlavní průzkum spočívá na rodičích a digidětech samotných. Digitalizace života je příliš novou záležitostí. Ještě teplou, dalo by se říci. Je potřeba si s ní pohrát, než ji pořádně poznáme. Nechat ji sebou a kolem sebe procházet a pozorovat ji. Neupínat se na ni, ale také ji nevypínat. Jen tak je možné nabýt digitálních zkušeností. Ano, drazí rodičové, je to digihra. Ale je to digihra skutečná, nerozlišitelná od života. Od toho vašeho i od toho vašich dětí.

Pro začátek se zdá, že by možná bylo přínostnější klást si i širší otázky, než je ta z nadpisu. Kdo je digičlověk? Co je to médium? A kdo jsou digirodiče? A proč mají máma s tátou tak málo času si hrát a prozkoumávat? Mají snad ADHD, že musí pořád něco dělat a nezůstanou chvíli se mnou? Svět je jen koberec s rozházenýma hračkama.

Pošli to dál
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •