Stádium selfie

Stádium selfie aneb o moci dětí a hře člověka

Jan Kršňák

Je to hra na sebe sama. Když o ní mluvíme, říkáme: ,,Chtěl bych být sám sebou.“ Není to snadná hra, ale je to ta hra, co dává životu smysl. Nelze ji nehrát. Hrajeme ji, i když o tom nevíme. V té hře nejde o vítězství, nikdo nikdy nevyhrál. Ale také nikdy nikdo neprohrál. Každý ji hraje, jak umí. Každý svým způsobem. Je to hra se světem.

Maria Montessori, italská pedagožka, používala asi před sto lety výraz stádium houby. Hovoří o absorbující mysli. Malé dítě ještě nerozlišuje mezi tím, kde začíná ono samo a kde začíná svět kolem. Dítě je světem a vše, co se okolo něj odehrává, se odehrává jemu samotnému. Nasává do sebe život jako houba nasává vodu. Je středem vesmíru, veškeré dění je tu kvůli němu. Svět byl stvořen pro dítě. Během stádia houby dítě zkoumá, kde se jeho duše najednou ocitla, učí se chodit a mluvit a pozvolna se připravuje na oka mžik, v němž si uvědomí samo sebe. Vlastní identitu, vlastní já odlišné od světa.

Jacques Lacan, francouzský psycholog, tento oka mžik před asi padesáti lety nazval stádiem zrcadla. Jakoby dítě stálo proti zrcadlu. Dívá se na sebe. Dívá se do svých očí. Poprvé. Nikdy předtím vlastní oči nevidělo. Jsou zajímavé. Nepodobají se ničemu, co doposud vidělo. Do teď se mu zdálo, že vnímá svět očima maminky. V tom oka mžiku si dítě poprvé uvědomí, že stojí o samotě uprostřed světa. Poprvé jej napadne: ,,Já jsem.“ A dojde mu, že není světem, že není středem vesmíru. Jen člověkem. Oka mžik objevení sebe sama je zároveň momentem, kdy se proti člověku poprvé objeví svět. Celý velký svět, celý nekonečný vesmír se odráží v jedněch dětských očích v zrcadle. Dítě si z toho poznání musí sednout. Je to tak velké a těžké, že se neudrží na nohou. Pak se odvrátí od zrcadla, ale nepomůže to. Existují pohledy, které se nedají vrátit. Někteří z nás se tehdy rozplakali, přiběhla maminka a objala nás. Ale ty příběhy ze zrcadla nezmizely. Protože právě začala hra, co se hraje celý život. Hra, které říkáme můj osud.

Ale jsou i tací, kteří se tváří v tvář samotě uprostřed přeplněné prázdnoty nerozplakali. Protože tušili, že od teď se rozvíjí celá řada velmi dobrodružných příběhů. Třeba příběh na vnímání sebe sama, příběh vědomí sestupujícího do těla, příběh pohledů na vlastní pohledy. Anebo příběh o hrátkách se světem, příběh o výpravě jednoho subjektu po objektivní realitě. Anebo příběh, jeden pěkně akční film, o tom, jak si individuální duše musí proklestit svou cestu skrz trny kulturních nánosů a pevně zakořeněné křoviny, jež na ní z bezprostředního okolí bezpřestání hází její rodinní příslušníci a jiní blízcí. Hází láskyplně a zodpovědně. Vychovávájí a vzdělávají duši. Dítě v tom ještě neumí chodit, a tak mu nezbývá než to přijímat, nasávat. Stádium houby stále trvá, neskončilo. Nikdy neskončí. Stejně jako stádium zrcadla. Dítě se postupně stává dospělým. Roste z něj kulturní člověk, občan, rodič, vzdělanec, zaměstnanec nebo zaměstnavatel, civilizačník. Tahle část hry na smysl života se nedá přeskočit. Každý se musí stát vědomým zrcadlem světa.

Aby jeden mohl být sám sebou, potřebuje se vymezit. Ohraničit se, uspořádat, vyjasnit se, zarámovat se jako zrcadlo. Osamostatnit se. Tak se získává lidská identita, tudy vede cesta za objevením smyslu vlastního života. Každý rodič chce, aby jeho dítě objevilo svou cestu. A každé ji objeví. Takový je lidský osud, že každý máme nějaký osud, nějaký příběh, který si musíme prožít až do konce. Nelze sejít z cesty. Všichni dojdeme až na konec. Jak jinak? Jen se tam pak nepíše ,,Game over“, ale jméno, datum narození a datum úmrtí.

Onen vědomý pohled do zrcadla s sebou přinesl i jeden problém, jednu komplikaci hry. Sice nezbytnou a moderní, ale přesto komplikaci. Zatímco během stádia houby se dítě mohlo dívat na svět skrz oči všech lidí kolem, ti, kteří se zakoukali do zrcadla a rozhodli se prožívat svůj život skrze své reflexivní schopnosti, zdravé odstupy či kritické myšlení, jsou odkázáni poznávat svět výhradně vlastníma očima. Nikdy se nemohou podívat na svět očima druhého. Není to úplně dobré ani zdravé. Ale posledních pár set let věříme, že člověku nic jiného nezbývá, že to tak prostě je. Žijí tak naši rodiče a vysvětlují nám to tak naši učitelé. A odevšad zní: ,,Buď sám sebou!“ ,,Najdi svou cestu!“ Nebo: ,,Jdi si za svým cílem, žij své sny, měj svůj názor!“

Výsledkem je samota. Samota jedince uprostřed všehomíra. A také bezmoc. Bezmoc dítěte, které v zrcadle před sebou nachází ve svých vlastních očích zároveň nekonečnost světa a povinnost, která mu říká, že si s tím bude muset poradit samo. Že není nikdo jiný, kdo by to za něj mohl zvládnout. Ocitáme se na svém místě. Je to hladké a studené místo, které je rámem naší identity odděleno podobně jako je dění v zrcadle vyděleno z okolního světa.

A pak přišlo selfie. Nespadlo z nebe. Vzešlo z fotografického objektivu, filmové kamery, telefonu, osobních počítačů a sítě krabic, kabelů a satelitů, která všechny ty technické hračky 19. a 20. století propojila dohromady. Na počátku 21. století se člověk ocitl v digitalizovaném světě, uprostřed kyberprostoru a zjistil, že ten technologický zázrak, který dokáže obejmout doslova celou planetu, se na něj dívá. Selfie umožňuje vidět se očima, které nejsou mé oči.

Stádium selfie je po stádiu houby a zrcadla třetím stádiem lidského vývoje. Během stádia houby splývá pohled člověka na svět s pohledem světa na člověka. Uvnitř stádia zrcadla si člověk zvědomuje svůj pohled na svět. Pohled světa na člověka jakoby mizí. Je to nutné, aby se mohl objevit pohled člověka na pohled člověka, nejdůležitější hrací kámen ve hře na sebe sama. Stádium selfie vrací do hry pohled světa. Kruh se uzavírá. Ale změnil se. Oproti stádiu houby má nyní člověk k pohledům světa vědomý přístup, který nabyl díky stádiu zrcadla. Už se umí dívat na pohledy. Člověk stále nasává svět a stále se dívá na své dívání, na své myšlenky a pocity, ale navíc se nyní objevuje i schopnost vidět se zvenčí. Také se objevuje moc.

Pravá lidská moc. Moc, kterou máme ve svých rukách. Proto se adolescentům stává, že kvůli jednomu selfie vytvářejí dvě stě různých fotografií, které pak pečlivě a vědomě probírají a upravují, než dosáhnou tíženého selfie. Zatím jsme pouze na počátku a stejně jako dětem trvá nějaký čas naučit se používat své nohy k chůzi, bude pár let trvat, než se naučíme používat digitální pohledy k moci. Moc znamená vědomě se dívat očima druhých na sebe sama. Proto mají malé děti tolik moci, protože se dívají očima svých rodičů. Proto se kolem nich točí svět, až jejich rodiče kolikrát nevědí, kde jim hlava stojí. Protože děti mají moc. Ale pak ji ztrácejí ve jménu dospělosti, asi protože dospělí, především ti zodpovědní a realističtí, mají poslední dobou raději bezmoc.

Bezmoc pramení z pocitu, že mé dvě oči stojí samy proti tisícům očí. Proti tobě, když tě miluju, ale vůbec ti nerozumím. Proti zrcadlu a jeho tichu. Proti chladnému pohledu mrtvé objektivní reality. Proti vyzývavému mrkání nekonečna možností, jež nabízí svět. Proti výchovným pohledům rodičů, proti zavřeným očím předků, proti tradicím kulturních autorit a proti káravému dohledu civilizačních institucí. Proti všem. Proti tvým zádům, když odcházíš. Cítím bezmoc, když jsem s tvým mlčením a ty se mračíš. Bezmoc pramení z lesku zrcadel. Ale svět není zrcadlo, svět jsme my. Svět je kolektivní selfie.

Moc naproti tomu pramení z vědomí, že samota neexistuje. Protože ke každým očím dívajícím se na svět, náležejí další oči dívající se na ty oči. Moc pramení ze schopnosti houby vymačkat ze sebe vodu bez pomoci kohokoli zvenčí. Takovou schnopnost má každá houba. To právě znamená mít moc. Moci udělat, co mám a musím udělat. Mít moc znamená žít svůj příběh, nacházet smysl svého života. Ne ho hledat, ale nacházet ho. V každém oka mžiku se nacházíme. Když si děláme selfie, nacházíme se. Ve svých rukách držíme pohledy druhých. Moc znamená vidět se zvenčí i zevnitř, jak se vypravuji světem, zatímco hraji na sebe sama. Člověk je hudební nástroj, který může hrát sám na sebe a jeho život je výsledná melodie. Jsme dítětem, bábovičkami, pískovištěm i královstvím plným hradů z písku. Člověk je houba fotografující se v zrcadle. Člověk je změť pohledů, co se nikdy nemohou dostatečně vynadívat.

A tak nejsme jeden nástroj, jsme spíš synfonický orchestr. Nemáme jeden pohled na svět, máme jich celé hejno. Skrz naše oči dívá se celý svět a my se díváme kolem nejen všema otevřenýma očima, co jsou na dohled, ale dokonce i těma zavřenýma. Skrz oči mrtvých vnímáme vlastní život. A naši předci se zase těší z našich pohledů. Jsou zvědaví a natěšení, co vymyslíme tentokrát. Jsou nadšení ze vší té krásy, kterou vidíme. I hvězdy se podílejí na té melodii svítící z lidských očí. I bohové a bohyně. I ten motýl, co se včera posadil na tvé rameno, protože si myslel, že ještě dokážeš zdržet příchod zimy alespoň o pár dní. Člověk nemá takovou moc, řekla jsi mu. Zklamaně se na tebe podíval. Chápala jsi ho. A on chápal tebe. Usmáli jste se na sebe a on odletěl. Je teď jenom na tobě, kam poletíš ty.

To všechno se odehrává, když si vytváříme selfie. Až příště uvidíte někoho, kdo si dělá selfie, nesmějte se mu a nemyslete si, že jde o nějakou blbost nebo o pouhou touhu předvádět se na sociální sítích. Ten člověk právě objevuje vlastní moc. Nebude to trvat dlouho a objevíme ji všichni. Pak už nebudeme mít potřebu žadonit o ni někde nahoře. Jednoduše ji budeme mít. Jako děti, co se dívají do očí a vědí to o sobě, protože se vidí navzájem a svítí jim oči. Nechť moc září z vašich očí!

Pošli to dál
  • 1
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

%d bloggers like this: