Televize

,,Je pedagogickým nesmyslem posadit děti mladší než osm nebo i deset let před obrazovku,” – varoval již před lety takový expert jako Dr. C. Münster, tehdejší programový koordinátor Německé televize a televizní ředitel Bavorského rozhlasu. Takové názory byly potvrzeny z mnoha stran, mimo jiné jedním zkušeným švýcarským televizním odborníkem, který vysvětloval: ,,Každopádně však víme, že děti mladší deseti let by se nejraději vůbec neměly dívat na televizi; většinou totiž nejsou schopny správně chápat smysl pořadů…”

Citováno z textu Waltera Bühlera Televize v dětství: Nástroj vzdělávání nebo civilizační jed?, kde autor uvádí jako nejnižší věk, v němž by dítěti mohlo být dovoleno dívat se na televizi okamžik, kdy se mu začnou rozvíjet pohlavní orgány. U dětí vystavených televiznímu programování, podle různých výzkůmu, postupně nachází tyto poruchy: noční můry, zakrnění v tělesné oblasti, deformace kostí, úbytek svalové hmoty, oslabení optické paměti, snížení schopnosti pamatovat si, snížení schopnosti se učit, neplnění domácích úkolů (to by mohl být možná spíše pozitivní jev, jak uznají všichni rodiče nucení nosit si práci domů), oslabování iniciativy, tvůrčích schopností vůle, ztráta touhy si samostatně a fantazijně hrát, nárůst pasivity, neochota přebírat zodpovědnost, motorická nervozita, psychická nervozita, nesoustředěnost, agresivita, pudové výbuchy… zakládá se rozpolcenost mezi člověkem samotným a okolním světem.

,,Jeden chlapec si například vypěstoval zvyk potřásat před sebou velmi rychle rukama, přičemž mu křečovitě tuhly prsty. Jiný chlapec skoro nedokázal ve škole tiše sedět a měl nutkání pohybovat co nejrychleji sem a tam nohama. Jedno malé dítě, které bylo zdravě a rozumně vychováváno, se po prvním sledování televize začalo bát potmě.”

Všichni dnešní rodiče jsou televizní děti.

,,Na amsterdamském letišti Schiphol, na jedné z bezpočtu obrovských obrazovek vysílajících 24 hodin denně a 7 dní v týdnu jsem zahlédl přenos ,,zpráv” CNN. Ať už se vysílaly jakékoli ,,zprávy”, každých deset minut byly přerušeny vlastní propagací společnosti, která ujišťovala diváky, že CNN spojuje svět”. Mezi těmito reklamami byly vysílány obrázky z rozličných míst na planetě: katastrofa, vražda, soudní proces, společný tanec v adekvátně exotickém prostředí a mluvící hlavy všech barev v ještě bizarnějších scenériích. CNN nespojovala vůbec nic, natožpak ,,svět”; naopak krájela a tříštila obraz země do nespočetných nesouvislých a poházených částeček a kousků promítaných tak krátce, že je nebylo možné vnímat, natož vstřebat, a tím rozsekala život na hromadu nesouvislých a roztroušených úlomků. V toku obrázků a slov nebyla žádná kontinuita ani konzistence, a hlavně žádná logika. Ať už k tomu došlo záměrně nebo omylem, jedna z předních a nejsledovanějších vysílacích společností naučila své diváky, aby ji sledovali bez pochopení a poslouchali ji bez porozumění; aby konzumovali informace, aniž by se snažili najít či očekávali v nich nějaký význam, důvody či důsledky. Lekce, kterou nám obrazovka dává, je vcelku přímočará: svět je chaotický agregát, nebo spíš nepřetržitý tok rozervaných a přerušených fragmentů bez hlubšího nebo snad vůbec žádného smyslu – a nelze udělat nic, abychom ho pochopili, natož do něj rozum vnesli a prováděli v něm rozumem vedené preventivní, pozměňující a nápravné činnosti. Ortodoxní brainwashing se snažil o vyčištění prostoru od zbytků staré logiky a smyslu, aby ho připravil pro vytvoření logiky a smyslů nových. Současný brainwashing udržuje pozemek permanentně prázdný a pustý a nedovolí na něj proniknout ničemu, co by bylo uspořádanější než chaoticky roztroušené strany, které se dají snadno rozbít a zase složit. Už se nejedná o jednorázový smysluplný počin, ale o nepřetržitou činnost, jež se stala samoúčelnou.”

Zygmunt Bauman – Tekuté zlo (2016)

Televize je na ústupu.

Některá média se používají pouze po nějaký čas, a pak se přestávají používat. Například video, polaroidové fotografie, siluety, papyry. Televize se v příštích letech transformuje na počítač. Přijde moment, kdy bude natolik individualizovaná, natolik bez daného programu a především bez jediného centra vysílání a už nebude dávat smysl hovořit o tom jako o televizi. Bude to hejno obrazů v kyberprostoru a oči diváka.

Žijeme uprostřed spektáklu. To nevadí.

Videoklip ze španělské televize (60. léta)

Život sestává z obrazů-pohledů.

 

Pošli to dál
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •