Pět bolestí ze sociálních sítí

Je-li dnes někdo v pubertě, nemůže si dovolit nebýt součástí sociálních sítí. Výjimky zcela jistě existují. Jeden až dva, co nemají Facebook, Instagram nebo Snapchat, se najdou v každé třídě, ale pravděpodobně se jedná o jedince, kteří věří sami sobě nepoměrně více než jejich spolužáci. V pubertě je normální si příliš nevěřit. Puberta vedle fyziologických změn znamená také nevědět, kým jsem a co tady dělám. V týhle posraný rodině, na týhle divný planetě. Je to čas hledání vlastní identity, čas objevování společenských mechanismů a čas postupného nalézaní vlastního místa ve světě.

Součástí objevování společenských zákonitostí je zároveň jejich rozbíjení. Porušují se pravidla, ignorují se závazky a zvyky, nic není pravda, vše je dovoleno, jak říkal už Nietzsche, který byl adolescentem celý život, dokud se z toho nezbláznil. Nebezbečí vzniku komplexů, jejichž odbourávání potrvá léta, je v pubertě velmi aktuální. Člověk procházející pubertou se nemůže opřít o sebe sama, protože nic takového jako sebe sama zrovna nemá k dispozici. Nevěří rodičům, zpochybnil si celý svět. Nemá nejen sebe, potřebuje-li pevný bod, nemá vůbec nic. Jen prázdno všude kolem a neskutečně bolestivé zranení unvitř sebe.

Zde je pět bolestivých zážitků, které se dnes mohou mladému člověku velmi lehce přihodit. Není na místě bolest zlehčovat. Je zcela skutečná, tělesná a může být poslední kapkou. Když člověk v pubertě rozbíjí okolní svět, je to přirozené a pochopitelné. Ale když svět rozbíjí jeho, je to nesnesitelné a bolestivé.

  1. Žádný nebo málo lajků. Dát na Instagram svůj obličej nebo své tělo není vůbec banální záležitost. Může to být činnost na celé odpoledne. Je třeba se upravit, vybrat správné místo, správné světlo, obléknout se do společnosti, zvolit vhodné spodní prádlo. Poté následuje výběr konkrétní fotografie (třeba z několika set možností) a případně ještě její doladění v nějakém programu. To vše se chápe osobně. Výsledné selfie se stane nedílnou součástí identity. Nedostatek lajků pak znamená, že já jsem nedostatečná, že já nejsem dost dobrý, krásný. Žádný lajk může znamenat, že vůbec neexistuji. Lajky se dají koupit stejně jako komentáře.
  2. Nebýt označen/a na kolektivní fotografii. Každá tvář má své jméno a všichni na kolektivních fotografiích hledáme nejdříve sebe. Facebook umožňuje vložit jména svých uživatelů přímo do fotografie, na níž se objevují. Nemusí to dělat každý sám za sebe, kdokoli to může udělat za vás. Jestliže narazíte na fotografii skupiny, jíž se cítíte součástí a všichni nebo většina jsou označeni jménem, ale zrovna vy nejste, velmi to zabolí.  Víte moc dobře, že autor zná vaše jméno – je to váš spolužák. A víte moc dobře, že na vás nezapomněl náhodou. Nemít přes svůj obličej své jméno něco znamená a nevěstí to nic pozitivního.
  3. FOMO – ,,Fear of missing out”. Strach být mimo. Sociální sítě slouží k socializování se. Každý, v pubertě to platí dvojnásob, potřebuje patřit do nějaké skupiny dalších lidí. Není nic horšího, když v sobotu večer brouzdáte svými internety a vyskočí na vás fotografie nebo krátké video z večírku, na kterém nejste. Protože zrovna teď sedíte sami doma. Víte, že v dnešní době není vůbec snadné na podobný večírek sezvat hosty, aniž byste to nezaregistrovali. Většinu dobře se bavících máte v přátelích. Někdo se musel hodně snažit, aby se k vám pozvání nedoneslo. A to bolí. Opravdu hodně. K podobným nepozváním mohlo samozřejmě dojít i v časech před sociálními sítěmi. Ráno jste dorazili do školy a všichni se bavili o něčem, čemu jste nerozuměli. Pak jste se o té nejdůležitější oslavě v životě dověděli, bolelo to, ale už bylo po ní, už se nedalo nic dělat. Rozdíl je tedy v tom, že nyní se večírek stále ještě odehrává. Právě teď. Víte kde, u koho. Ještě byste tam mohl/a zajít. Jenže to nemůžete. A vy to víte. Až do usnutí nedokážete myslet na nic jiného. Budete se ptát a ptát a každá odpověď vás bude bolet. Nemáte komu to říct, jste sami a jste úplně mimo. Bude to dlouhá noc. A spánek ani nový den vám nejspíš nepomohou.
  4. Stát se hvězdou internetu. Hvězdou internetu se jeden většinou nestává, protože udělal něco dobrého. Nejvirálnějšími videi a fotografiemi naopak bývají přešlapy, nešikovnosti, pády. Prostě faily, chyby. Jsou virální, protože se stávají každému, a tak váš pád ulehčuje strachům a nejistotám ostatních. Což by mohlo být pozitivní (a lze díky tomu adolescentovi, jehož dostihla vlastní nedokonalost, zvednout náladu), ale mysl chybujícího to tak nevidí a jde rozhodně o bolestivou událost. Je normální, když v patnácti zakončíte jednu vydařenou sobotu zcela bez sil a vědomí obtočeni kolem záchodové mísy, o níž se díky vám nedá říct nic blyštivého a hezkého. To  prostě k objevování dospělého světa patřilo vždy. Rozdíl je v tom, že dříve se vám smálo pár zúčastněných a po pondělní velké přestávce se o váš víkendový zážitek zajímal už jen málokdo. Dnes běháte po síti dříve, než se vůbec proberete, v pondělí ráno to neví celá třída, ale celá škola a byl-li váš výstup skutečně pamětihodný, může se stát, že se svým ne zrovna ideálním stavem budete odsouzeni korzovat po chodbách vašeho vzdělávacího ústavu navždy. Mnoho lidí bude znát nejprve vaši fotografii a pak teprve vás. Vysvětlování nebude hrát roli a vlastně nemáte, co vysvětlovat. Všichni vás viděli na vlastní oči.
  5. Kyberšikana. Kyberšikana je snad jedinou bolestí digitální éry, o níž se víceméně hovoří na veřejnosti. Zřejmě protože všichni akceptujeme, že vždy existovala šikana a kyberšikanu chápeme jako její upgrade. Můžete být bombardováni stovkami zpráv plných nadávek a výhružek, mohou vás vyfotografovat na záchodcích, zatímco čůráte, u tabule vám stáhnou kalhoty a vaše ještě nedostatečně ochlupené přirození pošlou do světa. Váš bývalý přítel se rozhodne sdílet vaše intimní fotografie, protože jej bolí, že jste ho vyměnila za jiného a má dojem, že pomsta to vyřeší. Někdo rozhodne, že vaše tvář se stane vhodným podkladem rozličných memů atd. Dříve jste mohli začít chodit na karate a časem šikanujícím ukázat, že už vás jejich přístup skutečně nebaví. Jenže není možné zmlátit Internet. Nebo lidi, které vůbec neznáte a nikdy se s nimi nepotkáváte. Nicméně se vám smějí a sdílejí vás dál a dál. A když se vám směje celý svět, tak to vážně bolí. Skutečně až neskutečně to bolí…

Do puberty dospěje jednou každé dítě a velmi pravděpodobně bude čelit některému z těchto dramat. Aby na ně bylo připravené a nezamávala s ním více, než by bylo zdrávo, je potřeba celé řady kroků, které si probereme příště. Nejpodstatnější je však přítomnost důvěry, kterou digidítě v pubertě cítí ke svým rodičům. Důvěra, že se o ně může opřít. Tu může dítě v pubertě snadno nevidět. Pokud má však dlouholetou zkušenost s pomocí rodičů v mnoha kyberprostorových záležitostech, může si na ně vzpomenout právě ve chvíli, kdy se na jeho osobu valí z obrazovky počítače nebo chytrého telefonu všechna špína světa. Šestnáctiletá dcera za vámi nepřijde se svými láskyplnými boleními hlavy, ale s kyberšikanou by mohla. Ví, že se svým srdcem si musí poradit sama (nebo s kamarádkou), ale také by mohla vědět, že digitálními bolestmi ji dokážete provést vy, protože někde v hlubinách pubertální bytosti se přeci jenom skrývá vědomí, že jste moudřejší a zkušenější než ona. Pak je důležité, abyste se jí nezačali smát a neříkali třeba: Ale vždyť je to jen jedna fotka. Ne, není. Je to ona sama, její tělo a její život a těch fotek je nekonečno.

Pošli to dál
  • 5
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

%d bloggers like this: