Stručné dějiny mediální krajiny

Pokud si doma zapomeneme mobilní telefon, v ten oka mžik, kdy to zjistíme, pocítíme vlastní ztracenost. Odborně se našemu pocitu říká nomofobie – no-mobile-fobia, strach ze stavu bez telefonu. Vyznačuje se úzkostí, dezorientací a pocitem izolovanosti, co pramení z momentální nemožnosti napojit se na celoplanetární informační síť. Jestliže nemáme přístup k technologiím, cítíme se ztraceni, opuštěni, vyvrženi pryč ze světa, z naší doby, ze společnosti ostatních lidí.

Vypráví Jan Kršňák.

swan5

Dnes se lze nalézt pouze v mediální krajině. Jedině v prostředí plném přístrojů, signálů, kabelů, zástrček a informací shledáváme, že jsme dostatečně v bezpečí a v klidu. Bez rozmanitých technologií si náš život už nedovedeme představit. Jsou zde, aby nám pomáhaly. Naštěstí jsou všude. Kamkoli se hneš, kamkoli se podíváš. Nejde jen o telefony a počítače, auta, pračka nebo sporák se také počítají. S nimi po ruce máme dojem, že vše běží, jak má, že svět funguje a náš osud se vyvíjí tím správným směrem. Člověk a technika patří k sobě odjakživa. Používání techniky a technologie je pro nás přirozené. Odvděčují se nám tím, že pro nás upravují náš svět, přestavují jej a představují nám ho. Klacek je médiem, kterým se lze šťourat v lecčems. I tam, kam by člověk svou ruku nestrčil. Ale do jeskyní se nikdo vracet nechce. Ani my ten plán nemáme.

Vyprávíme příběh o našich časech. Technologie existují, aby nám zjednodušily život. Díky mobilnímu telefonu máme možnost dát vědět, že na schůzku přicházíme se zpožděním. Tak nikam nepřijdeme pozdě, což dříve znamenalo, že se čekající může zvednout a odejít. Zároveň díky tomu prakticky žádná z našich schůzek nezačíná včas. Dochvilnost s nástupem digitální komunikace vymřela. Technologie mění naše zvyky. Řekněme, že jde o zjednodušení života, že dochvilnost vadila. Považujeme za normální a akceptovatelné, že nikdo z nás nemá na nic čas. Souvisí to spolu. Doba se mění a v moderní době ani čas už není, co býval. Poslední léta zdůrazňujeme fakt, že naše telefony jsou chytré a dnes narozené děti nebudou chápat, proč jim říkáme mobilní, neboť všechny pevné linky brzo zmizí do propadlišť dějin a ony nikdy žádnou pevnou linku nepotkají. Časy, co právě prožíváme, jsou časy mediální. Časy rychlé, hbité, digitální, nemají zřetelné vlastnosti a žádná z jejich linií není pevně daná. Žijeme v roztržité a zamlžené době.

swan 3

Podle výzkumu z roku 2016 se dotýkáme obrazovky chytrého telefonu průměrně 2617x denně. Bylo měřeno pouze 94 uživatelů jediného serveru (dscout.com), což je málo, aby se dalo hovořit o vědeckém pohledu a reprezentativním vzorku světové populace, ale pro představu to stačí. Nejhorlivějších 10 účastníků studie potřebuje pohladit nebo pomačkat svůj telefon průměrně 5427x za den, tj. 226x za hodinu, nepočítá-li se čas na spaní. Pokud si řekneme, že den má jen 16 hodin, kdy je možné být online, pak to vychazí na 339 doteků za hodinu, tedy 5,65 doteků za minutu. Což se dá stihnout. Civilizované palce mají slušně natrénováno a napsat 140 znaků dlouhý tweet je otázkou pár sekund. Ve skutečnosti dokáží tito mistři doteků vtěstnat svých pět tisíc pohlazení obrazovky do necelých čtyř hodin, což je doba, kterou podle měření reálně strávili tváří v tvář své obrazovce. Pak to vychází na necelých 23 doteků za minutu, tedy jeden přibližně každé dvě a půl sekundy. Při takové frekvenci už nemá smysl hovořit o závislosti. Jde spíše přímo o životní funkci civilizovaného lidského těla. Mnoho z doteků se ostatně odehrává nevědomě.

Chytrý telefon používáme z vlastní vůle a ne kvůli němu samotnému. Samozřejmě. Tak hrozné to dosud není. Člověk je stále ještě důležitější a mocnější než hladká plastiková krabička, kterou si nosí v kapse a nedokáže se bez ní obejít. Svůj telefon máme rozhodně pod kontrolou. A nic na tom nemění ani skutečnost, že neznáme úplně všechny jeho schopnosti a funkce, nemluvě o jeho vnitřních pochodech, které umožňují, že vůbec funguje. Máme ho pod kontrolou, protože ho umíme zapnout a můžeme ho kdykoli vypnout. I s přihlédnutím k výše uvedenému průzkumu, bude během následujících kapitol tento pocit lehce narušen.

Díky online nakupování se na počátku 21. století při výběru potravy už nerozhodujeme podle vůně nebo hmatu, ale zásadně podle nabízených obrázků, reklamních sloganů a ceny. Obstarávání jídla se ke konci průmyslové éry definitivně dostává mimo dosah člověka. Polnosti se mění na automatizované skleníky, tržiště se stávají překladišti, kde se pohybují pouze stroje a třídí zboží do nákupních dronů, které ihned vzlétají na udanou adresu. Lidé se proměnili na konzumenty a před zapnutou televizí čekají na dodávku večeří až do domu. Tiskárny věcí tuto tendenci v blízké budoucnosti ještě prohloubí. Můžeme si samozřejmě myslet, že nikdo přeci nebude mít chuť si z průmyslově předpřipravených výživových směsí tisknout vlastní jídlo, ale víme moc dobře, že někdo už se najde. A nebude sám. Touha po amarounech je v naší společnosti dávno zakořeněná a jako všechny touhy trvá na svém naplnění.

Přenesme se nyní k počátkům našeho příběhu. V 18. století se mechanika se stala nejpopulárnějším společenským tématem. Na panských sídlech a v měšťanských domech se nemluvilo o ničem jiném než o možnostech, které mohou nové technologické hračky nabídnout lidem. Lidem ve společnosti. Tehdy byly poprvé dány dohromady prostředky, peníze, pozemky a nápady potřebné na uskutečnění průmyslové revoluce. Tak se Evropou a Novým světem začaly šířit myšlenky osvícenství. Naše společnost, jak ji dnes známe, moderní a civilizovaná, se začala klubat.

hortuspalatius-birdp

Z Hortus Palatinus Heidelbergské univerzity. Design mechanického ptáka Salomona z Caus, z jeho dřívější publikace Les raisons des forces mouvantes (1615).

,,Dne 13. února roku 1613 se Fridrich Falcký oženil s Alžbětou, dcerou anglického a skotského krále Jakuba . Z jejich manželství vzešlo třináct potomků, šest z nich však zemřelo v útlém dětství nebo se nedožilo dospělosti,“ vypráví Wikipedia. V Čechách Fridrichovi říkáme Zimní král, protože se u nás moc neohřál. Je to ten, co seděl na hradě, když se prohrála bitva na Bílé hoře. Najdou se historikové, kteří vyprávějí, že něšlo ani tak o bitvu jako o potyčku a rozumný ústup. Pražský pobyt byl jen jedním z mnoha Fridrichových zastavení. Také on, stejně jako my, žil v neklidné době.

V roce 1620 Fridrich, možná na cestě do Čech, projížděl Heidelbergem a setkal se zde s francouzským zahradníkem Salomonem z Caus. Domluvili se, že v zahradách Fridrichova zámku stvoří krajinu plnou mechanických zázraků. Shodli se na fontánách chrlících vodu, na pohybujících se figurínách mytologických postav, které umístí do jejich proudů i na modelech ptáků a ryb s vrtícími ocasy. Svůj plán uskutečnili a plody zdejší zahrady vysoce předčily jejich očekávání. Vyrostla zde už nejedna generace. Naše způsoby myšlení, čtení, psaní, počítání i limity našeho vidění byly poprvé vysazeny v této rajské zahradě 2.0. Na rozdíl od první verze, jsme z této zahrady nikdy nebyli vyhnáni. Stále žijeme v ní a roznášíme po světě zdejší plody a s nimi i semena místních plodin. Její fontány a keře každým dnem nadále vrůstají do naší představivosti. Usínáme ve stínu zdejších stromů a zatímco se touláme po místních cestičkách, prožíváme své vlastní sny. Hlavně ty denní. Tenkrát v heidelbergských zahradách byla zasazena naše kultura. Odtud se po světě rozšířlily rozverně tryskajících fontány i mechanické bohyně koupající se ve vodě usměrněné dokonale propočítanou soustavou trubek a chrličů. Zde byly zasazeny tvary a hranice, které měly po příští staletí postupně osidlovat celý svět. Zde se zrodily krajiny naší globální vesnice. Moderní svět se začal uskutečňovat v jedné zahradě v Heidelbergu. Fridrichovy děti měly tu zahradu rády.

Heidelberger gardens 720x330

Nástup moderní doby můžeme také vidět jako čas, v němž se kruhy, dominantní tvary středověku, nahrazují čtverci a jinými rohovitými formami. Infinitezimální počet, nekonečno a další moderní objevy pomáhají krajině postupně nabývat nám známých kulturně vyspělých tvarů. Kulatá klubka příze začala být natahována na stále mechaničtější a automatičtější tkalcovské stavy. V polovině 18. století se objevují první koleje, které koním usnadňují pohyb s prvními vagóny. Skupina mužů objevila, že když vykopou dostatečně hlubokou díru, narazí na uhlí, které lze vzít a spálit a rozjela to ve velkém. Budují se první továrny. Na konci století si Rousseau stěžuje na jejich hluk a představuje si návrat k přirodě. Protože od těch dob už se do přírody lze vracet: člověk už z ní vyšel někam ven. V roce 1748 napíše Julien Offray de La Mettrie spis Člověk stroj, kde člověka popisuje jako soustrojí mechanických částí. Od té doby se jeho myšlenka dávno usadila v představivostech civilizačníků. Srdce chápeme jako pumpu a mozek je pro nás řídící jednotkou. V zaměstnáních ze sebe necháváme dělat stroje zcela běžně a připadá nám to jako samozřejmost. Takový už je život, říkáme.

V 19. století mechanizaci následuje elektrifikace. Technické vynálezy nacházejí stále větší a větší uplatnění ve společnosti. František Křižík ,,v roce 1878 navrhl zdokonalené elektrické návěstidlo, zkonstruoval ústřední stavění výhybek a vytvořil blokovací signalizační zařízení, které znatelně omezilo nebezpečí vlakových srážek. Peníze z prvních vynálezů mu umožnily, aby se v létě roku 1878 vydal do Paříže na světovou výstavu. Kromě jiných technických novinek tu spatřil také elektrickou obloukovou lampu ruského vynálezce Jabločkova. Myšlenka elektrického osvětlení byla fascinující a předurčila další dráhu jednatřicetiletého vynálezce,“ vypráví Internet.

V roce 1891 pustil Křižík poprvé pražskému publiku svou fontánu. Hru světel promítanou na povrch vody trykající a tančící na rytmus určený velmi důmyslným hydroelektrickým zařízením. Jedlalo se o spektakulární představení a pozornost mělo zaručenu. Národní obrození jsou celosvětově v plném proudu a každý kraj má svého edisona. Mechanické hračky mají stále ještě magickou auru podobně jako ji měla mechanická labuť z heidelbergské zahrady.

Století páry a století světla. A století racionality. Ideje osvícenství, rozkvétající od překotného přelomu století, se pozvolna vsakují do života Evropanů i ostaních kultur, jež pod jejich vlivem pozvolna, ale rozhodně, ztracejí svou tvář. Církev sice La Mettrieho knihu označí za nebezpečnou, nicméně na její virálnost to nemá efekt. Průmyslová revoluce je v plném proudu. Stále více lidí se stěhuje do měst. Ustanovují se rozmanité vědecké, umělecké a kulturní instituce. Jsou zakládána muzea a galerie. Na francouzských mostech se začínají prodávat malby a kresby. Dochází k rozšíření románu. Stát, myšlenka ze 17. století, si hlasitě žádá své místo pod Sluncem a stává se převládajícím tvarem společenského uspořádání. Vznikají první ústavy i první školní zařízení sekulárního typu. Je zahájen boj proti analfabetismu. Všichni musí umět číst a psát. Nastává éra svobodných lidí, občanů-zaměstnanců a jejich idolů, tzv. význačných osobností. Často jde o vynálezce, státníky nebo jiné propagátory nových časů. Rodí se první právní subjekty, entity z písmen a razítek, bytosti bez masa a kostí. Vědecké příběhy začínají nabírat na důvěryhodnosti a postupně vytlačují křesťanskou obrazotvornost. Bůh je nahrazen vesmírem. Pokrokování měšťanské čtvercovitosti proti kulatosti přírody je v plném proudu.

První generaci průmyslových horníků se rodí první synové, budoucí horníci. Ve druhé polovině století se ve velkém rozjíždí ropný průmysl. Ve třicátých letech se rodí fotografie, divadla se rojí napříč metropolemi celého kontinentu. Na konci 19. století se k potěšení publika a k prezentaci nových časů, které právě nastávají, začínají pořádat velké světové výstavy. Stále kynoucí masy pracujících je třeba zabavit a ukázat jim cestu. Objevuje se film, olympijské hry, fotbal, tenis a kriket už zdomácněl v Indii. Je vynalezena gumová pneumatika, která značně usnadní rozvoj cyklistiky, takže může dojít k prvním opravdu dlouhým závodům. Začíná se řešit co s ,,volným časem“, který dříve neexistoval, neboť neexistovala ani ,,pracovní doba od tolika do tolika“, protože ta vzniká, až když je potřeba roztřídit pracující masy na směny, což před rozšířením tovární výroby nikoho nenapadlo. Jsou sestrojeny první automobily, motocykly a traktory a o pár let později i letadla. Nad krajinou se začnou vinout telegrafní dráty, čímž je zaděláno na síť.

,,Křižík v roce 1896 zprovoznil hlavní část tramvajové trati Florenc–Karlín–Libeň–Vysočany. Po prodloužení a rozvětvení měřila 8 km a přepravovala ročně 2 miliony pasažérů; roku 1907 ji odkoupily pražské Elektrické podniky.“ První problémy s pozorností se ve městech objevily se zavedením tramvajových linek. Jezdily příliš rychle a lidé – ještě nezkušení městští chodci – si museli chvíli zvykat, že při přecházení ulice je dobré se pořádně a opatrně rozhlédnout. Počet obětí tramvajových neštěstí tehdy vysoce převyšoval počet obětí srážek s koňskými povozy. Začalo se řešit, která část cesty bude silnicí a která chodníkem. V moderním městě je třeba pohyb věcí i chování pohybujících se neustále upravovat a organizovat. Život byl na přelomu století nepřetržité vyrovnávání se s rychle přibývajícími novinkami všeho druhu.

swan 4

V roce 1908 je ve výloze pařížského hřbitova naposledy vystaveno mrtvé novorozeně, což lze považovat za definitivní ztracení se středověku. V roce 1912 se potápí Titanic. V roce 1927 Lindberg přeletí Atlantik a v roce 1937 shoří nad New Jersey vzducholoď Hindenburg. Přelom století je vždy neklidnou dobou. Vzniká psychologie jako věda o duši. Poptávka po ní je veliká. S rychlým rozvojem moderního světa, lidé rychle ztrácejí schopnost rozumět i sobě sama. Během 20. století psychologie duši ze svého zorného obzoru vytěsní a nahradí ji výzkumem chování, mozku a nervových impulsů. Na výsledcích svých rovnic a zaokrouhlování později postaví rozvoj reklamy i produkci farmakologických medikamentů, médií na zacházení s nově objevenými psychickými nemocemi. Mezi léty 1893 a 1910 namaluje Edvard Munch postupně tři verze svého slavného obrazu Výkřik.

Po evropských a amerických domácnostech se rychle rozšiřují průmyslově vyráběná zrcadla a umožňují civilizačníkům dvacátého věku zvyknout si na pohled do svých vlastních očí. Člověk začíná pomalu, ale jistě, vidět sebe sama především jako diváka vlastního života, který plyne a mění se stále větším a větším tempem. Dnes už jsou zrcadla a jim podobné reflexní plochy všudypřítomné, a tak nám jejich existence nepřijde ničím zvláštní, ale bývaly doby, kdy se lidé na sebe sama rozhodně tolik nedívali. Alespoň ne zvenku. Především ve druhé polovině století se z těchto zvláštních pohledů vyvine rozsáhlý obrazovkový průmysl. Na začátku dalšího století už se bude hovořit přímo o posedlosti sebou sama a nezdravém zájmu o vlastní obraz.

swan1

Na počátku 20. století se na dětské hračky začnou montovat kolečka. Nejenže k panenkám lze zakoupit i kočárek, ale také plyšoví medvědi, psi a sloni dostanou na své končetiny kolečka, aby se s nimi dalo jezdit. Děti si musí zvyknout, že kultura do níž se narodily, doopravdy jede a nehodlá zastavit. Chápání technického pokroku jako něčeho samozřejmého se definitvně uchytí právě v tomto období.

V letech 1908 a 1915 Einstein popíše teorii relativity a o pár let později začne kvantová fyzika podkopávat samotné základy hmotného světa, ve který tou dobou už věří úplně všichni. Modernita se dívá na sebe sama a začíná si všímat mžitků před vlastníma očima. Avantgardy a dramatikové jako Ibsen nebo Brecht se snaží upozornit na nevýhody a nebezpečí rozkvétajících průmyslových společností, ale jejich hlas je přehlušen všeobecnou stavební aktivitou a hlukem přirozeně vyplývajícím z všeobecného budování civilizace. Stěžují si na roztříštěnost moderního prostoru, na složité časy, jejichž zákruty a motanice pohlcují poslední zbytky lidství. Objevují prázdno. První válka dodá argumenty, které si všichni vyslechnou a vezmou vážně, ale nemá to vliv. Patra domů ve městech narůstají, dělá se kanalizace, vznikají bulváry a první velké křižovatky bulvárů a zaplňují se automobily a jinými dopravními prostředky. V roce 1929 vyhrává gramofon přibližně třicetiletou válku nad Edisonovým fonografem, ploché desky definitivně vytlačují válce na záznam zvuku. Telegraf už je běžnou záležitostí, lidé chodí telefonovat na poštu, poslouchají rozhlas a scházejí se v biografech, místech ticha a temnoty, kde spolu nemluví, ale raději se pozorně, mlčky a hypnotizovaně dívají na světlo míhající se na zdi. Po filmu se opět rozcházejí. Každý zvlášť do svého života.

Pak je spuštěna televize, popsán Turingův stroj, který položí základy informatiky a všeobecný pokrok lidstva je potvrzen a povzbuzen dvojitým výbuchem americké atomové bomby. Zveřejnění existence nacistických koncentračních táborů představí moderního člověka jako někoho, kdo s pomocí průmyslu, dopravního i chemického, zvládne i ty nejsložitější logistické operace. Už není, kdo by o technologiích pochyboval a všichni bezvýhradně důvěřují v její schopnosti organizovat náš svět. Samozřejmě, že za hrůzy válek a holokaustů nemůže tchnologie sama o sobě, ale bez ní bychom to nedokázali. Je dokončena katalogizace celého povrchu zemského. Jsou vypuštěny první satelity. Lidé sestrojí vodíkovou bombu, ropnou plošinu a velkou raketu, která v malé krabičce plné té nejmodernější technologie donese člověka až na Měsíc. Zdravotnický průmysl postupuje vpřed taktéž mílovými kroky a v šedesátých letech pokročí až k prvním transplantacím srdce.

swan2

Na dalším přelomu století jsme všichni obdrželi osobní počítač a mobilní telefon. Trvalo asi třicet let, než ty dvě věci splynuly do jedné a než byla jejich distribuce všem, ale opravdu všem civilizačníkům dokončena. Krajinu člověk odevzdal automobilům, autobusům a dalším dopravním prostředkům, které mechanizované továrny vyrábějí stále chytřeji a stále chytřejší, takže někdy před rokem 2050 přestal být člověk řidičem a stal se pouze cestujícím. Nebe patřilo letadlům a dronům a ulice byly ponechány napospas kamerám, aby zde mohly nerušeně natáčet každý pohyb a rozeznávat každou tvář, která se ještě odvážila vylézt ze svého bytu ven. Důvěra v techniku byla neotřesitelná a strach o správný, dobrý a zdravý život všudypřítomný. Většina civilizačníků pracovala z domova, konzumovala jídlo z tiskárny a trávila svůj čas na síti. Nic nebylo důležitější než komunikace. Moderní technologie život člověku usnadnily natolik, že už se nemusel ani hýbat a ke spokojenosti mu stačilo pár lajků, které umělé neuronové sítě spravedlivě rozesílaly na všechny účty, profily a zdi, pod každou z vyvěšených fotek i za každý z komentářů. V roce 2034 se lajky staly první oficiální kyberměnou. Venku stoupalo moře, vzduch byl stále nedýchatelnější a černobílé pandy vymřely, ale nikomu to nevadilo, protože sítí kolovaly tisíce veselých videí s nimi. Každý člověk měl doma kočku, psa, sovu nebo ježka a často je natáčel svým domácím dronem. Všechny vysavače už vysávaly samy, pravidelně a dokonale i v rozích nahoře pod stropem a kolem lustru. Webkamery uměly detekovat lidské slzy a chytré počítače v tom případě automaticky spouštěly veselé písničky. Dívat se na svět vlastníma očima znamenalo účastnit se aktivně provozu sítě na svém osobním dotykovém monitoru. Počítače nikdy nedostávaly vyrážku, kdežto všichni civilizačníci ji měli, takže všem připadalo jasné, koho je příjemnější hladit. Informace definitivně zahnaly přírodu do pozadí, za okna pasivních domů a chytrých obrazovek. Pokud někdo zatoužil vylézt na horu, zapnul si virtuální prohlídku některé z osmitisícovek a zhasnul velké světlo v pokoji. Průmysl 4.0 a pozdější 5.0i, ten s umělou inteligencí na kapitánském můstku, se staral o všechno, co bylo k životu potřeba. Naklonované orgány transplantované chytrými stroji všem potřebným uživatelům zaručily, že průměrná délka života civilizačníků se prodloužila na 145 let. Většina úmrtí byly sebevraždy.

swan6

Už dnes není zřejmé, kde začíná svět a kde začíná síť a není ani jasné, kde začíná člověk. Tak zní otázka po původu digidětí. Vedle složité odpovědi není ani snadno rozhodnutelné, kdo se vlastně ptá, zda-li síť, člověk nebo dnešní doba. V informačním věku, v němž žijeme, není jasné prakticky nic. Žijeme v zamlžených a zasíťovaných časech.

Ve spolupráci s globálním spektáklem jsme v noci přesvítili hvězdy na obloze a společně roztavíme ledovce a kdykoli se v našem životě objeví prázdno, zaplníme ho sdílením našich digitálních stop s našimi přáteli, které máme strategicky rozmístěné po našem chytrém centrálním mozku lidstva, který zatím, pravda, není umělou inteligencí. Ale jsme blízko. Nikdy se na světě nedopravovalo tolik lidí z místa na místo jako dnes. A nikdy se jich tolik nehýbalo výhradně ve své hlavě. Hvězdy na obloze, odnepaměti vyzařující každou noc příběhy o bozích a o řádu světa, nahradilo non-stop zpravodajství, 24h internetové bankovnictví, rychlostí světla se mrskající světová finanční burza a další mechanické křoví kdysi pečlivě vysázené do zahradních cestiček obepínajících heidelbergský zámek. Ve jménu svobody informací, technického pokroku, práva na bezpečnost a dalších reklamních sloganů naší kultury. Jestliže dříve bohatství spočívalo v hlubinách mýtických vyprávění nebo v nekonečnosti snění, dnes leží bohatství člověka na účtu, kdesi ve vesmíru číslic, proměnných a jejich funkcí, někde-nikde ve virtuálním kyberprostoru digitálních pohybů. Online znamená všude a nikde. Nikdy a neustále. Síť nikdy nespí a člověk-na-světě si pro sebe zpívává píseň mechanické labutě z rajské zahrady 2.0.

Dnes jsem na síti viděl fotoreportáž, v níž se v Tichém oceánu zrodil nový, vulkanický ostrov. Z jedné jachty, co plula kolem, nafotili výbuch podmořské sopky. Než k erupci došlo, pokrývala hladinu oceánu vrstva drobných kamínků. Nejdřív se dělá pláž a potom teprve ostrov. Ostrov, který obklopuje moře.

mech.rybičky2

Byla jednou jedna fena. Pamatujeme si ji pod jménem Lajka, i když se ve skutečnosti jmenovala Kudrjavka. Lajka byl jen její nick. 3.11.1957 ji člověk jako první živou bytost posadil do vesmírné lodi a vyslal na cestu do kosmu. Chtěl si tím potvrdit vlastní um, vlastní technologickou dominanci. Když se Lajka vrátila na Zem, člověk ji vyfotografoval a pogratuloval si k úspěchu. Zase popostoupil svému cíli o něco blíže. Ale na fotografiích, které následně obletěly svět, nebyla Lajka, nýbrž docela jiný pes. Lajka se z kosmu totiž nevrátila živá. Nikdy ani neměla, Sputnik 2 neměl návratový modul. Prostě ji posadili dovnitř toho nejmodernějšího stroje, co zrovna byli schopní sestrojit a vystřelili ji do vesmíru. Lajce nebylo jasné, proč jí to udělali, ani nevěděla, co se to s ní děje a ani se na to nikoho nezeptala. Po pěti hodinách a čtyřech obletech Země zemřela na stres a přehřátí.

Člověk žije ve vesmíru. I bez použití jakékoli technologie jím cestuje. Země obíhá Slunce rychlostí 30 km za sekundu. K tomu je třeba připočíst, že samotný sluneční systém obíhá kolem středu galaxie rychlostí 220 km za sekundu. A naše galaxie navíc, spolu s dalšími galaxiemi, letí krajinou Velkého atraktoru rychlostí 1000 km za sekundu. I bez technologie letíme vesmírem docela rychle a daleko. Říká se, že Velký atraktor neboli přitahovač je gravitační anomálie s obrovskou koncentrací světlé i temné hmoty. Nachází se 150 až 200 miliónů světelných let od našeho Slunce. Ono je celkem jedno, co to je a kde to sedí nebo letí. Podstatnější je, abychom my, a s námi i naše děti, nedopadli jako Lajka. Sevření v letícím stroji kdesi mimo náš svět. Vystresovaní a přehřátí.

 

 

 

 

 

 

 

 

Pošli to dál
  • 2
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

%d bloggers like this: