Žádné „Ukaž prsíčka“. Nejnebezpečnější predátor dítě přesvědčí, že je kamarád, říká kriminalista

Rozhovor Lenky Vrtiškové Nejezchlebové, který vyšel v Deníku N 3. března 2020. Kopírujeme jej celý a bez svolení, protože je to důležité. Pokud je to problém, napište a vyřeší se to. Díky.

Zločiny v kyberprostoru řeší už patnáct let. Říká o sobě, že je chodící černá kronika, přesto několikrát zdůrazní, že internet je báječná věc a na jeden negativní kontakt tisíc pozitivních. Kriminalista Václav Písecký oceňuje film V síti, ale jedním dechem dodává: „Je absolutní nesmysl si myslet, že takhle to funguje v reálu, že moje dítě se připojí online a je atakováno tak, jak to film zobrazuje.“ Jak vypadá realita mimo filmové plátno jeho pohledem?

 

Vyšetřujete závažné zločiny v kyberprostoru. Jaké typy trestných činů to jsou?

Loni to bylo asi čtyřicet věcí, které jsou jako přes kopírák k tomu, co ukázal dokument V síti. Nejčastěji šlo o navazování nedovolených kontaktů s nezletilými, dále případy zneužití dítěte k výrobě pornografie, výroby, držení nebo jiného nakládání s dětskou pornografií. Také to byly podvody spojené s využíváním nebo zneužíváním informačních technologií, což je však pro nás hlavně odrazový můstek pro odhalování další, někdy rozsáhlejší a závažnější trestné činnosti, která se za tím může skrývat. Ve většině případů bylo zahájeno trestní stíhání.

 

Používáte nějakou kategorizaci pachatelů?

Oficiálně ne, ale určitě by se dali rozškatulkovat do známých šuplíků, jako jsou tzv. honiči, abuzéři, predátoři…

Termín predátor se vžil, ale řekl bych, že se nadužívá. Pro mě je predátor opravdu lovec. Sofistikovaný, rafinovaný, cílevědomý lovec, jako byli skautští vedoucí Piškot a Meluzín nebo Pavel Hovorka (známé kauzy s odsouzenými pachateli, kterým bylo prokázáno zneužívání mnoha dětí, pozn. red.).

Loví časově náročným způsobem, který je nenápadný, ale o to nebezpečnější. Umí dítě zmanipulovat. Nevybalí na dívku: „Ukaž mi prsíčka, svlíkni se.“ Kdepak. Postupně si budují absolutní důvěru, až citový vztah, teprve časem pod nějakou záminkou zaútočí. Troufám si říct, že takových predátorů je málo, ale jsou nejnebezpečnější a umí nejvíc zranit.

Co honiči?

Zpravidla to jsou lidé bez etických a morálních zábran, u nichž ale chybí určitá míra sofistikovanosti. Jejich konání je velmi jednoduché a snadno předvídatelné. Nechci snižovat dopad jejich jednání, myslí si, že jsou nepostižitelní, což není pravda. Dokážou citlivé dítě zranit, zvlášť pokud se to opakuje, ale většina dětí si s něčím takovým poradí bez následků.

Jak se honiči chovají?

Jsou průhlední. Jdou přímo na věc. „Máš zájem? Nemáš? Nazdar, jdu dál. Zájem bude mít někdo jiný.“ Mnohým je úplně jedno, kdo je na druhé straně webkamery, často touží po nějaké oboustranné masturbaci, ale nakonec je jim celkem jedno, před kým se uspokojí.

Sexuální zneužití, nebo dokonce znásilnění považuju za nejhorší a nejzávažnější trestné činy. V žádném případě to nechci zlehčovat, ale pokud někdo vytáhne na internetu penis, dovedu si spíš představit, že dospívající holka rovnou vypne chat nebo ho – zvlášť, pokud je tam ještě s kamarádkou – „zhodnotí“, a ještě se dotyčnému vysmějí.

Při zneužití dochází hlavně ke zneužití důvěry, což se nestane v případě někoho, kdo začne masturbovat, sotva si zapnete kameru. Nikdo z nás přesně nezjistí, kolik dětí bylo konfrontováno s nějakým sexuálním obsahem nebo požádáno o nějaké choulostivé materiály.

Nikdo nespočítá, kolik dětí to nechalo úplně bez reakce nebo dotyčného poslalo někam, ale jsem bytostně přesvědčený, že se tak zachová většina dětí. Podle mého názoru to vážné stopy zanechat nemusí.

Ale zneužití?

Nemám rád velká slova o znásilnění duše, ale něco na tom je. Často totiž není nejhorší fyzický akt, ale právě zrada vybudované důvěry. A to platí o zneužití v kyberprostoru i mimo něj (podle odborníků se sexuálního zneužití dítěte nejčastěji dopustí někdo blízký, či příbuzný, pozn. red.). Tak jako to provedli už zmínění skautští vedoucí Meluzín a Piškot. Jsou modelovým příkladem.

A patrně se k nim ještě vrátíme. Jak ale vnímají svoji roli rodiče dětí, které něco zlého souvislosti s používáním internetu potkalo?

Často se přiznávají, že to podcenili. Uvědomují si to, mívají výčitky. Další říkají, že děti poučovali a dělali maximum, ale nestačilo to. Někteří – zvláště ti, kterým se to ještě pořádně nerozleželo v hlavě – obviňují všechny a všechno kolem, jen ne sebe. Někdy tam je zanedbání primární prevence, často podcenění toho jevu.

Jeden z chlápků z dokumentu V síti, Ústečák, říká: „Copak já můžu za to, že si nějaká holka dvanáctiletá píše se starejma chlapama po nocích?“ On je to taky pěknej vejlupek, nechci ho obhajovat, ale má pravdu, že rodiče o tom často nemají ani tušení. Máme pocit, že když dítko sedí u počítače v pokojíčku, je v bezpečí, protože neběhá po ulici, není večer venku, není na diskotéce.

Ale stane se to i v rodinách, kde rodiče poučení jsou a kde se o prevenci snažili. Většina z nás se přece snaží dělat maximum. V převážné většině opravdu stačí, když je dobrá atmosféra, vzájemná důvěra a dítě dostane do hlavy základní principy. Má-li dobrý základ, spíš nebude nebezpečným situacím nahrávat a v krizové situaci se častěji zachová správně. Výjimečně ale ne. Ach jo, já vím, že tohle jsou jen takový kecy.

Zaručené návody asi neexistují.

Nemůžeme říct, že když budeš dělat to a to, rozhodně se ti nic nestane. A naopak. Ale jsou tu principy. Když bude dítě chodit do nevhodných částí internetu, do diskusních skupin, kde je sex hlavním tématem, nebo na seznamky, pak je vyšší pravděpodobnost, že se něco stane – nevhodný kontakt, nátlak, nevhodný obsah nebo třeba i nesexuální činy, jako je podvod. Bude-li ale dítě poučené, riziko se snižuje.

Film V síti je velmi sugestivní. Herečky podávají výborné výkony, komunikace s muži na druhé straně webkamery jsou koncentrátem odpornosti. Spoustě rodičů zasadí ránu jak pěstí do břicha. Nebojíte se, že by mohl vést k omezením, zákazům internetu a her či k nadužívání blokovacích technologií?

Nemůžeme dětem zakazovat internet nebo seznamky a hry. Dítě se k tomu stejně dostane a jen se víc zatvrdí. Je přece absolutní nesmysl si myslet, že takhle to funguje v reálu, že moje dítě se připojí online a je atakováno tak, jak to film zobrazuje.

Museli tomu pomoct

Ale takový dojem ten film vyvolává. Vy, další odborníci i poučení laici vědí, že to tak není. Ale rodič, který o tom nemá páru, ten dojem získá. Ve filmu mi chybí disclaimer, že ukazuje jen extrémní výsek v radikální podobě.

Tvůrci tomu museli malinko pomoct. Nemohli ukázat, jako to probíhá ve skutečnosti, bylo by to těžko uchopitelné. Ale tu část, kterou si vzali a zpracovali, ukázali výborně.

Ten film je skvělý! Ale obecně to takhle opravdu nefunguje. Na sociálních sítích, které dospívající používají nejčastěji, k takovým náletům nedochází, to lze očekávat spíš od otevřených seznamovacích serverů.

Herečky udržovaly komunikaci, pokračovaly v ní i tam, kde by naprostá většina dětí dávno nepokračovala. Ale muselo to tak být, pokud to chtěli natočit. Neměli čas komunikovat rok. V dokumentu je zachycená špička ledovce a ve zrychleném režimu, ale natočené případy odpovídají reálným případům.

Stává se to. Vzácně, ale ano. Je asi potřeba, aby si rodiče, vychovatelé i učitelé uvědomili celý kontext.

Nechceme po nich příliš?

Viděla jste školní verzi V síti: za školou? Ne? To je škoda, ale ve školní verzi holky všechno komentují, vysvětlují, jsou pozitivní. K dokumentu se váže metodika, jak film promítnout a jak s dětmi pracovat.

S dětmi…

Jistě, vy mluvíte o rodičích. V tomto směru určité výhrady chápu, ale pokud kolem filmu vznikají rozhovory, jaký třeba děláme my dva, rodiče další informace dostanou. Dokument by je mohl přimět k dalšímu vzdělávání, otevřít jim oči.

Také věřím, že má film burcující potenciál. Díky němu je teď toto téma vedle koronaviru jednička, a to je určitě dobře.

Jakýkoliv preventivní projekt k ochraně dětí má smysl, jsem rád za každý film, dokument, seriál, kampaň i článek. Smysl má cokoliv, co může trošku zvýšit povědomí dětí, ale také dospělých o chování v kyberprostoru. Jen koukněte, kolik lidí zaplatí údajnému americkému veteránovi-vdovci, kolik dospělých lidí nalítne na internetové šmejdy, kolik jich sdělí přístupová hesla k bankovnímu účtu. Virtuální svět je pro nás dospělé pořád novinka, musíme se naučit pracovat s myšlenkou na nebezpečí, stejně jako na ně myslíme v reálném životě.

Má vlastně dělení na reálný a nereálný svět opodstatnění? Internet je součástí reálného světa, ne? Pojďme raději používat termíny jako offline a online.

Souhlasím. Jsem pro. Internet je báječná, skvělá věc, ale když tam vlezu, můžu se stát obětí podvodu nebo obtěžování. Stejně jako se mi to může stát offline.

Jsme generace digitálních přistěhovalců, ale naše děti se už do světa s internetem narodily. Viděl jsem projekty, kde třeba nějaký psycholog dětem vykládal o nebezpečí na internetu, ale sám řekl: „Já sociální sítě nepoužívám, jsou zlo.“ Takového člověka budou děti těžko brát vážně.

Pojďme tedy k tomu, jak vypadá realita online nebezpečí.

O tom budu mluvit rád. V prvé řadě bych řekl, že pokud dítě na internetu aktivně nevyhledává rizikové faktory a riziková místa, je velmi malá pravděpodobnost, že se mu něco jako ve filmu stane. Už jsme mluvili o ochranném faktoru – dobrém rodinném prostředí, kde funguje důvěra. S takovými čtrnácti- patnáctiletými dospívajícími lidmi je komunikace náročnější a dost se nám vzdalují, ale doufejme, že jsme jim ten základ stihli dát. Nesvěří se nám, ale třeba o problému řeknou sourozenci, kamarádovi, vědí, že tu jsou různé linky, kde jim někdo pomůže.

Funguje to jako v offline světě. Když dítě vyjde na ulici, taky není okamžitě atakované „predátory“, ale ano, výjimečně se stane případ, jako byla vražda Aničky J.

Predátoři umí jejich řeč

Jenže právě takový výjimečný případ přirozeně zvedne obrovskou vlnu strachu…

Až hysterie. V době kdy se staly výše zmíněné případy, rodiče stahovali děti z ulice, vozili je až ke školním vratům. Děti nesměly pomalu ani na hřiště před dům, protože by na ně mohl číhat nějaký „úchyl“. To je iracionální. Stejně tak je iracionální nepouštět děti na internet.

Občas se něco zlého stane, dítě je manipulováno, vylákáno, zneužito. Statisticky je to pořád zhruba stejné, online i offline, jen se o těch případech právě díky internetu dozvídáme více informací a sledujeme je v přímém přenosu.

Na internetu denně dochází k ohromnému množství pozitivních kontaktů, které jsou důležité pro další život. Když však nedodržíme pravidla, ale taky kvůli nešťastné náhodě či zákeřné manipulaci, se může stát průšvih. Už jsme řešili případy predátorů, kteří opravdu pomocí elektronické komunikace oslovují desítky, stovky dětí.

Podnikají kobercový nálet?

Ano. A nenajde se nikdo, kdo by jim v tom zabránil. Většina dětí takového člověka odmítne, nebaví se s ním, nereaguje. Ale v té mase se někdo chytne. To byl případ Pavla Hovorky. To byl typický lovec, lovil na sítích mladší kluky, vylákával z nich intimní materiály a pak je nutil k osobním schůzkám.

Když byl soud s Hovorkou, jako redaktorku iDnes mě kontaktovala mladá žena, kterou údajně začátkem 90. let jako devítiletou holku zneužíval. V rozhovoru popisovala, jak si postupně získával důvěru dětí, jak byl milý, hodný… až pak udeřil. Přesně jak jste to před chvílí popsal. Jednají chytře, vlísávají se do přízně, dlouho vypadají jako kamarádi, až důvěrníci dítěte. Nezačnou hned o sexu, nepůsobí odpudivě, můžou se schovávat i za masku někoho, kdo dítěti radí v nesnázích a podobně.

Jsou rafinovaní. A můžou být poměrně mladí, ale i tak – proč by se dvacetiletý, pětadvacetiletý (a to nemluvím o těch padesátiletých) jen tak bavil s dvanáctiletou holkou? Jaký by na tom měl jiný zájem? Dovedete si představit, čím by byl pro úplně normálního dvacetiletého kluka, který nemá žádné vedlejší úmysly, zajímavý rozhovor s dvanáctiletou holkou?

Jenže tihle lidé umí děti zmanipulovat, umí jejich řeč. Umí si povídat tak, že jim dítě uvěří, nelekne se, nevypne počítač nebo se mu nevysměje. Nejdou rovnou na věc. Trvá to týdny, měsíce, ale to tvůrci opravdu nemohli zachytit.

Proto se většiny zneužití dopouští spíš lidé, kteří k dětem mají nějakým způsobem blízko. Většina dětí si s někým, kdo je věkově rozdílný, ani povídat nechce, a pokud ano, dotyčný musí působit opravdu dobře, sympaticky, důvěryhodně. Potenciální pachatel si o své oběti může najít spoustu informací, vypozoruje zájmy i model chování, okruh věcí, které ji zajímají. Ohrožené jsou holky, ale i kluci.

Neříká se to snadno, ale mluvím z naší zkušenosti. Holky častěji pošlou intimní materiál „dobrovolně“, není potřeba to z nich moc rafinovaně lákat. Bude to znít hrozně, ale někdy stačí jim za to něco slíbit. Ony znají cenu takových fotek. Kluci jsou spíš naivní hlupáčkové, kteří se častěji nechají zmanipulovat.

Jak?

Měli jsme případ, kdy se kluk útočníkovi svěřil, že se mu líbí nějaká holka, která ale neopětuje jeho city. Začal o sobě pochybovat, že není dost hezkej, sexy a nemá pěkné tělo. Útočník – v roli důvěrníka a kamaráda – mu řekl, že to posoudí. A tak se kluk opravdu vyfotil nahý. Chtěl uznání a posílení sebevědomí… Záhy se komunikace změnila a dotyčný začal chlapce vydírat.

Skautští vedoucí Piškot a Meluzín vytvořili na internetu past a pak působili jako zachránci dětí. A zneužili je.

Nechtěl jsem se o nich bavit, ale opravdu se tomu nevyhneme. Ty kluky zmanipulovali a pak je zradili. Budu se opakovat, ale tohle je horší, než když někdo vytáhne penis na kameru. To je úchyl, kterého děti odmítnou. Ale když vás zradí někdo, komu jste věřila, to je ku*va sakra problém. Pardon.

Je dobré hlásit i zasílání nevyžádaného sexuálního obsahu? Případy, kdy někdo začal masturbovat při videochatu a nešlo o dobrovolnou partnerskou komunikaci?

To je jednoduchá otázka se složitou odpovědí. Takové chování je minimálně neetické, ale prokázat „zlý“ úmysl, což jako orgán činný v trestním řízení musíme, není jednoduché.

Nám totiž nestačí jen ten penis, nebo že se někdo uspokojuje. My musíme dokázat úmysl, že to chtěl dělat před dvanáctiletou holkou a věděl, že to dělá před dvanáctiletou holkou. Musíme mít komunikaci, která tomu předcházela.

Žádná banda úchylů

Nemazat!

Nemazat, nemazat, nemazat. Jakmile je jen část promazaná, může to nahrávat útočníkovi. S hlášením takových případů policii jsem trošku skeptický. Ale provozovatelé by podle mě měli být pod větším tlakem, aby korigovali obsah vlastních služeb. Mají moc, aby to dělali.

Většina těchto služeb je hrozně fajn, ale proč nikdo nemoderuje místo, kde se všechno točí kolem sexu a jsou tam dvanáctiletí uživatelé? Moderují se rasistické a xenofobní narážky, proč ne ty sexuálně motivované? Jde o návštěvnost.

Určitě. Ale taky asi je většina takové komunikace dobrovolná, i dospívající rádi mluví v narážkách, zkouší hranice, pokoušejí se o sblížení, flirt, erotiku.

Proto říkám, že internet je báječná věc. Ale zároveň je to skvělá zbraň. Jeden člověk se během hodiny může stylizovat do různých poloh, může to zkoušet na dospělé, na děti, mladší, starší, na kluky, na holky. Pěkně pohodlně z domova. Někdo se chytí.

Pokud si někdo založí účet na seznamce, dostane patrně i nevyžádané nabídky. To k tomu bohužel patří. Ale věřím, že na jedno obtěžování připadá velká spousta pozitivních kontaktů.

Byl bych nerad – a mluvím za sebe, ne za policii – kdyby dokument vzbudil hysterii, že jakákoliv registrace znamená, že se na mě vrhne banda úchylů. Tomu se musí jít naproti.

Fenomén vylákávání na schůzky a vylákávání intimního materiálu už tady jede patnáct let, děti už mají docela vyvinutá tykadýlka. Neznamená to, že nemůžou být zmanipulovány, ale většina se nechytí z jednoho prostého důvodu: nebaví je bavit se s „cizím“ člověkem. Spíš fotku pošlou někomu, koho znají.

Ten ji pak může zneužít. A jsme u kyberšikany.

Ano, to je jen jiná forma klasické šikany. Nebo odplata za klasickou šikanu. Děti a dospívající nemají problém s nahotou, ale běžně takový materiál neposílají cizímu člověku. Pošlou to kamarádce, partnerovi, někomu, kdo se jim líbí, do koho se zamilovali. Stejně jako my dospělí. Jenže nikdy nevíme, jak dlouhý ten vztah bude…

A jestli se fotka nestane nástrojem pomsty nebo žárlivosti?

Každou takovou fotkou se dáváme všanc, všechno se dá zneužít. Ale to nikdy nevyloučíme. Kdybychom k tomu přistupovali paranoidně, ochudíme se o nějaký další rozměr vztahu. Opravdu to neznamená, že každý intimní materiál bude zneužit. Někde se musí stát chyba a něco musí být i špatně na straně toho, kdo to zneužije. Na jeden nepříjemný případ navazování kontaktu jsou tisíce pozitivních. Jak říkám, internet je báječná věc.

Pošli to dál
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

 

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

%d bloggers like this: