Kontakt

Jan Kršňák

zklidňovatel digidětí a digidospělých

722 63 63 14, jan.krsnak@digideti.cz, IČO: 06946020

Bydlí v Brně.

Narozen 1979. Počítač má od 11. Mobil od roku 2000. Pubertu proležel před televizí, přičemž si lehával na bok, takže vídal obrazovku otočenou o 90° – 180° (v případě, že se potřeboval dívat a ležet na břiše). Od mládí pouštěl na videu akční filmy sobě i o mnoho let mladšímu bratrovi. Hodiny hrál počítačové hry a hodiny sledoval bratry, jak dělají totéž. Všichni společně neposlouchali bědující matku, přestože ji moc dobře slyšeli.

Vystudoval filmovou vědu na FF UK, takže je absolventem vysoké školy vidění. Ve škole hodně sledovali filmy a povídali si o nich. Jan se díval i po škole i za školou. Díval se pořád. Stejně tolik četl. Nakonec napsal vyprávění o dehumanizaci myšlení, o tom, jaké tvary má myšlení, když ten, kdo myslí, není člověk. Už dlouho ví, že přichází umělá inteligence. Jiná nelidská inteligence, univerzita, mu za to psaní o mediální krajině dala papír, ale obecně z toho po tom všem studiu nebyl úplně šťastný. Připadal si příliš rozkoukaný, příliš znalý toho, jak se to v tom současném světě myslí.

Tak odjel na prázdniny do Španělska. Trvaly asi čtyři roky. Žil v Santiagu de Compostela, kde se snažil zapomenout vše, co mu dala vysoká škola a pokračoval v prohlubování znalostí o vidění. Na vrcholu hory Pico Sacro mu jeden dobrý muž řekl, že by se měl dívat srdcem. Trvalo mu roky, než začal cítit, co ten muž říkal. Mezitím bydlel v domě bez oken a sociálního zařízení obklopeném čtyřmi plážemi, myl se v moři a rád chodil po ulici ve špinavém oblečení. Pak se přestěhoval do zahradního domku, pak do skleníku uprostřed lesa a pak na náměstí, kde zrovna probíhala španělská verze arabského jara a čistila svět. Pak jsem přes měsíc seděl v Jiném lese u ohně a čistil vesmír.

Když se vrátil, pár let úspěšně nedokončoval doktorandské studium. Rozhodl se, že vyzkouší, zda-li se na filosofické fakultě může psát o bozích, bohyních, jejich obrazech a lásce, co ty obrazy spojuje s pohledy. Včas si uvědomil, že nedá. Médii, jež se používají ke komunikaci s bohy, je beztak příjemnější se zabývat průběžně a po celý život. Lidské duši v mediální krajině, kde si žijeme své civilizované životy, stejně nic jiného nezbývá. Jen vlastní pohled, média všude kolem a láska.

Dnes se vedle přemýšlení a psaní o médiích, dětech a rodičích, věnuje filosofii, intuitivní pedagogice, tvorbě nového světa a podpoře Institutu pro podporu inovativního vzdělávání. Nesdílí domácnost s jedním synem, tedy má i nemá děti zároveň. Honza je digidítě rozhlížející se po světě. Hrající si dospělý. Brzy pochopil, že dospělí lidé kolem berou svět vážně. Ale byl malé dítě, tříleté, čtyřleté a uvědomil si, že on sám nevidí svět tak vážně. Pro něj byl život na tomto světě spíš fascinující, pestrobarevný, zkoumání hodný a především jednoduchý a lehký. Jeho dětská obrazotvornost jela dvacet čtyři hodin, sedm dní v týdnu. Byl jsem zvídavé dítě. Neustále jsem viděl věci kolem sebe. Všechny byly zajímavé. Děti nedělají nic jiného, než že vrůstají do světa. A já jsem nebyl jiný. O pár let později si moji rodiče uvědomili, že jsem chytřejší než oni, což nás všechny lehce rozhodilo. Dnes, o takřka dvacet let později, už v tom umíme chodit. My tři děti na světě, dvě děti v důchodu, jedno ve středním věku. Pak jsem dostal počítač a viděl, že je to věc, kterou dospělí berou vážně. Ale my jsme si s ním s klukama hráli. A jak jsme rostli, zatímco jsme si hráli na počítači, svět se zároveň digitalizoval a když jsme dorostli, pořídili jsme si mobilní telefony, protože tehdy si je zrovna pořizovali všichni kolem. Jsme digiděti, co se rozhlížejí po světě, v němž se množí obrazovky, chytrá zařízení a digitální stopy. Jsem ještě člověk.

Je autorem příočky k digitálním časům Hra s jednoduchostí života (2019).

Spolu s Lucií Kramperovou je autorem knihy rozhovorů o inovativních školách Jak se učí živě? (2018)

Spolu s Kamilou Bolfovou je autorem knihy o stromech, ptácích, houbách a hravých pohybech Kdyby lidi byli stromy (2020)

V roce 2023 vyšla jeho kniha Digiděti.

Stvořil jsem fresky na říčanském nádraží, které už byly přemalovány, což byl plán, jelikož fresky měly nádraží oživit. Bez mobilu bos šel jsem 19 dní z Prahy do Beskyd.

Rád si povídám s lidmi o životě, který si žijeme a velmi rád si přijedu povídat i s Vámi. Ozvěte se, chcete-li.

2018

2017