Klid

Netušíme, co děti na těch obrazovkách vidí, ale jsme klidní.

Přestože se nám je vůbec nedaří od tabletů, telefonů a počítačí odtrhnout. Jakoby k nim byly přilepené. Jakoby se jich nemohly nabažit. Vždy, když je od obrazovky vyženeme, spustí se křik a pláč. Později, u starších dětí, zachytíme nenávistný pohled.

Děti si potřebují zahrávat s technologiemi. Potřebují si s nimi hrát. Protože tvoří nedílnou součást našeho světa a ten ony chtějí poznat. Vší silou. Takové je biologické naprogramování každého dítěte: poznej svět! Najdi si v něm to nejzajímavější a tomu věnuj svůj čas, dokud se nestaneš mistrem. Dokud neovládneš, co děláš. A pak se posuň dál. Ale také existuje fáze mistrovství. Dítě už se naučilo, co mělo a nyní už si pouze vychutnává své dovednosti. Tuto fázi nemají rodiče rádi. Žijeme posedlí postupováním, neustále se ženeme dál a dál a vyžadujeme totéž také od našich dětí.

Když si dítě pozorně hraje, je těžké na něj mluvit. Je obtížné jej vytrhnout ze stavu flow, v němž se nachází. Začínáme o něj mít starost. Co když je na obrazovce stejně závislé jako my jsme závislí na svém telefonu! Co když se ta hra pro něj stane stejně skutečnou jako je pro nás skutečné internetové bankovnictví!

Tak se ptáme, jak bychom nad dítětem opět mohli získat kontrolu. Jak bychom ho přinutili vypnout počítač a donutili jej, aby šlo ven. Jenže pak bychom se zase báli, že se mu tam něco stane, takže je vlastně lepší, že sedí u toho počítače. Ale mohlo by se učit! Určitě má nějaký nedodělaný domácí úkol, kterému se má věnovat ve svém volném čase a strukturovat si svůj mozek hledáním řešení kvadratických rovnic. Těmi samými, na něž my už jsme dávno raději zapomněli a cítíme, že jsme dobře udělali. Ale pořád je to lepší než, aby si jen hrál. Nemáme to jednoduché.

Žijeme ve složitých časech.

Říkáme jim doba postfaktická nebo informační věk a myslíme tím, že už ani trochu není zřejmé, co má náš život vlastně znamenat. Kam to vše směřuje se raději nedíváme, aby se nám neroztočila hlava. Beztak nestíháme.

 

Důvěřujme dětem a důvěřujme, že to vše dobře dopadne.

Jde to tím směrem.

Normální je nevědět.

Jsme na světě proto, abychom byli v klidu.

 

nekontrola informací… doba postfaktická … nevědění co to má znamenat

a taky nevědění, co tam moje dítě dělá… a kontrola…a důvěra…

 

stránka se rodí

Pošli to dál
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

%d bloggers like this: