O pravdivosti a přirozenosti informací

Stránka se rodí.

kdyby člověk

kdyby člověk ve snu prošel rájem

dostal květinu jako důkaz své cesty

a při probuzení nalezl tu květinu ve svých rukou

co by se řeklo

ten člověk

to jsem byl já

(JLG – Histoire(s) du cinema)

Hejno pouličních kamer kolektivně odpočívá na vyhlídce na moře. 

Digitalizovaný robotický pták na lovu obrazů. 

 

Ptáci seznamující se s moderní technologií. 

Přirozeností informace je světlo a tma. Člověk sestává z vody, úlomků starých hvězd a ze světla a tmy. Proto potřebujeme k životu informace, proto se jimi živíme. Je přirozeností člověka nasávat do sebe informace ze světla a tmy. Světlo rádo vypráví. O všem, co je i o tmě, která podle světla není. Člověk má příběhy rád. Tmě nevadí, že o ní světlo vypráví, že není. Beztak má světlo ráda. A světlo má rádo tmu, protože to jenom tak dělá, že ji nemá rádo, když si myslí, že zrovna škádlí tmu tím, že o ní vysvětluje, že není. Tma i světlo vědí, že ve skutečnosti nejde o žádné pošťuchování či škádlení, ale spíš o vzájemné hlazení. Informace jsou hlazení. Proto jsou dostupné skrz technologii dotykových obrazovek, známou již v druhé polovině šedesátých let minulého století. Informace žijí všude tam, kde se světlo setkává s tmou a navzájem se hladí. Proto se informace vyskytují všude tam, kde se navzájem hladí pohledy a obrazy, kde se setkávají přirozené barvy okolní krajiny s temnotou jednoho dívajícího se nitra. In-formace jsou tvary. Všichni živí tvorové se tvarují. Každý tvar je tvorem. Člověk je takovým, jaké má tvary. Potravou lidské duše jsou setkání pohledů a obrazů. Člověk je hejno hladících se příběhů. Protože přirozeností vyprávění je se vypravovat, každá in-formace je doprovázena ex-formací. Takový je život. Žijeme ve světě válek vytvářených na obrazovkách a pro obrazovky. Informace jsme my. Z našich očí září světlo a hladí se s tmou v nás i kolem nás.

Princip konvergence funguje ve světě technologií už dlouho a původně odkazoval jen ke spojování funkcí různých médií do jediné technologie. Já se snažil dokázat, že naše mediální systémy už dávno konvergovaly. Tím myslím, že každý příběh, obrázek, zvuk nebo vztah je zpracováván maximálním možným počtem různých mediálních platforem, které integrujeme do našeho procesu myšlení. Když konzumujeme příběh z televize, může mít i své webové stránky, počítačovou hru, komiksovou verzi, může mít kolem sebe celou řadu interaktivních prvků, třeba živé představení a tak dál. Jde tedy o konvergovaný příběh, který se kompletuje ve vědomí jeho konzumenta.

Vrtěti psem, 1997, r. Barry Levinson

Celý film v mnohem lepším rozlišení a v originále můžete vidět zde: https://ffilms.org/wag-the-dog-1997/

Matrix, 1999, r. Andy Wachowski, Lana Wachowski

Člověk nemůže opomíjet sílu oka, jeho vnitřní světlo, jak by řekl Empedoklés, chce-li porozumět svým zážitkům s barvou. Naše každodenní vnímání je doslova zabarveno kontextem, předchozí zkušeností a vlastně každým aspektem našeho vnitřního světa. To vše působí na vznik barvy. (Uchopit světlo. Dějiny světla a mysli.)

Lidské nitro je tvarováno barvami. Tma uvnitř nás je pestrobarevná, je plná živoucích obrazů a svěžích pohledů. Když se světlo a tma hladí, vznikají barvy. Vidění je tvoření světa. Každý si barvy své krajině vytváří sám. Svými vlastními pohledy. Jestliže obrazy vnímáme jako přicházející informace, pak pohledy jsou odcházející exformace. Skutečnost, že každá informace se přirozeně mění v exformace a každá exformace se mění v informace, se projevuje tak, že se v životě proměňují barvy. Barvy se nikdy nepřestávají měnit.

Jak člověk o v očích zažehnává Empedoklův oheň? Goethova odpověď byla jednoduchá: aktivním vztahem ke světu. Každá naše myšlenková interakce je formující a hluboce výchovná: ,,Každý objekt, o němž usilovně přemýšlíme, v nás vytváří orgán vnímání.” Goethe považoval zrakový nástroj za vzorový orgán rozvoje a formování člověka. Zrak chápal jako orgán vytvořený samotným světlem, podílejícím se na vývoji lidského organismu. (Tamtéž.)

Maurits Cornelis Escher – Tři světy (1955)

Médium figuruje uprostřed.

Oči jsou médium. 

Rodiče jsou média, z nichž děti čerpají nejvíce informací.

Lidské tělo je médium, díky němuž se duše pohybuje životem na zemi.

Tři

Podle Empedokla naše oči vytvořila božská Afrodité, bohyně lásky. Vytvořila je ze čtyř antických živlů: země, vody, vzduchu a ohně, a to tak, že je vzájemně spojila pouty lásky. Potom ,,jako člověk, který se chce někam vydat v noci, si připraví lucernu”, zapálí ji od zářivě planoucího ohniště a kolem zasadí skleněné tabulky, aby chránili plamen před větrem – tak Afrodité roznítila oheň oka z žáru prvotního vesmírného ohně a spoutala ho pomocí tkáně do tvaru oční koule. Do oka byly vsazeny obdivuhodné součásti, které jemnému vnitřnímu ohni umožňují průchod oční tekutinou ven do světa a tak dávají vzniknout zraku. Zrak vychází z oka k viděnému předmětu; oči září svým vlastním světlem.

Uchopit světlo. Dějiny světla a mysli.

Problémem našich časů není, jak zajistit pravdivost informací, ale jak zajistit pravdivost světa. Nejsme si jisti už ničím a nejméně sami sebou. Nějak to souvisí s rozkvětem mediální krajiny. Ve starodávných médiích jsou obrazy ukazující, že tehdejší lidé se ve svém těle cítili pevněji. Alle neví se, kde začínají starověké příběhy a kde začíná naše čtenářská představivost. Legendy uvádějí příběhy o duších, co chodily po svých cestách a o duchu, který se zabýval tím, že Zemi snášel odlesky nebeského Řádu. Z toho Řádu na všechny strany zářila pevnost. Tisíc obrazů. Pravda světa a přirozenost člověka. Řád dává jistotu. Ale my v naší společnosti na žádný takový Řád nevěříme. Místo toho jej hledáme v sobě. V našich lidských nitrech. A nacházíme hlavně nejistotu. Nepravdivost a nepřirozenost. Ale žádné stopy po něčem pevném, po něčem jistém, oči by se dalo alespoň na chvíli opřít. Protože uvnitř člověka se nejistota, nevědění a tvořivost nacházejí zcela přirozeně. Protože být člověk znamená být nejistý. Být nejistým. Ztraceni v moři pozemských informací. Protože od přítomnosti Řádu je tady Duch.

Člověk žije v Řádu, ale neřídí jej

ani jej nemá na starost, ani za něj nemá zodpovědnost. Řád je, ať děláme nebo neděláme

Ať myslíme nebo nemyslíme

Řád neřídí člověka. Nikdo nikoho neřídí. Svět se prostě děje.

Digiděti nepoužívají příručky

Život s technologiemi je stále intuitivnější a intuitivnější

Anebo se člověk stává digitalizovanějším a proto schopným orientovat se

v kyberprostoru.

Všude a nikde.

 V kyberčasech, tedy v současnosti.

Věděli jste, že každý oka mžik 

je skutečný

je přítomný

je přirozený

je přírodní

viděli jste to někdy na vlastní oči

teď to tak vydíte vždy.

 

Děti se prý naučí rozlišovat mezi skutečností a neskutečností kolem třetího roku. Nemám úplně jasnou představu, jak se podobná záležitost zkoumá. Každopádně na rozdíl mezi skutečným a nadskutečným děti přicházejí samy. Nikdo je to neučí. V mediální krajině se každý vychovává a vzdělává sám. Nemůže to ani být jinak, mediální krajina sama to člověku vybrala tím, že jasně dává najevo, že ona to zařizovat nebude. Každé dítě to ví a zařizuje se na hraně skutečna a nadskutečna podle svého. Svým rytmem. Svou denní dávkou života.

Kdo ví rozdíl mezi skutečným a neskutečným, ať hodí kostelem.

Je následující film skutečný nebo ne?

Žiju s tímhle filmem přes dvacet let. Co jsem si z něj odnesl? Co jsem si z něj vzal do života? Je to snad kvůli němu, že se nechci ženit, že nepotřebuju zažít svatbu? Co s pojetím lásky v mladém honzíkovi udělal ten příběh?

Při natáčení videoklipu nebyly zraněny žádné drony.

Žijeme v jedno duché době.

Pořád radostně žijeme.

 

Pošli to dál
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •