O strojích kolem nás i v nás

Stránka se nepravidelně updatuje.

Jak si důvěřovat? Jak věřit sám sobě? Jak vědět, na čem jsem, čeho všeho jsem schopen?

Já sám. Bez pomoci strojů.

Jak používat, co opravdu umím. To, v čem jsem vážně dobrý. To, co ovládám. Jak se ovládat? Jak se řídit vlastními pocity? Jak se orientovat podle sebe. Jak se neztratit ve vlastních zápletkách? Jak nastavit to soukolí, kterým jsem? A jak natáčet ten film, co se mi nepřestává odehrávat před očima. Mozek je procesor, žíly jsou kabely, kterými proudí energie, kosti jsou soustrojí a srdce je pumpa, jež to vše pohání. Jak si představovat sám sebe. Fungovat či nefungovat, to je, oč tu běží jako na běžícím pásu.

Existují černobílé filmy. Jsou staré. Klidně i přes sto let. Neví se, kolika let se může dožít film. Mnoho z nejstarších filmů stále žije. V mnoha černobílých filmech lze vidět scény ze současného života. Neví se úplně, jak to film dělá, ale dělá to.

Jsem člověkem, který si dokáže představit, že je stroj?

Anebo stroj nejsem a vidím sama sebe, cítím se a myslím rozhodně jako člověk, jako živý tvor, jako organická bytost, co spíš drhne a rozbíjí se, než že by běžela jako hodinky.

Anebo shledávám, že jsem sice člověkem, ale zapřaženým ve světě ovládaném stroji natolik, že není možné rozlišit,

kde končí lidská krajina a začíná svět strojů.

Kde začíná život a kde začíná technologie.

Kde končí nářadí a začíná stroj.

Kde končí tělo.

Kde končí ruka, když drží klacek.

Kde končí dlaň, když palec hladí obrazovku.

Kde začíná nástroj, věc.

Kde začíná pohled a kde začíná obraz.

Na začátku věku technických obrazů.

Když člověk uchopil první nástroj?

Anebo když první nástroj sám od sebe vytvořil obraz.

S prvním fotoaparátem přestaly mít oči důvěru ve schopnost vidět skutečně reálně.

S příchodem prvních strojů zeslábly naše paže.

Jaký byl první lidský nápad?

Život se stal technicky reprodukovatelným.

Digitalizujeme se. Digitalizujeme se navzájem i každý sám od sebe.

Kde končí sociální síť a začíná reálný život. Sdílíme zážitky především mezi lidmi, které známe. Většina uživatelů Facebooku a spol. stále používá sociální sítě především ke komunikaci s lidmi, jež zná osobně. Tak informace z kyberprostoru dopadají do každodenního života nejbližšího okolí. Neznáme se už jenom z domova, známe se také díky aktivnímu výskytu na sociálních sítích. Vím, co jsi dělala loni v létě, když jsme nebyli doma…

Videodrome, 1983

Celý film je možné shlédnout zde.

Jak stroje vstupují do našich životů. Jak se nám chytré telefony dostávají až pod kůži. Co se děje s mediálním obsahem, když se dostane dovnitř do těla. Jak probíhá kyborgizace společnosti. Jaké obavy a nejasnosti jsou spojené s digitalizací krajiny a medializací lidského života. A co na to lidské oči a uši? 

,,Tělo může být viděno jako konstrukt z masa, železa a kódu.”

Žijeme v zasíťované době. V časech protéz, virtuálních realit, chytrých brýlí a umělých srdcí. Umělá inteligence je prý za dveřmi. Nikdo neví, co si pod tím představit. Neví se ani, zda-li si člověk bude vůbec schopen všimnout, že A.I. se již zrodila. Že stroje už otevřely oči. Že dýchají stejný vzduch jako my. Že nasávají sluneční záři stejně jako normální člověk. Když stojíte u tiskárny, když stahujete data z netu, když čekáte na přechodu, kdo řídí rychlost času, vy nebo stroj před vámi?

Matrix, 1999

Žijeme mezi obrazovkami, monitory, výlohami, displayi, čtečkami a kamerami, procházíme se umělými ráji, v říši mediálních her, byrokratických struktur, sbírek zákonů, fake news a on-line přístupu. To všechno tvoří mediální krajinu. Je to krajina lidí a strojů a obrazů. Svět energie, výkonu a rychlosti. Strojový mediální vesmír, co se nikdy nepřestává otáčet a nedá se vypnout.  Žijeme s představivostí smáčenou tímto vesmírem. Tímto místem, tímto spektáklem, kde za pravdu, věrohodnost a skutečnost zodpovídají počítačové programy, grafické karty, veřejnoprávní média a oficiální kruhy. Cítíme, že to ve skutečnosti nejsme my, kdo sleduje obrazovky, ale že to jsou obrazovky, kdo pečlivě pozoruje nás. Skrz technické obrazy se stroje dostávají až na dosah lidského nitra. Sžíváme se se stroji intenzivně a vědomě asi tak dvě stě padesát let. Říkáme tomu pokrok. Sociální sítě jsou skutečná kybernetická veřejná prostranství. Jsme digitalizováni. Předáváme se do rukou spektáklu. Do hájemství zasíťovaných čipů a jejich interfaců.

In Your Life since 1983.

 

Ve vašem životě přítomném i budoucím.

Spektákl přeměňuje vše na zboží. To, co jsme udělali slepicím, děláme i sobě. Spektákl je svět reprezentací. Svět bytostí, co jsou jenom jako. Svět bytostí ze světla v obalu. Sice v transparentním a se všemi potřebnými informacemi na etiketě, ale v obalu. Spektákl je světem obrazů a zářivých pohledů. V 60. letech používal hodně televizi a reklamu, teď sází spíše na sítě a data. Nejsme uživatelé Facebooku, jsme obchodním artiklem, s nímž firma obchoduje. Jsme produktem, co sám od sebe dělá marketing na vlastní prodej. Nejsme ohroženi přemírou reklamy, sami jsme reklamou. Na sama sebe. Víme, že být zbožím je naší přirozeností. Děti ve škole by se rozhodně měly učit, jak se správně prodávat.

K cestě do vesmíru není potřeba žádného stroje. Ani počítače. Ve vesmíru už žijeme. Je všude kolem nás i v nás.

Tohle je film o dobro družné výpravě jedné vosy.

Kde začínají oči a kde začíná vesmír

Kde začíná mysl a kde začíná svět fantazie

Kde začíná znalost a kde začíná neznalost

Kde začíná přítomnost a kde začíná paměť

Kde začíná přirozenost člověka a kde začíná technologická příroda

Kde končí město a začínají parkoviště, haly a pole s automatickým deštěm

Kde končí svoboda jednoho a začíná svoboda druhého

Otázka v žádném případě nezní:

Buď lidé, anebo stroje

Kde začínají otázky a kde začínají odpovědi

Kde začíná člověk a kde začíná stroj

Svoboda jednoho začíná tam, kde začíná svoboda druhého.

Začíná a začíná je lepší než končí a začíná, protože ti dva se pak nemusí dohadovat, který z nich dvou končí a který začíná.

A co kdyby život nikde nezačínal

A co kdyby nikdy nezačínal ani člověk

Pošli to dál
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •