Útočník dívku použije jako kus hadru, říká psycholožka o filmu V síti.

Rozhovor s vedoucí Dětského krizového centra Zorou Duškovou vedla pro Deník N Lenka Vrtišková Nejezchlebová. (Text kopíruji bez povolení, protože je důležitý. Pokud to vadí, ozvěte se a já ho smažu, anebo to vyřešíme:-)

https://denikn.cz/289431/utocnik-divku-pouzije-jako-kus-hadru-rika-psycholozka-o-filmu-v-siti-zranitelnost-deti-je-obrovska/?ref=top

Zora Dušková, foto: Gabriel Kuchta, DeníkN

Zanedlouho vtrhne do kin film V síti o útočnících v kyberprostoru a jejich obětech. Zcela jistě bude šokovat, zejména rodiče. V některých ohledech šokoval i ostřílenou psycholožku, šéfku Dětského krizového centra Zoru Duškovou, která byla u filmu odbornou poradkyní. Varuje však před unáhlenými reakcemi a zákazy. „Internet je rizikové prostředí, ale zákaz není řešení. Musíme své děti učit chovat se v rizikovém prostředí bezpečně. Hlavně s nimi musíme mluvit.“ Jak zraňují útoky v kyberprostoru? Jak se chránit? Co zmůžou rodiče?

 

Péči o traumatizované děti se věnujete dlouho, a to i těm, které svá „zranění“ utržily v kyberprostoru. Byl i tak pro vás film V síti něčím překvapivý, až šokující?

Ano. Navzdory našim zkušenostem mě šokovalo, s jakou rutinou muži útočí. Žádné tápání, žádné hledání, žádné dlouhé oťukávání. Jdou rovnou na věc. Zdají se být velmi zběhlí. Když si představím jedenácti- dvanáctileté dítě, na které někdo s takovou samozřejmostí nastoupí se svými manipulacemi, s jasným záměrem uspokojit své vlastní potřeby bez ohledu na něj a zcela na jeho úkor, je to děsivé.

Tušili jsme, že pokusů o kontakt dospělých mužů s dospívajícími dívkami i chlapci je hodně, ale tady se ukázalo, že jde opravdu o neuvěřitelné množství. Dívky-herečky oslovilo dva a půl tisíce lidí, většina těch kontaktů měla sexuální podtext.

Donedávna jsem doufala, že setkání s nátlakem a zneužitím v kyberprostoru je spíš nahodilé, ale nyní jsem přesvědčená, že téměř zákonitě na něco takového děti – v různé míře a intenzitě – narazí, jakmile se v kyberprostoru začínají samostatně pohybovat. Sotva si účet založí, sesypou se na něj predátoři. Zranitelnost dětí je obrovská.

Dokument má teprve před premiérou. Můžeme ale nastínit, že v něm sledujeme komunikaci tří dospělých dívek, které však na sociálních sítích a ve videochatu docela věrohodně předstírají, že jim je dvanáct. Sotva si založí profil s fotkou, okamžitě mají mraky kontaktů. Chatují, přijímají videohovory i s několika (i o generace staršími) muži, kteří nijak neskrývají svou identitu. Komunikace se velmi rychle stáčí k sexu.

Dotěrné otázky, získávání důvěry lichotkami, manipulace, prosby o nahé fotky, někteří muži začnou při hovoru masturbovat, jako by se nechumelilo, posílají dívkám fotky svého penisu a podobně. Dívky vystupují spíš pasivně, stydlivě. A v momentě, kdy pošlou intimní fotku, se komunikace přitvrdí, dojde na vydírání… Jde o uměle vytvořenou situaci, ale výsek reality ukazuje. A ty dívky mnohokrát jasně opakují: „Je mi dvanáct.“

A těm mužům je to úplně jedno!

Jeden namítne, že „v dnešní době“ jsou ve dvanácti letech už dívky vyspělé. Což je z čistě biologického pohledu pravda, ale mentálně právě v „dnešní době“ dospělé nejsou, naše společnost dopřává dětem možnost být dětmi déle než kdykoliv předtím, bez ohledu na tělesné dospívání, ne?

Ano. Zde se právě jasně ukazuje, že dotyční muži zcela ignorují duši, mentální vývoj dívek. Vnímají jen tělo. Obávám se, že jde taky o obraz společnosti: rozvolněnost, žádné hranice, žádný respekt k pravidlům, ale ani k zákonům.

Nonstop Linka důvěry
rizika kyberprostoru: 778 510 510
problem@ditekrize.cz
online chat: online chat
Dětské krizové centrum
 

Nedávno jsme v Deníku N měli rozhovor s expertem Martinem Kožíškem, podle něj jsou nejčastějšími útočníky muži ve věku 17 až 23 let. Popisuje mnohem rafinovanější útoky. Do pasti tvůrců dokumentu vběhli ti, kteří neskrývají svou identitu. Nebyli by tihle chlápci podezřelí i opravdu dvanáctiletým dívkám? Na první pohled působili jako slizouni. Chatovala by dvanáctiletá dívka s takovým týpkem? 

Na to bych nespoléhala. Myslím, že útočí plošně. Osloví spoustu dívek, většina je třeba odmítne, ale…

Ale pak třeba narazí na nějakou osamělou zraněnou duši, která si opravdu potřebuje s někým popovídat, protože má zrovna těžké období doma nebo ve škole. Je fakt, že i takový starší muž může zapůsobit jen tím, že dívku třeba vyslechne, že? 

Třeba. Na internetu se pohybuje spousta lidí, kteří se cítí nenapadnutelní, neberou ohledy, naučili se kyberprostor používat pro své egoistické potřeby, jsou přesvědčení, že jim to projde. A taky jim to možná dlouhodobě prochází. Jejich chování odráží skutečnost, že společnost tomuto druhu zneužívání doteď nepřiznala vůbec, ale vůbec žádnou váhu.

Nikdo útočníkům dosud neukázal stopku!

Nikdy jsem se žádné nedotkl

V závěru se uvádí, že případy už řeší policie. Když teď potenciální útočníci uvidí, že jim to jen tak neprojde… 

V tom vidím velký smysl filmu.

Ano, ale nedají si příště pozor? Příště mohou i oni identitu víc skrývat a stanou se nebezpečnějšími. 

Někteří možná ano, všechny útoky nezastavíme, ale je potřeba zastavit tu absolutní nepostižitelnost. Ten pocit beztrestnosti. Dát jasně najevo, že tohle ne! Tohle jako společnost odmítáme.

Internet svádí k dojmu, že není reálným světem, že vše na internetu je jen hra, ale internet je součástí reálného světa, i když se kontakty odehrávají virtuálně, týkají se reálných dětí a dějí se zde reálné skutky, včetně zneužívání. V hlavách mnohých je možná premisa: „To se neděje doopravdy, však je to jen na internetu.“

 

Alibizují si své chování?

To je hezký výraz, ano. „Nikdy jsem se žádné nedotkl!“ Zároveň ale také ve filmu vidíme, kolik z nich začne usilovat o schůzku. A to je obrovské riziko. Chodí děti na schůzky s dospělými muži, aniž to okolí ví? Obávám se, že ano. Praxe Dětského krizového centra to potvrzuje.

Vidíme sexuální útok

Když odhlédneme od opravdu riskantních osobních schůzek a zůstaneme „jen“ v kyberprostoru. Přišlo mi, že si ti muži ani nepřipouštěli, že by dívkám mohli ublížit, když nedochází k fyzickému kontaktu a násilí. Čekám v online prostoru komentáře: „No a, tak viděla jeho pinďoura, z toho se nezblázní…“ Co byste na to řekla?

Nezblázní. Ale ta dívka byla použitá „jako kus hadru“. Někdo použil dítě, aby uspokojil svou potřebu. V tomto věku může být taková zkušenost devastující. I pro chlapce. Ve filmu sice vidíme dívky, ale totéž se děje chlapcům, což bych ráda zdůraznila. Může to v budoucnu ovlivnit jejich vztahy, vnímání erotiky i lásky, nabořit bazální důvěru k lidem. Duši lze polámat a rozlámat úplně stejně jako to tělo. Na kousky. Ale leckdy trvá spoustu let vrátit dílky na své místo. Šrámy na duši se hojívají déle než ty na těle.

Jeden z nejčastějších dopadů zneužití je pokřivené vnímání vlastní hodnoty. Dívky byly použité jako objekt pro uspokojení něčí potřeby. Zásah do sebevědomí a sebehodnocení může být fatální a nemusí se projevit v čase, kdy ke zneužívání dochází, ale až později. O vývojový krok dva dále.

Od vnímání vlastní hodnoty se odvíjí další věci. Jaké mám ambice, na co si troufnu? Nezůstanu raději v koutku? Je jedno, v jaké oblasti chce mladý člověk uspět, ať je to sport, studium, tanec, umění… Na všechno je potřeba mít silné a zdravé jádro a to se může zneužitým dětem rozpadnout. Vše, co ve filmu vidíme, je sexuální útok. Nemusí být fyzický. Jistě že se asi jako rodiče nejvíc obáváme, že se naše dítě s takovým útočníkem potká, ale i útoky v kyberprostoru mohou být velice zraňující.

Co všechno tedy může být sexuální zneužití?

Obnažování, masturbace před nezletilými, vylákávání intimních fotografií, nátlak, usilování o schůzku, to všechno je zneužití. A podstata slova zneužití je, že zneužiju něčí důvěry, třeba i naivity, neschopnosti rychle zareagovat, neznalosti, strachu, osamělosti. Děti jsou v nevýhodě.

Útočníci zneužívají i přirozený vývojový program dospívajících dětí, jejich zvědavost, potřebu objevovat svět a vztahy. Zkouší, testují, posunují si své hranice, to je přirozené. Zodpovědnost zde nese dospělý! Nemůžeme očekávat od dětí, že tyhle snahy rozpoznají a zareagují „správně“.

Stupňuje požadavky, vydírá

Někdo bude kroutit hlavou, jak mohou být děti tak naivní, že se nechají vmanipulovat do role sexuální oběti.

Ruku na srdce, kolik dospělých pošle neznámým útočníkům v dobré víře třeba kontakty k účtům? Kolik dospělých se nechalo obalamutit jednou větou, dobře mířenou, k nákupu něčeho, co nechtěli? Kolik dospělých kliklo na přílohu, která jim zavirovala počítač?

V dokumentu vidíme jen určitý výsek reality. Ale mluvme teď obecně. Jaké šrámy tedy dívky i chlapci mohou z takových virtuálních zážitků utržit?

Dopad nemusí být odlišný od kontaktních forem zneužívání, zejména když predátoři dostanou oběť do stavu bezmoci, která je významným faktorem spolupodílejícím se na rozvoji posttraumatické stresové poruchy.

To už mluvíme o momentu, kdy predátor dítě vydírá a vyhrožuje mu?

Když dítě neví kudy ven, když je predátor ovládá. Stupňuje požadavky, vydírá. Ve filmu vidíme, jak rychle se promění chování mužů, když mu dítě podlehne.

Což může být moment, kdy pošle svoji intimní fotku nebo se třeba svlékne ve videochatu a útočník si udělá printscreen?

Ano. Při další příležitosti se pak z milého a chápajícího pána stává zlobný agresor, který útočí, vyhrožuje, zastrašuje, stupňuje požadavky, vydírá. Vynucuje si schůzky. Zdokumentován je i případ, kdy si muž nechá platit za to, že fotky nevyvěsí. Dítě se bojí a prožívá naplno traumatizaci, byť nedochází k přímému osobnímu kontaktu mezi pachatelem a obětí.

Zlobím se, ale vyřešíme to

V souvislosti s kyberšikanou a kybergroomingem, tedy vydíráním a vylákáváním, se mluví dokonce o sebevraždách dětí. Máte v krizovém centru s pokusy o sebevraždu zkušenosti?

Na linku důvěry k nám volají děti, které mluví o svých sebevražedných úmyslech nebo se zaobírají takovou myšlenkou. Pokaždé je potřeba brát takové signály velmi vážně. Má-li dítě potřebu konstruovat představu, že sebevražda je řešením nějaké situace, ve které se nachází, je to mimo jiné známka obrovské osamělosti. A to přesto, že má rodiče, sourozence, kamarády. Tentokrát má nejspíš problém, se kterým nemá kam jít. S nejtěžšími starostmi zůstávají děti nejednou úplně osamělé. Počty dokonaných sebevražd u dětí stoupají a klesá věk, kdy se jich děti dopustí.

Rozšířené je i sebepoškozování. Když jsem v úzkých, bezmocná, vnitřní napětí je enormní, sebepoškozování může být pokus, jak si poradit, když nemám komu to říct.

Je sebepoškozování spíš ventilem nějaké vnitřní úzkosti, nebo voláním o pomoc?

Může to být koktejl ledasčeho.

Po zhlédnutí filmu mi v hlavě jely dvě myšlenky, které bych chtěla vtloukat do hlav svým dětem: „Nikdy, nikdy neposílej a nesdílej nikde s nikým intimní nebo jinak choulostivé fotky. Ale pokud něco takového uděláš a hrozí průšvih, neboj, vyřešíme to, hlavu ti neutrhnu, hlavně za mnou přijď a něco vymyslíme.“

To je naprostý základ, naše děti by měly vědět, že i když udělají velký průšvih, je lepší řešení svěřit se rodičům nebo jinému dospělému, kterému důvěřují, než to „řešit“ po svém. Bude to nepříjemné, rodiče se na tebe budou zlobit, ale udělají první poslední, aby ti nikdo neublížil. Opakovaně téma otvírat: Když se ti stane něco nepříjemného, jsem tu pro tebe, všechno spolu zvládneme.

K nám do ambulance přicházejí děti, které už se dostaly do úzkých, kde jsou sebevražedné myšlenky i pokusy, depresivní porucha, poruchy spánku, úzkostné reakce. Ale to jsou už následky stresu a traumatu. Kolikrát se teprve přes symptomy dobereme toho, co je v pozadí ohromné zátěže, která to u dítěte spustila. A to je pozdě. Zásadní je prevence nebo včasné řešení.

Zakážu ti internet!

Když jsem se vrátila z kina a sdělila kolegům, plná emocí, své první dojmy, reagovala jedna kolegyně: „Na to nemůžu jít. Já bych okamžitě zakázala děckám internet.“ Takové reakce se dají od rodičů po zhlédnutí filmu očekávat, vyvolává až pudový strach, což už teď někteří experti kritizují. Není ale zákaz internetu kontraproduktivní? 

Je. Zakázané ovoce nejlíp chutná. Když nebudu mít internet u sebe, bude u kamarádů. A hlavně, dítě už se bez internetu neobejde. Ve škole, ve volném čase, v komunikaci s kamarády. Samozřejmě, že to je rizikové prostředí, ale zákaz není řešení. My musíme učit naše děti chovat se v rizikovém prostředí bezpečně.

Tak, jako je učíme, aby se rozhlédly před přecházením silnice. Děti úzkostlivě střežíme, aby nešly samy parkem, protože máme v hlavách přízrak nějakého neznámého pedofila, přitom největší nebezpečí podle statistik sexuálního zneužívání na děti čeká doma nebo v nějakém známém prostředí, kde se cítí bezpečně, nebo i na internetu, ale nikoliv od pedofila, ale od mužů s „normální“ orientací. A klidně i od vrstevníků.

Útočníci, kteří dvanáctileté dívky kontaktovali v dokumentu, nejsou s vysokou pravděpodobností ve většině případů pedofilové, ale muži s normálně strukturovaným pohlavním pudem a preferencí zralého objektu. Je to stejné jako zneužívání v rodinách, pedofilů je malý podíl z celkového počtu těch, kdo zneužívají děti. Rádi opakujeme dětem kánon: „S cizími nikam nechoď.“ Ale cizí představují skutečně mnohem menší riziko. A na internetu? Považuje dívka někoho, s kým si nějaký čas chatuje a povídá si s ním o svém životě, za cizího? Ne, velmi záhy ho považuje za kamaráda.

Jací jsou ti muži v dokumentu? Jak byste je charakterizovala jako psycholožka?

Bezohlední, sebestřední. Zaměření na svoje potřeby. Jsou mezi nimi muži, jejichž sociální dovednosti budou asi někde v záporných hodnotách. Buď nemají na to jít a seznámit se s dívkou, nebo si udržet funkční vztah.

Vztah je dřina. Do vztahu se musí strašně moc investovat, je to obrovský kompromis, každodenní fuška ten vztah žít a udržet a obstát v něm.

Jedna dívka se muže, který před ní masturboval, ptá, proč nevyužívá pornografii.

A on řekne, že pornografie už je nuda. Je příliš dostupná, stejně jako hrdinky pornofilmů. Není třeba je dobývat… přesvědčovat. Tudy také běhají moje myšlenky, když přemýšlím o motivaci útočníků.

Z toho vyplývá, že dívku, kterou loví přes chat, trošku dobývat musí, ale zas to není žádná velká dřina? Jde o iluzi dobývání?

Dalo by se to tak říct. Zároveň mají nad dívkou převahu. Mohou si „prožít“ pocit, že dobývají, ale jsou i větší a silnější, mají nad nimi moc.

Pár nevhodných poznámek a ztrácíte šanci

Pojďme k tomu, co můžeme pro naše děti udělat jako rodiče.

Musíme se učit s rizikem zacházet. Prevence, prevence, prevence. Dospělí, rodiče jsou ti, kdo téma mají otvírat. Od prvních kontaktů dítěte s kyberprostorem. Všechny děti by měly být poučené o tom, s čím se mohou na internetu setkat a jak se v takovém případě chovat.

Mluvit, mluvit a mluvit s dětmi. Opakovaně a stále. Dřív bylo snadné se vymlouvat na to, že „těm internetům“ nerozumíme, ale za to bychom se měli přestat schovávat.

Svět sociálních sítí dětí je svět, který je do značné míry oproštěn od rodičů, o rodičích se moc nemluví, rodiče „neexistují“; děti o tom, co se děje v kyberprostoru, samy od sebe nekomunikují.

O to těžší je asi přimět potomka, aby se mnou o tom světě mluvil, ne?

Není to snadné, ale myslím, že rodiče někdy sami tu neochotu podporují a vytváří nedůvěru.

Jak to?

Protože mají tendenci to, co se děje na sítích, shazovat a devalvovat jako nesmysly a zbytečnosti. Stačí zopakovat pár nevhodných poznámek nebo dítě několikrát odbýt, že na to nemáte čas, a ztrácíte šanci se cokoliv dozvědět.

Zajímám se o to, o co ty

Začít tím, že zatnu zuby, a nechat si pustit klip od jeho nebo její oblíbené kapely, i když se to příčí mému vkusu? Vzpomínám, jaké utrpení muselo pro mé rodiče být, když jsem poslouchala Pavla Horňáka, ale nikdy mi ho nezesměšňovali.

Nic nového pod sluncem, každá generace žije v jiném mikrosvětě než předchozí, mění se forma, ale principy jsou stejné. Nemyslím, že to musí znamenat „zatnout zuby“, spíš to vidím jako nastavení „zajímám se o to, o co ty“.

Co ještě děláme špatně?

Nemáme čas s dětmi komunikovat, poptat se trochu jinak než „Co bylo ve škole?“. Z některých výzkumů vyplývá, že komunikace rodičů s dětmi je ve všední den omezená tak na dvacet minut, což není prostor, v němž lze probrat nejen neúspěchy a nezdary ve škole, ale také novinky, prožitky, drobné události. Škola nejsou jen známky, ale taky vztahy, vrstevníci, přestávky…

Nechci zobecňovat, ale čas na povídání se vytrácí. Dobrý a pevný vztah a důvěra se rodí ze společných zážitků.

Je pochopitelné, že rodiče přetížení starostmi mají občas tendenci mávnout rukou nad něčím, co je pro dítě důležité, ale jim to v té chvíli připadá jako podružnost. Ovšem když k dětem takový signál vyšleme opakovaně, ztrácíme jejich důvěru, zasejeme do nich pocit, že nás jejich svět nezajímá. To, co nám může připadat banální, může být pro děti obrovská starost, nemůže jejich starosti srovnávat s váhou těch našich. Když vám bude chtít dítě třikrát něco povyprávět, ale vy ho pošlete pryč, počtvrté nepřijde, a třeba to právě bude něco zásadního.

Rodiče jsou stranou

Měli by mít podle vás zodpovědnost provozovatelé sociálních sítí?

Nějaká forma kontroly v systému chybí, ale nejsem expert na technická řešení. Cestu bych viděla i v nutnosti nějakého doloženého souhlasu rodičů se založením účtu na sociálních sítích nezletilého. Děti si mohou zakládat profily bez vědomí zákonného zástupce, zatímco k návštěvě lékaře potřebují do osmnácti let souhlas rodičů.

To posiluje fakt, že na internetu zůstávají mnozí rodiče stranou. Kdyby rodič musel někde doložit souhlas, věděl by, od jakého věku a kde se jeho dítě pohybuje, přihlásil by se k zodpovědnosti a kontrole.

Neměly by pak děti pocit, že jsou pod kontrolou, a nesnažily by se to stejně obejít?

Vzhledem k tomu, že dnes si účty na sociálních sítích zakládají i desetileté děti, měla by být moudrá rodičovská kontrola součástí jejich vstupu do světa kyberprostoru. Ale nejen kontrola, také provázení, učení dětí, jak se bezpečně v kyberprostoru pohybovat. V počátku by mohla být kontrola součástí dohody rodičů s dětmi. „Ano, chceš mít svůj profil na sociálních sítích, je to možné za takových a takových podmínek.“ Ale kontrolovat sociální sítě třeba šestnáctiletým potomkům by nebyla dobrá cesta.

Měli bychom jako společnost tomu fenoménu přiznat závažnost. Četnost, s jakou k sexuálnímu atakování a obtěžování dětí v kyberprostoru dochází, je neuvěřitelná.

Pošli to dál
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

 

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

%d bloggers like this: