Pusťte děti ven ničit svět

Moderní věk se vyznačuje ničením. Zničení starého a tvorba nového je jeho mantrou. Proto se dětem líbí hrát akční počítačové hry a proto je náš civilizovaný způsob života destruktivní vůči přírodě i nám samotným. Nakonec existuje jediný nejlepší lék na “hodiny strávené před obrazovkou”: jít ven. Zní to banálně a jednoduše, ale naše složitá doba potřebuje mnoho jednoduchých medicín. Pusťte (nebo vyžeňte) svoje děti ven a nechte je tam dělat, co chtějí. Pokud budete cítit, že to není správné, v klidu si sedněte a zeptejte se sami sebe:

  1. Proč si myslím, že pustit děti ven je nebezpečné? (Protože náš svět je udělán z ničení a já nechci své děti nechat zničit?)
  2. Proč mám špatný pocit z toho, že děti něco rozbijí? (Protože jen společnosti jako celku je dovoleno rozbíjet a ničit, kdežto jedinec je vychováván k poslušnosti?)
  3. Nemám náhodou náladu také něco rozbít? (Ale nedovolím si to, protože jsem dobře vychovaný/á, a tak to raději nedovolím ani svým dětem?)
  4. Necítím se neklidně proto, že jsem naučená nikdy neprojevovat vlastní emoce a touhy, protože jsem vzdělána tak, abych nebyla tvořivá a protože, když pustím svoje děti ven, budou se cítit svobodněji, než se cítím já, což se mi vlastně nelíbí? Takže bude lepší, když stráví pár hodin před obrazovkou nějakým “předprogramovaným ničením světa”…

Kapitolka “Děti něco používají nebo ničí” z knihy Blbinky a bláto Maxe Webera:

Děti jsou tvorové rukou; jejich ruce jsou vždy v pohybu a chápají se světa dlouho předtím, než o něm začne přemýšlet hlava. Zanecháte-li děti, a to i takové, které jsou zvyklé na asfaltové soutěsky a obležení elektronikou, na kousku nevyprojektovaného světa, začnou ho po kouscích otrhávat, rozedírat, otloukat. Lidské dílo zkázy začíná – nebo řekněme: náš podvědomý génius neustále, dokud jsme naživu, dumá, co by se dalo změnit, jak na něco zapůsobit, jak zasáhnout do konstrukce stvořeného a utvářejícího se. Všechno to není pouze autistickým opakováním, nýbrž vždy komunikací s věcmi, která něco přivozuje.

Děti házejí hroudy země, jež se rozprskávají jejich vrstevníkům pod nohama, ve vzteku utloukají klackem výhonky, rvou trávu ze země, dokud není úplně holá a dokud se drobný hmyz travního podrostu v čiré panice nestaží dostat do nebezpečí, loveckým nožem odsekávají bodlákům hlavičky jako sérioví vrazi. Rozčilení, že musejí být tak často venku, a mučeni tím, že jim byla odepřena obrazovka, urážejí klackem nalezeným na okraji cesty nízké výhonky mladého javoru. Zkraje prosince skáčou na čerstvou vrstvičku ledu na kalužích, vrhají těžké balvany do potoka, házejí štěrk na vyhozené láhve, které se válejí u železničního náspu, nebo bez váhání střílejí do okenních tabulí opuštěného stavědla. V lese najdou pevnost, která patří někomu jinému a srovnají ji se zemí.

Svým prvním pohybem, podvědomou dychtivostí svých rukou, se mladí lidé projevují jako příslušníci onoho druhu, jenž si pokaždé nebere jen to nutné, ale který se vydal za tím, aby změnil Zemi a vyrval její jádro a vynesl je na světlo, za tím nejvyšším zasvěcením a ke zkáze všech. Tkví to v našich neklidných prstech. Používat přírodu znamená – zakoušet svou kreativitu a moc měnit.

Pošli to dál
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

%d bloggers like this: