Strach

Děti se nových technologií nebojí, bojí se jich jejich rodiče.

Přibližně před dvěma, třema sty lety se lidé v Evropě začali hromadně vzhlížet v nových technických vynálezech. Jednoduše se to stalo. Rozmanité mechanické hračky byly populární již ve středověku, ale v 18. století se mechanika stala skutečně módní záležitostí a na konci 19. století už příběhu o všeobecném pokroku věřil prakticky každý, kdo tehdy žil v civilizovaném světě. Nové se stalo synonymem dobrého a staré se začalo rovnat špatné. V dřívějších staletích to bylo naopak. Staré bylo zárukou dobrého a jistého a nové bylo vnímáno jako ohrožující a nedůvěryhodné. Oněch dvě stě a něco let je krátká doba, abychom skutečně pochopili, co se děje.

Nově přicházející generuje v lidském nervovém systému pochybnosti, nejistotu a strachy. Je normální, že rodiče se bojí, když vidí své děti trávit hodiny ve hře s obrazovkou. Ale není smysluplné bát se o osud dětí. Každé setkání s novým je zároveň také učením. Střet s neznámem je poznáním. Počítačové hry patří do života dětí 21. století.

Děti se technologií nebojí.

Vše, co kolem sebe vidí, je pro ně nové, a tak nevnímají digitální krajinu nijak speciálně. Jsou technologiemi přitahovány, protože prakticky všichni dospělí jsou na nich závislí. Děti se nebojí objevovat život kolem a nemají strach z neznámého. Nevědět, oč jde a snažit se to poznat je pro ně běžnou činností. Děti jsou odvážné. Žijí s pocitem lehkosti v srdci a se zvědavostí v očích. Strach není záležitostí dětí, ale dospělých.

Protože máme své zkušenosti. Jak se stáváme znalými světa, zatímco dospíváme, těžkneme. Zatímco potvrzujeme vlastní identitu, zatímco získáváme pocit sebe sama, utvrzujeme se. Tvrdneme. Protože platí, že negativní zkušenosti si pamatujeme lépe než ty pozitivní. A tak se taháme s našimi pády a nepříjemnostmi, ačkoli už vůbec nejsou aktuální a neohrožují nás. Ale co kdyby? Proto strach tíží a komplikuje naše kroky. Žít se strachem je těžké a obtížné. Rodičovská mysl často zaměňuje strach za odpovědnost. Strach se rád schovává za rozum, mysl plná obav je mistrem ve vymýšlení rozmanitých nebezpečí.

Současný svět se neustále mění. Je neustále plný novinek. Když k tomu připočteme, že sdělovací média věnují šíření strachu zvláštní péči, neboť strašidelné zprávy přitahují pozornost a hodí se ke kontrole obyvatelstva, ocitáme se v atmosféře strachu, kamkoli se podíváme.

Strach je na místě, pokud jde o život. O jeho bezprostřední ohrožení. Když lezete na skálu, když proti vám stojí medvěd, když máte co nejrychleji utéct z hořícího domu a nemůžete si dovolit ztrácet čas přemýšlením. Strach vyřazuje myšlení z provozu. Pak je užitečný. Ale nikdy jindy. Ve všech dalších případech je brzdou. A velmi často je brzdou, když se z rodičovských úst přenáší směrem k dětem. Strach rodiče dokáže dítě strhnout ze stromu.

A tak máme strach, že dítě hraním počítačových her ztrácí čas. Avšak hrou se děti učí. Díky hrám se naučily chodit, mluvit i myslet a učí se dál. Kdykoli a kdekoli. Na pískovišti, v lese a stejně tak i v kyberprostoru. Až dokud hru zcela neovládnou. Pak jdou na jinou hru.

Máme strach, že digitální svět připraví naše děti o zdravý pohled na svět.

Protože nám se to děje každý den.

Máme strach z potenciální závislosti dětí na počítačích.

Protože sami jsme závislí. A protože strach ze závislosti obsahuje myšlenkovou chybu: nezávislost se v přírodě nikde nevyskytuje. Veškerý život je o prolínání se, o střetávání, komunikaci a závislosti. Na počátku nebyl jeden, ale dva.

Máme strach, že bez mobilního telefonu se dětem může něco stát.

A potom máme strach z toho, co se jim stane díky tomu, že mají mobilní telefon.

Dětem se má něco stát. Říkáme tomu život.

Máme strach, že život našich dětí se promění v jednu nekonečnou virtuální realitu.

V jednu počítačovou hru o ztrácení jejich životů.

A máme ten strach oprávněně. Každý den usilovně dřeme, aby tomu tak bylo.

Máme strach, že si naše dětí hrají snad až příliš.

Zatímco my až příliš pracujeme na počítači.

Osm, deset, dvanáct i šestnáct hodin denně.

Děti nechápají rozdíl mezi hrou a prací.

Když si hrají, nejen se učí, ale také pracují.

Máme strach, že jejich výchovu nezvládneme.

Ale zvládneme.

Beze strachu i se strachem.

Nikoli s přehledem, ale bez přehledu. Internet je pro dva rodičovské páry očí příliš rozlehlým oceánem.

S důvěrou v sebe a ve své děti.

Také s důvěrou ve všudypřítomný kyberprostor, protože toho se jen tak nezbavíme.

A s důvěrou, že svět je v pořádku. Je to krásné místo. Jediné, co se tu může stát, je život.

Spousta životů.

 

Pošli to dál
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

%d bloggers like this: