O důvěře v dítě, které tráví hodiny před obrazovkou

Důvěryhodné dítě nepotřebuje slyšet: ,,Co to zase hraješ za blbost?“ nebo: ,,Na jakou kravinu se to zase díváš?“. Nepotřebuje, abyste o něj měli strach, zatímco se brouzdá Internetem a samo si najde inspirativní hudbu, knihy nebo filmy. Každý má své klasiky, své idoly a mrtvé, kteří jej ovlivnili na celý život. Každý má jiné.

Vypráví Jan Kršňák

I. O světě

Vyzní to osudově, nevyhnutelně. Bude to sedět pevně a nehybně jako dítě přilepené k obrazovce počítače. Hodiny, roky a možná celé století a ještě déle. Bude to znít nevyhnutelností jako otázka po existenci technologií. Neboť, kdybychom chtěli dostat děti od počítačů, museli bychom počítačů zbavit celý svět. Museli bychom uspat všechny obrazovky, přestat používat telefony a vypnout internety. Což se nestane. Protože žádný člověk nemá moc změnit svět, v němž žije. Může jej pouze přijmout a může měnit pouze sám sebe nebo své nejbližší okolí. Ale nemůže změnit existenci virtuálního mraku, v němž jsou uloženy všechny smsky světa. Proto rodičům znepokojeným dětmi před obrazovkami nezbývá než zaměnit svou nedůvěru v technologie za důvěru v děti.

Děti se mění přirozeně a neustále. Říkáme, že rostou jak z vody nebo, později, že dospívají. Děti se rodí zvědavé na dobu, do níž se narodily. Nasávají vše, co ten který konkrétní čas nabízí. Proto jsou dnešní děti neodolatelně přitahovány technologiemi. Budou jiné, než jsme my. Mimo jiné i díky chytrým telefonům. Žijeme v technologické a informační době. Náš svět se rád dívá na filmy a fotografie. Rád se brodí v digitálních mračnách informací a jeho zvuková stopa má často elektromagnetický původ. Stroje dělají větší kravál než ptáci po ránu. Internet je zvláštní typ krajiny, ale z lidského hlediska jde stále o krajinu. Je to pastva pro oči, zdroj rozmanitých zvuků a nevyčerpatelná studnice vyprávění. Má strašidelná zákoutí, smutné i veselé historie a nabízí mnoho příležitostí k rozmanitým dobrodružstvím. Duše dnešních dětí se rozhodly, že si budou s technologiemi klidně hrát. Digitální technologie jsou přirozenou součástí duše současných lidí.

Děti nehodnotí, zda-li je okolní svět v pořádku či ne. To se učíme až v dospělosti. Děti nemají strach o vývoj svého mozku, neřeší správný růst páteře a nemyslí si ani zdaleka, že by některý z obsahů světa pro ně mohl být nevhodný nebo snad dokonce škodlivý. Děti se svýma očima prostě rozkoukávají kolem, hrají si a zkouší, co to udělá. Dětská duše je zvědavá a nebojácná a přiblíží se ke všemu, co svět nabízí. Tedy pokud ji rodiče či jiní blízcí dospělí nestačili včas dostatečně varovat (vystrašit?). V případě technologií však, zdá se, nebývají včasná varování k ničemu. Snad protože děti z rodičů cítí, že nejde o moudré rady založené na zkušenostech staršího, ale mnohem častěji o iracionální strach pramenící z naší neznalosti našeho vlastního světa. Navíc je přitažlivost svítivého světa obrazovek mocnější než jakékoli rodičovské rady, neboť dnes doslova celá společnost a celý svět trvají na tom, že budoucnost bude technologická. Což děti moc dobře vnímají a vzhledem k tomu, že být dítětem také znamená připravovat se na život v budoucnosti, co jiného než učit se zacházet s technologickými hračkami by děti měly dělat? Děti nedokáží a nemají důvod technologiím odolat, i když výjimky samozřejmě existují.

 

II. O duši

            Tuto část mohou přeskočit čtenáři bez duše. Zejména ti, kdo bezmezně věří v moc svého mozku, mohou mít s následujícími odstavci vážný problém. Z hlediska mozku jsou moderní technologie velmi znepokojující, neboť hrozí, že stroje a počítače jednou převezmou většinu jeho funkcí na světě. Z hlediska duše podobná nebezpečí nehrozí. Ale nejen proto je dobré myslet na svou duši. Duše je také mnohem více důvěřivá než mozek.

Člověk + svět = duše. Každá duše přichází na svět zažít si svůj příběh. Ten příběh je zcela individuální a duše během života získává schopnosti, znalosti a prostředky k jeho prožití. Duše si nejprve vybere svůj příběh a teprve podle něj se rozhodne, do které rodiny se narodí. Rodiče si vybíráme podle toho, co chceme v životě prožít. Vedle rodiny si vybíráme také rodnou krajinu, historický okamžik a další charakteristické znaky našeho příběhu. Počítače k dnes žijícím duším patří zcela přirozeně.

Některé duše se rodí, aby si prožily šťastný a spokojený život a usilují o něj, dokud se na své výpravě světem nedostanou tam, kde je takový život možný. Jiné duše se na Zemi rozhodly trpět. Další se rozhodly, že je zajímá trávit život programováním života založeného na křemíku a své dny a noci věnují klávesnicím a obrazovkám. Nikdo jiný než duše sama nemůže rozhodnout, co chce prožít. Nikdo nemůže žádné druhé duši nařídit, kým se má stát nebo kterým nepříjemnostem se má vyhnout. Rodiče nevybírají dětem jejich životní příběh. Osud není záležitostí výchovy.

Péče o dětskou duši náleží dětem, nikoli rodičům. Ti mají na starosti teplo a sucho, jídlo a láskyplnou péči. Láskyplná péče spočívá zejména na lásce, bezpodmínečné podpoře a nebývalé důvěře. Děti, zvláště ty malé a menší, potřebují cítit pevnost rodičovských pravidel, neboť především podle nich poznávají svět, po němž se později hodlají rozeběhnout na vlastní pěst. Ta pravidla by měla být stanovena tak, aby vyhovovala hlavně rodičům, avšak o tom někdy jindy. Pokud vám to připadá zamotané, máte to správně. Duše se rády zamotávají mezi pravidly a jejich porušováním. Pro zacházení s technologiemi ostatně mnoho osvědčených pravidel se zaručenými výchovnými výstupy ani neexistuje.

III. O důvěře

Jen sebevědomý rodič může svému dítěti darovat důvěru. Pouze silné a moudré sebevědomí umožňuje nést nevědění a nedostatek kontroly, které jsou k důvěře v dítě potřeba. Důvěra znamená, že nepotřebujete vědět, co přesně vaše dítě dělá, cítí nebo si myslí. Důvěra znamená nedohlížet a nekontrolovat. To neznamená, že si svých dětí nemáte všímat, ale znamená to přistupovat k dětskému světu bez hodnocení a snahou o jeho vytváření a směrování.

Důvěryhodné dítě nepotřebuje slyšet: ,,Co to zase hraješ za blbost?“ nebo: ,,Na jakou kravinu se to zase díváš?“. Nepotřebuje, abyste o něj měli strach, zatímco se brouzdá Internetem a samo si najde inspirativní hudbu, knihy nebo filmy. Každý má své klasiky, své idoly a mrtvé, kteří jej ovlivnili na celý život. Každý má jiné. A každý má právo zabít si svých deset tisíc monster na své legendární cestě svým vlastním příběhem, protože všechny duše jsou tak trochu Heraklem a tak trochu Odyseem. Počítačové hry, na rozdíl od našeho zcivilizovaného světa, umožňují ponořit se opravdu naplno do dějů mytologických časů.

Děti si rády povídají o svých zážitcích. Stačí se zajímat. Tiše si sednout vedle na židli a sledovat počínání mladého hrdiny nebo hrdinky. Můžete se zvídavě ptát, co se děje, ale nesmíte mít káravý nebo hodnotící tón. Časem si na váš doprovod dítě zvykne a rozmluví se a zavede vás do svého světa. Moderní technologie mohou sloužit jako okno, jímž rodiče prolézají do dětské představivosti. Při tom mohou být ostražití a všímat si náznaků nebezpečných situací nebo emocí či myšlenek. Mohou se objevit, ale nemělo by docházet k pokusům rovnou se jich zbavit. Narušilo by to vznikající důvěru. Nesledujte dítě, pozorujte jeho hrající si duši.

Jako zodpovědný rodič potřebujete, aby k vám vaše dítě v otázkách kyberprostoru mělo důvěru. Jednou může potřebovat vaši podporu a nesmí mít strach, že jej odbydete slovy o tom blbém facebooku, u kterého neustále vysedávalo. Prostě to tak mají. Důsledkem sezení s očima na mobilu je i to, že se dnes v pubertě zažívají všechna tradiční dramata dospívání právě také na sociálních sítích. Mladá generace se schází, poznává a žije tam. A konec první lásky může bolet mnohem více, když je zdokumentován několika fotografiemi, které komentuje kompletní osazenstvo školy. A směje se. A fotografie vylepšuje a sdílí a tiskne a lepí na chodby školy a tak dále. Dnes se v pubertě něděje nic, co by se nestávalo dříve, ale může se to odehrávat několikanásobně silněji. Nám se spíš nemohlo stát, že na záchodě někdo vyfotí náš zadek. Dnes se to může stát snadno a zadek se bleskurychle může rozletět do světa. A když je vám patnáct, fakt nechcete, aby váš zadek lajkoval nebo hejtoval celý svět.

Právě v ten oka mžik potřebujete, aby za vámi vaše dospívající dítě přišlo pro radu nebo objetí. Zkrátka pro podporu. Když k vám nebude mít důvěru, což se v pubertě může lehce stát a proto je dobré ji budovat roky dopředu, může jeden nahatý zadek běhající po Internetu vést k pěkně osamocené depresi, jež v nejednom neklidném dospívajícím mozku může vést až k těm nejhorším nápadům. Každý má svůj pohled na svět. Dítě má svůj. Jiný než vy. Má samostatný a nezávislý pohled. Jen pokud máte důvěru v ten jeho, bude mít ono důvěru v ten váš.

Avšak mít důvěru vlastních dětí není jen dobrá prevence před jejich sebevraždou. Obecně je důvěra dobrá pro vztahy v rodině. Zní to banálně, ale kdo z nás, dnes už dávno dospělých, může říct, že cítí, že může svým rodičům říct cokoli. Že ví, že mu budou naslouchat a empaticky mu odpoví. Kdo z nás dospělých dnes občas nepotřebuje poradit od rodičů, ale tuší, že by to vlastně nemělo příliš cenu, a tak se raději vůbec nezeptá. A přitom všechny duše bez výjimky přicházejí na svět, aby se zaplétaly s pohledy druhých. Dříve se jednalo například o pohledy bohů nebo démonů, dnes k nim přibyli ještě pohledy kamer a počítačů. Život je důvěra ve světlo vycházející z cizích očí.

Pošli to dál
  • 81
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

%d bloggers like this: