Pohádka o dětech a médiích

Vypráví Jan Kršňák.

Víme, že malé děti nemají pojem vlastního ,,já“. Trvá to pár let, než objeví, že existuje něco, čemu my dospělí říkáme ,,být sám sebou“. Proto se novorozeně rozpláče, když maminka zmizí za dveřmi, protože si bez ní svůj život nedokáže představit. Odvozuje od ní svou existenci, svůj život. Bez maminky není. Ona je jeho světem. Z pohledu novorozeněte je maminka dítětem samotným.

Pak dítě povyroste, uvědomí si vlastní, jedinečnou existenci a vědomě se začíná stávat samo sebou. Už se nerozhlíží po světě výhradně očima maminky, ale používá i své vlastní oči a stále více také vlastní rozum a své nožičky a ručičky. V lecčem už se dokáže obsloužit samo. Někdy mezi třetím a čtvrtým rokem dokáže věnovat veškerou pozornost tabletu, na němž hraje skvělou hru. Zároveň je opakovaně schopno ignorovat maminčin hlas, který připomíná, že nastal čas tablet vypnout.

Někdy v první až třetí třídě si dítě vyprosí svůj první chytrý telefon. Zároveň se zdokonaluje v práci na počítači, učí se programovat, zařídí si svůj první účet na sociální síti a za kapesné si nakoupí první kousek bitcoinu. Mezitím proplouvá školní docházkou, která jej formuje k obrazu svému. Škola je velmi mocné komunikační médium. Má vůli začít do mysli i těla dítěte vytlačovat obrazy a texty, které dětsky čerstvou bytost postupně přetvoří na unaveného dospělého s vyhraněně nejasným názorem na svět, nemotorně těžkým krokem a jen matným pojetím sama sebe.

Pouto maminky a dítěte postupně slábne a do života dítěte se na její místo postupně vkrádá celé hejno digitálních technologií. Není to vlastně vkrádání se, nejde o násilný vpád. Dítě si technologie samo vybírá. Chce je. Nemůže jinak. Jako dítě je naprogramováno poznávat okolní svět a životní prostředí našich dětí je technologiemi skrznaskrz impregnováno. Dítě jim nedokáže utéct. Ani jej nenapadne, že by mělo. Vždyť i dospělí jsou neustále u počítače nebo na telefonu. Jeho maminka sama mu nepřestává opakovat, že jí má zavolat, kdykoli ji bude potřebovat. Ale dítě ji potřebuje stále méně a méně. Už dávno objevilo, že wikipedie a youtube znají mnohem víc věcí než maminka.

Když ve škole pan učitel neví, řekne: ,,Nevím, ale můžeme si to vygooglit.“ Je to osvícený učitel, používá ve výuce moderní technologie kreativně. Google ví všechno. Zná odpovědi na všechny otázky. Proč se jej tedy nezeptat, když jeden neví? A tak se dítě učí, že když neví, stačí se zeptat stroje v kapse. O pár let později se stane, že nikdo nic neví, ani učitel, ani dítě, co mezitím dorostlo do mladických let, zatímco Pan vyhledávač ví všechno o všech. A nebojí se to použít, je-li potřeba.

Dítě se zapíše na online vysokou školu. Maminka i tatínek jsou rádi, že jim neodejde z domova, že bude studovat ze své ložnice. Mladík kouká na videa a vyplňuje elektronické formuláře, zatímco ve vedlejší místnosti maminka s tatínkem dělají totéž, jen za to dostávají peníze, které synek obratem utrácí za své virtuální vzdělávání. Všichni vypadají spokojeni. Tedy pokud můžeme odvozovat jejich štěstí z fotografií na jejich profilech. Nic jiného nám ostatně nezbývá, nikdo je už pár let neviděl vyjít z jejich bytu ven. Není ostatně ani nikdo, kdo by je vidět mohl. Nikdo už ven nechodí, leda blázen.

I takové příběhy umožňuje informační doba. Je krásná ta první polovina prvního století třetího tisíciletí. Roboti zabezpečují tekoucí vodu i výměnu kyslíku v místnosti. První se jmenuje vodovod a druhý klimatizace. Už dávno jsou všechny domy pasivní a stejně tak všichni lidé, kterým se říká uživatelé. Okno bytu se otevírá jen jednou týdně a pouze na chvíli. Aby dron, který přiváží náplně do 3D tiskárny, doplnil zásoby jídla v domácnosti. Vzduch ve veřejném prostoru je dávno kontaminovaný. Ostatně už se mu neříká veřejný prostor, ale prostě Vnějšek. Vnějšek je svět, kde se realizuje průmysl 4.0 a průmysl 5.0, tedy umělá inteligence. Umělá inteligence se zabývá vším, včetně přidělování kreditů, za které si lidé pořizují náplně do tiskáren.

Je důležité, aby lidé v roce 2017 konečně pochopili, že mediální a digitální gramotnost má ve výchově a vzdělávání dětí své místo. Je důležité naučit děti pracovat s počítači kreativně. Je bezpodmínečně nutné vysvětlit jim, jak funguje chytrý telefon a jak se co nejkreativněji a nejsvobodomyslněji napojit na jeho funkce a aplikace. Budoucností demokracie je digidemokracie. Dnes je každé dítě digidítě a každý zodpovědný rodič je budovatelem světlých zítřků naší technologické společnosti.

 

Pošli to dál
  • 9
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

%d bloggers like this: