O zkoumání škodlivosti médií – ultrazvuk

V roce 1982 zveřejnila Světová zdravotnická organizace zprávu, v níž se píše:

,,Studii o konečných následcích ultrazvuku na člověka není vůbec snadné provést. Latentní doba by se například v případě rakoviny mohla bez problémů rozprostřít i na dvacet let. Je také možné, že se následky projeví až u další generace. Lidský plod citlivě reaguje i na jiná záření, máme proto důvod se obávat, že reaguje citlivě také na ultrazvuk. Pokusy na zvířatech naznačují, že je ve studiích na lidech potřeba prozkoumat také neurologický (senzorický, kognitivní a vývojový), imunologický a hematologický stav. Některá fakta naznačují, že by vrozené vývojové vady u pokusných zvířat mohly být způsobeny ultrazvukem, pokud mu byla v době vývoje konkrétního orgánu vystavena. Obecně jsou tyto následky pozorované u pokusných zvířat u člověka ještě neprobádané a měla by se jim věnovat pozornost při každé příležitosti.  V současnosti není jasné, zda přináší ultrazvuková kontrola plodu v těhotenství pro matku nebo dítě nějaké výhody. To by se mělo dobře prozkoumat. Pokud totiž sledování pacientky ultrazvukem nepřináší žádné prokázané výhody, není důvod vystavovat ji potenciálnímu riziku a zatěžovat ji vyššími náklady.”

Je možné, že ve vývoji ultrazvuků, tak v poznání dopadu jejich používání, se od roku 1982 značně pokročilo, avšak je také možné, že nikoli. Co se však jistě nezměnilo, je medialita ultrazvuku a zcela zobecnitelné jsou též poznatky, které nám výše uvedená zpráva podává o výzkumu vlivu médií na lidský organismus.

Ultrazvuk je médium, neboť zviditelňuje neviditelné. To je obecná vlastnost všech vizuálních médií. Díky ultrazvuku můžeme nahlédnout do útrob dělohy a prohlédnout si rozvíjející se embryo nového člověka. Nezajímá nás nyní, díky jakým technickým mechanismům se na obrazovce přístroje zjeví obraz, ani zda jde o více či méně šetrné řešení problému zviditelňování plodu. Zajímá nás samotná přítomnost média v prostoru mezi matčinýma očima a obrazem tělíčka jejího dítěte.

Julia Dibbernová v knize Miminka v bezpečí, z níž citujeme i zprávu WHO, píše na straně 59: ,,Jedna moje známá během svého třetího těhotenství přestala na ultrazvuk chodit a s překvapením zjistila, jak málo ho najednou potřebuje a nakolik se posílil vztah a komunikace s jejím miminkem. Mnoho rodičů považuje ultrazvuk za jakousi televizi, kde se mohou na miminko dívat. Myslím si, že existují daleko lepší možnosti, jak s dítětem navázat kontakt. Vnitřní komunikace mezi matkou a dítětem je o tolik intimnější! A hlavně se tak seznamujeme s osobností dítěte, a ne jenom s jeho délkou udanou v milimetrech.”

Žijeme ve společnosti posedlé zviditelňováním. Co neukazovali v televizi nebo o čem nepsali v tisku, to netvoří součást našeho veřejného prostoru. Kdo není na Internetu, jakoby nebyl. Neuvěřím, dokud to neuvidím na vlastní oči. Jakoby matky nevěřili, že jsou těhotné, pokud nemají v ruce alespoň jednu, je jedno nakolik rozmazanou a nejasnou, fotografii svého dítěte. Žijeme ve společnosti, kde důvěřujeme mnohem více mediálním obrazům než vlastním pocitům vycházejícím z našich vlastních těl.

Jedním z důsledků této necitlivosti k vlastnímu tělu je pocit nejistoty. Ta má dnes mnoho forem. Více než kolik je televizních kanálů. A tak se nyní zaměříme jenom na jeden její aspekt. Na obavu, že ono elektromagnetické či jaké záření, které mi přináší mé obrazy, mi nějakým způsobem škodí. Pomiňme teď možnost, že fakt, že jsme se odnaučili cítit vlastní tělo a prakticky mu nevěnujeme pozornost, může být důležitou příčinou podobných obav. Zkrátka existuje dojem, že světlo obrazovek a displayů, či neviditelné signály všeho druhu nějak nezdravě působí na náš organismus.

Cítíme, že by to tak mohlo být. Ale jak si neveříme, tak těžko říct. Co na to věda? Věda neví. Zkoumají to už roky, ale stále se nemohou dohodnout, protože je to komplikované, jak jsme můžeme vidět ve zprávě WHO o ultrazvucích. Je prakticky nemožné uskutečnit výzkum škodlivosti médií na lidský organismus. Ať si svůj vědecký experiment rozvrhnete jakkoli, vždy budou ve hře ještě další faktory, které později zpochybní vaše vědecké výsledky. Aby se jednalo o vědecký experiment, nemůžete do výzkumu zahrnout úplně všechno. Musíte se soustředit jen na určitou výseč reality, jen na jeden konkrétní typ záření například. Když tedy čtete, že bylo dokázáno, že děti, které trávily příliš času před televizní obrazovkou, jsou hloupější než děti, které šly po škole hned ven a vrátily se až po setmění, nemůžete s vědeckou jistotou říct, že nejsou hloupější spíš proto, že chodily do školy a příliš tam dávaly pozor. Škola může mít na děti ve skutečnosti stejně špatný vliv jako televize. Vědecky se to nedá rozhodnout. Zvláště pokud se při výzkumu soustředíte jen na televizi a o školu se nezajímáte. (O škole jako médiu si povíme jindy…) Dalšími skutečnostmi, která komplikuje výzkumy médiálního působení, jsou celková novost a nestálost mediální krajiny a nemožnost experimentovat na živých lidech.

Můžeme si tedy prohlédnout výsledky mnoha vědeckých experimentů o dopadech médií na život, avšak konečné rozhodnutí zůstává zase jenom na nás samotných. Věda nikdy nemá poslední slovo. Platí to i pro fyziku nebo biologii, ale u experimentů s médii je to velmi zřetelné. Věda a zdravotnické organizace mohou uvádět maximálně doporučení, konečné poznání sestává mnohem více z vašich vlastních pocitů a životních situací.

Pošli to dál
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

%d bloggers like this: