O závislosti na obrazovkách

Nemáme dobrý pocit, když dítě sedí celé odpoledne před obrazovkou počítače a střílí z tanku po ostatních tancích. Každý tank je dítě (anebo dospělý). Sedící někde jinde. Možná na jiném kontinentu, možná v Košicích. Pokud se hovoří o pozitivních přínosech počítačových her, vždy je zmíněna sociální komunikace, k níž v hrách na síti dochází. Z jednoho tanku lze zavolat do druhého tanku a domluvit se na společném postupu proti třetímu tanku. Děti se tak učí spolupráci, říká se. A procvičují angličtinu. Hra se jmenuje World of Tanks.

Vypráví Jan Kršňák

Nemáme dobrý pocit, když sedíme deset hodin před obrazovkou počítače, posíláme emaily, hlídáme sociální sítě a zpracováváme data. Necítíme se excelentně, když vyplňujeme excelovské tabulky. Už nemáme ani sílu rozkliknout článek, když prokrastinujeme a spokojujeme se s titulkem. Pokud se hovoří o pozitivních aspektech digitálních technologií, vždy se zmiňuje svoboda toku informací a snadnost dnešní mezilidské komunikace. Každý máme svůj telefon stále u sebe. Takže mnoho z nás se kdykoli nachází v dosahu pracovních povinností. Tím pádem naše pracovní doba nikdy nekončí. Dovolenou sice máme, ale šéf má během ní dovoleno nám kdykoli zavolat.

Když vyhrajete tankovou bitvu, získáte body. Za body si můžete koupit lepší vybavení pro svůj tank. Kdo hraje dlouho, týdny a měsíce a roky, může mít nádherně vybavený tank. Což se hodí, protože pak všechny ostatní tanky ihned poznají, že se na bitevním poli právě setkaly s někým výjimečným a mají z vás strach. A mají proč. Vaše střely doletí dál a bouchají víc. Pokud se vám v bitvách příliš nedaří, můžete sáhnout do peněženky, vytáhnout kreditní kartu, koupit si body a za ně si svůj tank vybavit. Což se hodí firmě, jež svět tanků organizuje, protože začít si hrát na nekonečnou válku se smí zdarma.

Ale nic na světě dnes není zdarma. Snad kromě radosti, lásky, sebeúcty, sebevědomí a jiných pochybných přežitků minulosti. Ani sociální sítě nejsou zadarmo. Sice to tak vypadá, protože z Instagramu či z Facebooku, na rozdíl od společností zabývajících se distribucí elektřiny, plynu a vody, nechodí do našich schránek žádné účty, ale není to tak. Kde by ten rozcuchaný klučina Mark vzal tolik peněz, že by si mohl koupit Pardubice a ještě by mu zbylo na Bílou věž v Hradci? Lidé nejsou uživatelé Facebooku, ale jeho obchodním artiklem. Cokoli řeknete, ukážete či uděláte na sociální síti, je prodáno. Nejsme těmi, kdo řídí tanky, jsme tankem. Když jste na facebooku roky a roky, můžete mít mnoho přátel a krásně vymazlenou zeď plnou fotek honosících se stovkami, tisíci lajků. Pak má vaše slovo váhu, doletí dál a bouchá víc.

 

Fenu Lajku zavřeli do kovové kapsle a vystřelili na cestu kolem světa. Věděli, že to nepřežije. Ona to nevěděla. Vůbec nevěděla, co se s ní děje, prostě letěla do vesmíru. Nemyslela si, že by se nenacházela ve vesmíru, ale když její pán, člověk, chtěl, aby tam letěla, tak letěla. Byla psem a psi poslouchají. Zemřela v té kovové kapsli horkem. Sama, uprostřed mezihvězdného prostoru, aniž by pochopila, co se děje.

Nemysleli jsme si, že nežijeme v sociální sítí před tím, než se objevily sociální sítě. Ale když technologický pokrok chce, abychom se mu svěřovali s obsahy vědomí (a především nevědomí), tak to budeme dělat. Se smajlíkem na konci věty. I před excelem jsme dokázali udělat tabulku. Byl to lehce vopruz, správně nastavit pravítko, ořezat si tužku, ale dalo se to. Pak jsme dostali do ruky počítače, aby nám s tím pomohly. Výsledkem není, že máme tabulku za deset minut hotovou a můžeme se věnovat životu kolem. Výsledkem je, že za stejnou dobu stihneme udělat více tabulek. Tak je děláme. Jsme psi a psi poslouchají. Když zapíská mobil, přestaneme dělat, co zrovna děláme a jdeme se podívat, co chce.

A on pořád něco chce. Protože kdybychom neklikali, nedívali se na novinky, nelajkovali, zkrátka neparticipovali na svobodném toku informací, negenerovali bychom peníze. A o to jde. Pohybuj se a tvůj pohyb se přemění na peníze. Takhle jasný a jednoduchý účel má všechno to kolempokrokující šíření moderních technologií. Peníze jsou nejdůležitější energií naší společnosti. Tečou a mlátí kolem sebe mnohem více než voda, elektřina nebo plyn. Peníze jsou body, co dostáváme, když uspějeme v bitvě. Bez peněz si náš život neumíme představit. Bez peněz a bez obrazovek.

Placení kreditní kartou se v posledních letech velmi rozšiřuje. Lze očekávat, že papírové a kovové peníze časem docela zmizí. V tomto kontextu je hraní počítačových her a sbírání bodů použitelných na inovaci tanku intenzivním kurzem finanční gramotnosti. Je dobře, že se v tom naše děti učí chodit, jednou se jim to bude hodit. My budeme staří a nebudeme to chápat, ale oni půjdou s dobou. Brzo každý bude žít ve svém tanku. A ten tank poletí vesmírem, bude v něm horko a kolem něj se bude rozprostírat bublina a ta bublina se bude otáčet kolem vlastní osy a to otáčení bude generovat body.

Bojíme se, že se naše děti stanou závislými, když budou trávit příliš času před obrazovkou. Ano, stanou. Závislost na obrazovkách je dnes přirozeným stavem. Kdo není závislý, jako by nebyl, říká se. Závislost na technologiích je charakteristickým znakem prakticky všech dnešních rodičů a děti od pradávna napodobují své rodiče.

Když se strach objeví, je to kvůli něčemu. Strach vám může zachránit život. Strach dělá, že nevlezete pod jedoucí auto, že se raději rozhlédnete dvakrát. Takový strach je v pořádku. Trvá chvíli, poslouží a pak zmizí. Strach, který je permanentní je něco jiného. Je to pocit, který tíží a znemožňuje život. Takového strachu je lepší se zbavit.

Existuje program vysílaný většinou technologických hraček, který v lidech vyvolává strach. O něm příště. Teď by text byl příliš dlouhý a vy byste ho nedočetli, protože dlouhé texty už se nečtou, jelikož máme strach, že nám někde jinde něco uteče.

Permanentní pocit strachu o osud svých dětí se nerozplyne tím, že budeme dětem říkat, co mají a nemají dělat. Protože jde ve skutečnosti o náš strach a týká se nás. Je to strach upozorňující nás, že jsme až po uši závislí na technologiích. Je to strach říkající, že díky nim ztrácíme život, čas a prostor. Díky obrazovkám přicházíme o vlastní pohled na svět, o moc nad svými pohyby, o chuť objevovat, co je v nás. Posloucháme informace generované a šířené počítači, namísto abychom slyšeli sama sebe. Ale kdo dokáže zaslechnout sám sebe, uslyší, a po nějakém čase i pochopí, že jsme se nenarodili proto, abychom svými pohyby vytvářeli peníze, body, tanky, kapsle nebo strachy.

Na konci Kafkova Procesu odvedou K. dva muži za město, kde jej zastřelí jako psa. Tak končí legendární kniha. Ale říká se, že Kafka ve skutečnosti Proces nedopsal, že příběh K. měl končit jinak. Lajka byla závislá na své kapsli. Naše děti budou závislé na obrazovkách. A my jsme závislí na technologickém pokroku a našem vlastním strachu. Nastává čas vykonat jisté úsilí, aby se naše závislosti přeměnily do něčeho životodárného. Nejde o práci nebo boj, spíše o pozornost. O všímání si života jde, když se hovoří o digitálním zdraví v mediální krajině.

Pošli to dál
  • 2
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

%d bloggers like this: