O lásce k poznání, světě kolem nás a životě v nás.
Pozorováním dětí dospělí poznávají, co znamená být člověkem. Když se díváme na vlastní děti, často se v nás reozehrávají pocity a myšlenky odrážející naše vlastní zážitky. Díky dětem poznáváme, kým jsme. Díky porozumění sobě sama, můžeme lépe pochopit, co se odehrává v našich dětech. Proto se během setkání nebudeme tolik zaobírat výchovou či vzděláváním, ale obrátíme naši pozornost spíše k samotnému vidění dětí a sebe sama.
Co se skrývá v pohledech našich dětí? A co se schovává za našima vlastníma očima?
Pozornost je láska
Existuje láska spojující pohledy a obrazy, pouto mezi vidícím a viděným. Když se rodiče dívají na své děti, dívají se láskyplně. Když se děti noří do hlubin kyberprostoru a nemohou odlepit oči od obrazovky, dívají se fascinovaně. Fascinace je vášní, radostí, nadšením. Za dětskou potřebou dívat se na Youtube, hrát počítačové hry a společenštit se na sociálních sítích stojí láska k poznání. Nelze ji nemít, není možné ji nepraktikovat, nedá se jí zbavit. Láska k poznání doprovází člověka celým životem, od narození až do smrti.
Láska k poznání otevírá i zavírá lidská víčka a povzbuzuje hlavu, aby se dívala kolem sebe. Batolata se díky ní plazí, lezou po čtyřech až do vedlejší místnosti, staví se na vlastní nohy. Díky lásce k poznání člověk pozoruje své rodiče a postupně se od nich naučí chodit, mluvit i myslet. Láska k poznání je totéž co přirozená zvědavost, touha po objevování světa nebo vnitřní motivace a je také pocitem, skrze nějž se propojujeme s životem kolem nás. Když se děti dívají na svět, stávají se vesmírem. Proto jim oči září jako hvězdy…
Láska k poznání může též za sestrojení všech technologií, na nichž je naše společnost závislá, za zrod internetu i za naší neutuchající práci na rozvoji stroje, v němž žijeme.
Dětské vidění života
Jak děti poznávají svět a život v něm?
Jak vnímají, myslí a cítí?
Vzpomínáme si na to? Umíme i v dospělosti vnímat svět dětskýma očima?
Kdy končí dětství a začíná dospělost?
Jak se člověk cítí, když se nechá unést představivostí, když se ztratí v přítomném oka mžiku nebo když se nechá pohltit svými emocemi?
Umíme si jen tak hrát a nikam nespěchat a ničeho se nebát? Dokážeme ještě brát hru smrtelně vážně?
Jaké je mít radost z prosté lásky k životu?
Jaké je být dítětem?
Jak se mají vaše děti a jak se máš ty?
Můžeme se společně sejít na besedu nebo na delší setkání.
Beseda je dialogem. Všichni máme k tématu co říct. Dnes již nedává smysl jen sedět a pasivně poslouchat. Beseda trvá mezi dvěmi a třemi hodinami, a tak v ní není tolik času na hraní, což však neznamená, že by v ní nebyl prostor na objevování hravých dětských pohledů a zakoušení zákoutí dětských duší. I se slovy se dají hrát smysluplné a inspirativní hry, to ví každé dítě.
Při delším setkání si vedle povídání stihneme i hrát, což je pro nahlédnutí dětského vidění světa velmi případné. Děti poznávají svět především hrou. Zato dospělí si dnes hrají málo. Jakmile k tomu však dojde, prakticky ihned se v nás probouzí vzpomínky na dětství. Toho využijeme a zadíváme se, jak děti vnímají svět. Mezi hrami se slovy se budeme i hýbat.
K setkání je potřeba větší prostor a trvá mezi čtyřmi a osmi hodinami. Může však klidně trvat i několik dní, pak se proměňuje ve víkendový seminář. Během setkání se účastníci ocitají mnohem hlouběji v nitru než během besedy a smí se přihodit, že se setkají s nejedním ze svých stínů, traumat či zlozvyků, protože láska k poznání poznává zlo stejně jako dobro.
Všichni jsme byli dětmi, všichni o tom něco víme. Jen na to nemyslíme, protože jsme dospělí, velmi zaneprázdnění dospělí, dospělí běhající ve stroji, mezi jehož soukolí pozvolna zapadají i naše děti. Právě proto se hodí osvěžit si dětské vidění. Může nám to pomoci vykročit z našeho každodenního běhání lehce stranou. Měli bychom pak více času na sebe i na své děti.
Cena besed a setkání závisí na délce trvání a možnostech organizátorů.