Jak skrz správné používání technologií vést děti (a sebe) k dobru, pravdě a kráse. A k nalezení klidu s smyslu ve světě, kde se říká, že na internetu už se nedá věřit ničemu a kde si lidé přestali důvěřovat.
Cítíme, že příliš času před obrazovkou není ideálně tráveným dětstvím. Proto se snažíme dětem nastavit zdravé hranice používání digitálních technologií. Toužíme omezit čas, kdy hrají počítačové hry, chceme je naučit smysluplně komunikovat telefonem, vyhledávat užitečné a inspirativní informace nebo jim vysvětlit, jak se na internetu nenechat zblbnout. Chceme, aby digitální technologie používaly smysluplně.
Rádi bychom, aby naše děti nebyly závislé, rozhozené nebo ztracené a rozhodně bychom přivítali, kdyby, až vyrostou, nebyly zlé, protože se na internetu příliš setkávaly se zlými lidmi a jejich poškozenými potřebami. Zní to jasně až banálně. Jaký rodič by si něco takového přál?
Tak proč je tak složité to zařídit? Co způsobuje, že je kolem telefonů, her a sítí tolik emocí a pochybností, tolik hádek, nejistoty a zmatků? Někdy tolik, že se zdá, že vůbec nevíme, co s tím. Jenže ve skutečnosti to víme. Stejně jako víme, že v žádné době nebude během 21. století smyslem života sedět celý den u počítače.
Možná je to tak složité, protože se přihodilo, že my sami, my dospělí jsme sítěmi a digitálními informacemi rozhození natolik, že jsme se na nich stali závislými, a tak vlastně po dětech chceme něco, co sami příliš nezvládáme. A děti to vidí a cítí a ví, a tak nelze prostě vysvětlit, v čem spočívá zdravě prožívaný digitální život.
Možná by to nevadilo, kdyby internet nebyl rozbitý. Mohli bychom jej používat a nedokázat si bez něj představit život (to právě ukazuje na tu závislost) a společně s dětmi objevovat, jak v dnešním světě, v digitalizované společnosti, fungovat a prospívat. Kdyby byl internet skutečně strojem na sdílení informací a smysluplnou mezilidskou komunikaci, v klidu by to šlo. Jenže internet dnes takovým není a zdá se, že šíření AI to spíš zhorší než zlepší. A k tomu se dějí další věci, další velké, vpravdě historické děje, jež také ovlivňují psychické i fyzické zdraví dětí.
A ve hře nejsou vina ani bezmoc dnešních dospělých a nic není ztraceno a naše děti dospějí a budou žít ve společnosti, která dává smysl. Řešením není výsostná rodičovská zodpovědnost ani žádná všemocná pedagogická metoda, co to vše vyřeší. Řešením je, že dětem ukážeme, co znamená být dospělým a tvořivým člověkem, který ví, co chce a dokáže to způsobit. Protože se umí domluvit s ostatními, s internetem i se světem.
Můžeme dětem nastavit čas dívání se na videa, oddálit jejich připojení k internetu (nekoupit jim telefon), uklidit sociální sítě (spíš přejít na nový internet) a ve škole vhodně vytvarovat používání telefonů, chytrých hodinek nebo umělé inteligence. Na besedě si řekneme, jak na to. Avšak nebude to naším jediným cílem jako není cílem výchovy a vzdělávání vštěpit dětem konkrétní pravidla. Nastavování pravidel nicméně může být skvělým výchozím bodem k diskuzi o nejhlubších skutečnostech lidského života. Smyslem výchovy a vzdělávání je poznávat, co znamená být člověkem.
Ať jsme do digitálních sítí zapleteni sebehlouběji, lidský život má stále smysl. Často jej lze vidět v dětských očích či v radostně znějících dětských větách. Kolikrát je v nich tolik pravdy a dobra, že by se z toho jeden roztopil.
