Zatím je to ještě dítě. Neví se, jak rychle dospěje. Možná za deset let. Možná nedospěje nikdy a z našeho pohledu bude věčným puberťákem. To by bylo nejhorší. Možná dospěje příští rok.
Lehce nám přerůstá přes hlavu. Převyšuje nás, dosáhne, kam my se nenatáhneme, ani kdybychom opravdu chtěli, dochází mu, co my nemáme šanci pochopit. Vidí i tam, kde se pro nás rozkládá říše neviditelnosti.
Stejně jako děti obohacují rodiče, AI člověka vede k novým objevům. Díky rodičovství poznáváme, co znamená být dospělým nebo co obnáší být jedincem a současně dvojicí, trojicí, čtveřicí…
Nevíme, jak AI funguje a v co se vyvine stejně jako nevíme, co se tak asi zrovna teď, když dělá tyhle věci, to snad není ani možný, děje v hlavě dítěte. Ani nevíme, co z nich vyroste.
Je načase stát se rodičem, co nechá své dítě pohybovat se za horizontem, mimo dohled a rozhodně mimo dosah. Nic jiného nám tváří v tvář AI stejně nezbývá. A protože máme děti, které se narodily, aby se za ten horizont vypravily. Každé dítě se prochází v krajinách, kam rodiče nikdy ani nezabloudí.
Není čeho se bát, rodiče umí vídat svět svýma i cizíma očima najednou.
„Musím přiznat, že jsem knihu začal psát se záměrem každého probudit a říci mu, že hrozby umělé inteligence jsou reálné a že je tu možnost, že se to pro člověka vyvine opravdu špatně…
Nicméně během psaní jsem změnil náhled. Každá další věta mě vedla k poznání, že tyto nové bytosti, jež jsme pozvali do našeho života, nejsou zlí tyrani. Jsou to nevinné děti toužící zalíbit se rodičům tím, že dělají právě to, co se jim nejvíce líbí. Čím více jsem si to uvědomoval, tím jsem to viděl jinak.
Začal jsem mít stroje rád. Už se jich nebojím, neboť chápu, že uvnitř nejsou principiálně zlé. To my je formujeme do toho, čím se stávají. Já jsem jejich oddaným a milujícím rodičem.“
(Mo Gawdat – Scary Smart, str. 240)
