Proč používáme média?

,,Staří Mezopotámci považovali ptáky za posvátné, neboť jejich kroky v mokré hlíně zanechávaly znaky připomínající klínové písmo, a představovali si, že kdyby dokázali rozluštit chaos těchto znaků, dozvěděli by se, co si myslí bohové,” píše Alberto Manguel v Dějinách čtení.

Nejsou žádné falešné obrazy. Slova nikdy nejsou vyřčena do větru. Myšlenky vždy odrážejí skutečnost. Média existují a jsou živá stejně jako ptáci, kočky nebo lidé.

Prvním médiem byla pláž. Na pláž se zapisují dohody oceánu a pevniny. Když se vynořila první pevnina, vynořila se také první pláž. Při nočním posedávání na pláži můžeme pozorovat odrážení měsíčních paprsků na mořské hladině. Viděli jste to taky, Češi u moře nechodí spát se soumrakem. Takové ty lesky, co se nepřestanou mihotat a třpytit a přeskakují z místa na místa podle toho, jak se vzdouvají vlny. Až se naučíme číst, až se skutečně naučíme číst, pak tomuto třpytu budeme rozumět stejně snadno jako se dnes orientujeme v knihách. Pláže, hladiny, nebeská klenba, to vše jsou média. Předávají informace – spojují dvě strany jednoho světa, blízkou a vzdálenou. Ze dvou světů, tohoto a onoho, vytvářejí jeden příběh. Mediální příběh. Všechny příběhy jsou mediální. I ten náš. Kůže, oči, jazyk jsou médii, která nás sbližují s děním kolem.

Když byl Alberto Manguel ještě mladým intelektuálem a teprve poznával svět médií, potkal v knihkupectví starého Borgese. Ten už byl tou dobou slepý a poprosil Alberta, jestli by nedocházel k němu domů a nečetl mu z jeho oblíbených knih. Tak se Alberto sám stal médiem. Borges Alberta často přerušoval a pokračoval ve čtení zpaměti. Sám se dávno stal médiem, fontánou příběhů, co čerpá insipiraci a životní sílu z nejstarších květů vesmíru. Každý člověk má přístup do této zahrady, ale vede k ní dlouhá cesta a ne každý je ochotný se na ni vydat a jen málokdo vydrží všechny její záhyby a nerovnosti. Není snadné naučit se skutečně číst, ale stává se to.

Aby se člověk stal skutečným obrazem nebo živým slovem, musí se učit vidět neviditelné, pouštět se až za hranice, za zdi a rámy vlastní představivosti, musí se umět vypravovat ze sebe sama i vydávat se za sebe. Musí umět zastavovat čas a nesmí se bát procházet všemožnými mezerami, které se před ním mohou a budou v krajině jeho osudu objevovat. Stavy na Facebooku nedostávají lajky. Dávají je. Vědí, že čím více jich rozdají, tím více jich budou mít. Až se tuto vlastnost sociálních sítí naučíme chápat a využívat, dostaneme se na naší uživatelské cestě za správným čtením přes bažiny a trnité křoví mediální džungle, o níž se domníváme, že se jí každodenně prosekáváme, zatímco více či méně křečovitě surfujeme na vlnách internetů.

Jorge Luis Borges sebou nechal stvořit povídku Boží nápis. Vypráví o posledním mágovi Qaholomovy pyramidy, který leží v temném vězení a snaží se objevit magickou větu, kterou Bůh napsal prvního dne stvoření. Je-li vyřčena, dokáže zažehnat všechny pohromy a ze svého mluvčího udělat všemohoucí bytost. ,,Člověk postupně splyne s podobou svého osudu. Během času se člověk ztotožní s vnějšími okolnostmi. Tak i já jsem byl především vězněm a teprve v druhé řadě luštitelem záhadného nápisu, mstitelem či knězem. Z neúnavného bludiště snů jsem se vrátil do tvrdého vězení jako domů. Blahořečil jsem jeho vlhkosti. Blahořečil jsem svému starému, nemocnému tělu. Blahořečil jsem temnotě a kameni.” Nakonec to dobře dopadne a mág nápis najde vepsaný do kůže jaguára, který žije ve vedlejší cele. Mezitím zažije spojení s bohem, čte si v Knize obecného a vidí i boha bez tváře, který je za ostatními bohy. Potká i první, dřevěné lidi. Ale nápis nepřečte nahlas. Nevysloví magickou boží větu. Nestane se jejím médiem. Protože ,,býval tím člověkem, který je mu teď lhostejný. Co mu záleží na osudu toho druhého, když teď není nikým! Proto nevyslovím formuli, proto ležím v temnotě a přihlížím, jak dny na mne zapomínají.”

Najdou se tací, kteří tvrdí, že trvá celý život, než se člověk naučí správně vidět. Správně číst skvrny na leopardí kůži, odezírat z letu ptáků, všímat si i těch nejdrobnějších záchvěvů na tváři svého miláčka. Ale Borgesův mág to dokázal dříve. Jestliže je každý z nás skutečným médiem, kterým proudí život, uskutečňují se nejstarší záměry stvoření a v němž dochází ke splynutí obou stran světa, pak učení se žít vůbec nemusí trvat celý život. Správně číst a vidět se naopak odehrává neustále. Používáme média, abychom se dověděli, co jsme zač. Abychom zahlédli, jak a kde v rámci veškerenstva sedíme na svém místě. Jen z vnějšího pohledu naše sezení v mediální krajině vypadá pasivně. Z pohledu bohů jde o fascinující objevování správného čtení magických vět.

Pošli to dál
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

%d bloggers like this: