Počítačová hra zvaná realita

V mediální krajině život sám stává se počítačovou hrou. My jsme jejími tvůrci i hráči.

Vypráví Jan Kršňák.

Stáhnutí hry probíhá automaticky a jde na vrub aktuálnímu nastavení operačního systému. Veškerý potřebný hardware je v rámci hry samotné neustále obnovován. Aktualizování reality patří k základním herním úkonům. Do hry se člověk zkrátka narodí, a pak do ní postupně vrůstá. Stalo se nám to všem. Děje se to. Srůstáme s digitálním světem. Žijeme v jedenadvacátém století, z jehož technologických pokroků oči přecházejí. Rychlost naší doby pohltila naše rozhledy, počítačová hra zabírá většinu naší pozornosti. Je dvacáté první století a bere nám oči. Oči berou.

Přímo ve hře se ocitneme nejpozději s nástupem do první třídy. Naučíme se číst, psát a počítat. Tyto tři schopnosti se považují za základní, aby mohl člověk vystupovat v počítačové hře, jež hovorově označujeme jako realitu. Díky čtení a psaní jsme zmocněni hrát hru na oficiální dokumenty, jejich kopie a zálohy, hru na sbírku zákonů a jejich přesné znění, hru na papíry a písmenka dovedně rozesetá po všech jejich řádcích. Je to hra s tiskařskou černí a nadrcenými stromy. Je to hra se slovy. Bereme ji vážně, oficiální dokument, třeba nějaký formulář nebo vyhláška, jsou chápány jako plnohodnotné kusy reality.

Když děti umí číst, psát a počítat, mohou se začít prohrabovat informacemi. Mohou začít zkoumat skutečnou realitu světa. Nic jiného je ostatně nečeká po celý jejich produktivní věk. Budoucnost lidské práce leží v dlaních, jimiž neproudí krev, ale jedničky a nuly. Naše společenská krajina vyrůstá z komentářů, obrazů a zvuků sociálních sítí. Komunikační nástroje, analýza informací, flexibilita a schopnost vytvářet komplexní a překvapivá propojení, to je, oč se snaží dnešní moderní pedagogika. Dnešní děti je potřeba připravit na tvorbu světa počítačové hry. Tím se ostatně zabývá každý již dnes. Tvorba digitální krajiny, v níž všichni žijeme a hodláme v ní žít i nadále, se odehrává s každým pohlazením chytrého telefonu, s každým kliknutím na některý z internetových fleků, s každou myšlenkou věnovanou něčemu z mediální krajiny naší reality.

Matematiku se učíme, abychom dokázali platit platební kartou. Povšimněme si, že ani u kasy už v lidském mozku neprobíhá počítání. Nejsou žádné drobné, není nic zpátky. Je jen plastiková karta s kusem počítače uvnitř, pípání pokladny a PIN, který je sice číslem, ale není jej potřeba vypočítávat. Na co se smrkne naše každodenní používání matematiky, když odpadne naše obchodní komunikace, když ji přenecháme strojů, přístrojům, kartám a počítačovým programům?

Předáváme krajinu médiím a realitu svěřujeme do péče počítačům. Nejen všechny knihy, písničky, filmy a fotografie a obrazy, ale i většinu procesů a vztahů, jež zažíváme na své cestě realitou, necháváme na počítačích. Říkáme, že to jsou chytré přístroje, chytré telefony nebo chytré hodinky, a věříme, že to, co nám říkájí, je pravda. Že je to realita. Věříme, že to, co nám každý den ukazují obrazovky internetu, je reálné. Doopravdy se to děje. Je lepší to brát vážně. A skutečně se to děje doopravdy. Digitální formulář na stránkách ministerstva nebo zákon citovaný na policejním blogu (nebo v policejním archivu) jsou reálné. Jsou skutečnou součástí počítačové hry, kterou všichni hrajeme.

Existuje hra na průmyslovou revoluci a její výdobytky. Existuje hra na stát a na státní vzdělávací systém, který děti připravuje na budoucnost. Existuje hra na pokrok civilizace a rozvoj technologií. A existuje hra na člověka, který dokáže ovládnout svět a najde přitom sám sebe. Existuje hra na zaměstnání a hra o peníze, která s tou předcházející souvisí. Všechny ty hry hrajeme najednou. Aby to do sebe pěkně zapadalo, hodí se, že jsme vynalezli počítače. Když se mnoho počítačů propojí mezi sebou, dokáží hrát v jeden oka mžik nesčetně rozmanitých her. Jedna hra složená z jiných her se jmenuje burza a už třicet, čtyřicet let ji mezi sebou hrají nejrychlejší počítače planety.

Kdepak, bez počítače se dnes už neuživí nikdo. I ten zemědělec musí mít doma počítač, aby správně spočítal osivo a daně. Brzy díky počítačům už nebude muset na pole vycházet vůbec. Traktory i secí stroje budou ovládat počítače. Vlastně se dá říct, že traktory budou roboti. Ani kněží se dnes neobejdou bez počítače. Proslýchá se, že digitální bible vytlačují z kazatelen tradiční knižní vydání. Brzy se počítače dostanou až do peněženky. Peněženka splyne s chytrým telefonem, který se bude neustále zmenšovat, dokud nepronikde až do těl svých uživatelů.

Kdo není na internetu, ten jakoby nebyl. Ale nechodíme na internet, máme jej neustále u sebe. My všichni jsme internetem. Naše obličeje jsou jeho zákoutími. Naše příběhy jsou jeho pohledy. Naše oči jsou zvířata pasoucí se v digitální zahradě.

Naše zcivilizovaná realita je velkou počítačovou hrou. Každý z nás je jejím hráčem, uživatelem, členem organizačního týmu, rozhodčím i tvůrcem pravidel hry. Je to velká hra. Jde v ní o to nezapomenout, že jediný člověk je mocnější než celoplanetární síť počítačů. Ne protože je stvořil a může je kdykoli vypnout. Lidstvo dnes nestaví počítače, ty staví jiné počítače a nikdo ten spektákl obrazovek a čudlíků nemůže vypnout. Člověk je mocnější, protože disponuje představivostí bohů a miluje, když kvete ticho.

Pošli to dál
  • 1
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

%d bloggers like this: