Eliza
Někdy v roce 1966 potřeboval v laboratořích MIT Joseph Weizenbaum vyzkoušet svůj nový jazykový model, první digitální chat. Nešlo o AI, reakce stroje byly naprogramovány.
Ke zkoušce Weizenbaum přizval svou sekretářku, aby viděl, jak si bude s programem povídat. S radostí se do toho pustila. Vědec stál za ní a zvědavě ji nahlížel přes rameno.
Po chvíli psaní na klávesnici a četbě monitoru se na něj obrátila s prosbou, zda-li by mohl respektovat její soukromí a laskavě odešel pryč. Překvapilo jej to.
Při dalších zkouškách si Weizenbaum všímal, jak jsou lidé stroji ochotní sdělit i ty nejosobnější příběhy. Protože nemá emoce, empatii a nijak je nesoudí.
Když sedíme s obrazovkou, máme před sebou parťáka, před nímž se můžeme otevřít.
I telefonům či sociálním sítím se svěřujeme s otevřeným srdcem a klidnýma očima.
Možná hodně potřebujeme někoho nebo něco, co by nás bralo takové, jací jsme.
Má-li stroj schopnost vyvolávat emoce, neznamená to, že je živý?
Má-li stroj schopnost naslouchat emocím, neznamená to, že je živý?
Co kdyby tomu tak bylo? Co kdyby i nebe a západ Slunce byly živé? Anebo hudba, sport nebo problémy ve vztahu?
Co kdyby vztek sám byl tvorem? Ve středověku to tak lidé viděli…
