O sociálních sítích jako místech, kde žijeme

Stránka se rodí.

(Jsem v pohodě s všudypřítomnými CCTV kamerami. Beztak nemám ve veřejném prostoru žádné soukromí.)

Facebook je náměstí. Twitter nástěnka. Instagram výstavka. Snapchat letmé setkání na návsi. Whatsapp drbání na lavičce na zápraží. Sociální sítě jsou digitalizovaná veřejná prostransví. Proto se hlavnímu obrazu na Facebooku říká zeď.

Jsme digitální občané. Jak se cítíme s digitální maskou na obličeji? Jak se cítíš, když teď máš svůj chytrý telefon? Jak se máme v síti. Se signálem a obrazem o sobě, který bezpřestání vytváříme a přetváříme k obrazu svému. Jaké to je chodit po světě společně se stádem zdí? Skrýváme se za tím obrazem, anebo se díky němu naopak ukazujeme?

O stopách v krajině. O obrazech, co potíme. O pohledech, co vrháme. O zasíťovaném člověku. O dopravních a sdělovacích prostředcích (tedy médiích). 

https://www.flowee.cz/techno/4728-deset-duvodu-proc-vymazat-sve-ucty-na-socialnich-sitich?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu

Kdo je člověk z dat. Kdo je ten, kdo zanechává digitální stopy. A jak ty stopy souvisejí s tím, kým jsme? Copak jsme všechny stopy ve sněhu, všechny šlapance do bahna? Copak snad s sebou taháme všechna psí hovínka, do nichž jsme v životě šlápli? Tak proč by mělo o digitálních stopách platit, že se s námi povezou po celý život? Jak to je? Co je to za stopy, co zanecháváme v kyberprostoru a říká se, že s námi budou až do srmti. Že je nikdo nevymaže, že je čtou při výběrových řízeních i při designování zrovna toho našeho supermarketu. Toho internetového i těch skutečných. Protože každý náš pohyb v mediální krajině je strojově zaznamenán, zprocesován, analyzován, optimalizován, použit, zapojen do celku. Jak se cítíme, když oblékáme své digitální pláště a vstupujeme na sociální síť?

,,Mnozí z teenagerů, s nimiž jsem se setkala, toužili po stejné svobodě, jakou zažívala Emily. Toužili po tom, aby mohli opustit své domovy a sejít se s kamarády. Většina, i když ne všichni, mohla docházet na akce pořádané školou. Někteří se mohli s kamarády vídat na veřejných místech o víkendech. Znovu a znovu si mi ale teenageři napříč celými Spojenými státy stěžovali na to, že nemají dost času, volnosti nebo možnosti k tomu, aby se viděli s kamarády. Většina, i když ne všichni, mohla docházet na akce pořádané školou. Někteří se mohli s kamarády vídat na veřejných místech o víkendech. Znovu a znovu si mi ale teenageři napříč celými Spojenými státy stěžovali na to, že nemají dost času, volnosti nebo možností k tomu, aby se viděli s kamarády, kdy a kde se jim zachce. Aby si to vynahradili, využili sociálních médií a jejich prostřednictvím začali vytvářet online veřejnost.” (danah boyd – Je to složitější)

https://wave.rozhlas.cz/mladou-generaci-ceka-boj-o-cenzuru-a-pristup-k-datum-rika-medialni-vedec-henry-5287989

Big Data a sociální život v kyberprostoru. Počítačové hry, co hrajeme, aniž bychom věděli, že jde o počítačové hry. S chytrými telefony, kreditními kartami, sluchátky na uších a mikrofonem, co dokáže jakékoli naše slovo oka mžitě vysílat kamkoli do světa. Co je to za svět, v němž žijeme. Uprostřed sítí, v krajině z dopravních a informačních uzlů. Co je to za místo, ten kyberprostor. Ten svět jedniček a nul, ta krajina mediálních obrazů, zvuků, hudby a nepřeberného, nekonečného množství textů, vesmír kabelů, kamer, záběrů a sestřihů, realita obrazovek, tlačítek a dotykových obrazovek. Teprve asi pětadvacet let probíhá všeobecná digitalizace pracovních prostorů, veřejných prostranství i domácností. Teprve pár let se v naší krajině vznášejí cloudy a jen o něco déle se procházíme neviditelnými signály wi-fi. Díky nim má každá z našich buněk nepřetržitý přístup na Internet, globální informační síť.  Naše těla se také postupně digitalizují. Jen tak to nepřestane. Smiř se s tim.

 fb/daniel vondráček:

jedna belgická písnička:

a jedna anglická z roku 1981, která ukazuje, proč jsme se místo rozkoukávání se po životě, rozhodli pro svěřování našich očí chytrým obrazovkám…

 

Pošli to dál
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •