Studoval psychologii, jenže během sezení v posluchárnách pochopil, že jej více než lidé přitahují počítače. Týden před obhajobou diplomové práce o životních funkcích nevědomí, doma rozchodil svou první neuronovou síť. Živí se programováním umělých inteligencí. Je odpoledne a jsou s dcerou sami doma. Sleduje na tabletu pohádky, on pracuje. Nechá se unést a zapomene na čas.
Když si vzpomene, otočí se k dcerce. Natažena na posteli mlčky hltá obrazovku. Dávno muselo skončit, co jí pustil, bůh ví, na co se dívá teď.
„Měla bys to vypnout, už je čas,“ řekne nahlas. Ani se nepohne. Nevnímá ho. Vstane, jde k ní, větu zopakuje, ona si dá ruku pod bradu a dívá se dál. Přistoupí k ní a tablet jí vezme. Čas, na němž se domluvili, dávno uplynul, ale ona nezná hodiny ani příliš nevnímá plynutí času. Naštvaně sebou trhne a začne brečet.
Pláč se stupňuje a přechází ve vřískot. Mává rukama, natahuje se po tabletu, ale nedosáhne na něj, táta je mnohem vyšší než ona. Dívá se, jak se vzteká. „Ale no tak,“ řekne, ,,už ses koukala dlouho. Stačilo.“
Slova způsobí další, ještě silnější nářek, její vztek se stupňuje. Sedne si k ní a pokusí se jí obejmout, aby ji uklidnil. Dostane pěstí do obličeje. Nebolí to, je jí pět. Tělem mu projede slabá vlna vzteku. Nic neřekne ani neudělá. Nepatrně si odsedne a pozoruje, jak se dál zmítá v dekách a pěstičkou bouchá kolem sebe. Natáhne nohu a kopne do něj. A znovu. Nebolí to, ale je to nepříjemné.
„Dej sem tu pohádku,“ vyjede na něj.
Ještě nikdy se mu nic podobného nestalo. Občas se prý neuvěřitelně vzteká, ale on to zažívá poprvé.
„Vrať mi pohádku!“ Napřímí se na posteli a vrhne se na něj. Jde rovnou po obličeji, rukama do očí.
Odrazí útok, ale nemůže odrazit panický pláč, sklíčený jekot, zoufalství, které z ní tryská na všechny strany a smáčí postel. Její vztek proniká do jeho nitra. Dostane chuť jí jednu vrazit, ale udrží se. Zkusí to znovu, při výpadu mu patičkou šlápne na stehno. Bolí to, vykřikne, ať toho nechá a silou ji svalí do peřin. Nečeká, že by šlo vřískat ještě vřískavěji, ale pětileté dívky bývají plné překvapení. Dvakrát jej kopne vleže a zvedá se k třetímu výpadu. Natáhne ruce a chytí ji dříve, než ho má na dosah. Drží ji pevně. Tak pevně, že se nemůže pohnout. Pláče, křičí a vzteká se. I on se vzteká. Ale ví, že se vztekat nechce. Pocítí úlevu. Zhluboka se nadechne a vztek ze sebe vypustí pryč. Drží ji pevně, cítí její bezmoc, nepouští ji.
Hlavou mu začnou běhat příběhy z dávno přečtených knih. Měla potřebu se dívat na pohádky. Zabránil jsem jí v tom. Nedal jsem jí na výběr. Začala se vztekat, když pocítila zmar a bezmoc. Z pohledu dítěte rodiče existují, aby uspokojovali jeho potřeby. Má-li problém, vyřeší jej. Ale teď je táta ten problém. Měl by zmizet a nechat mi tablet, pak by má potřeba byla naplněna. Jenže pak bych tu zůstala sama. Nevědomí v dětech nemluví, rovnou jedná. Pro dítě není nic hroznějšího než představa, že zůstane samo bez rodičů. Zmocní se jí přímo existenciální strach. Potřebuju, aby táta zmizel, abych se mohla dívat, a potřebuju, aby nezmizel, abych mohla žít. Jenže dívání se a žití jsou pro děti totéž. Cítí totální bezmoc, její tělo nedokáže ten paradox vyřešit. Nemůže nic dělat, nemá to žádné řešení, bezmoc pohltí celé dívčí tělíčko. Vztek se líhne z bezmoci. Je jí pět a vzhledem ke světu a tváří v tvář otci nemůže vůbec nic. Ani neumí pracovat se svými emocemi. Není to ona, kdo se vzteká, je to vztek, kdo zmítá jejím tělem. Potřebuje pohádku, skutečně ji potřebuje.
Pustí ji a ona se zhroutí na postel. Stále hluboce pláče, zalyká se a křečovitě svírá ruce, ale už jí došlo, že nemá smysl na tátu útočit. Nepřestává se vztekat. Cítí to, je sotva půl metru od něj. Vidí a cítí, jak její vztek prostupuje nejen jejím, ale i jeho tělem. Emoce rády přeskakují z těla na tělo. Dětský křik je jako jeskynní labyrint, vždy se v jeho hlubinách objeví další prohlubeň a zaplní okolí ozvěnami. Nejradši by ji seřval, aby už měl klid, ale hned si toho všimne, protože už je s klidem v sobě, přemýšlí o psychologii a má pod kontrolou situaci i sebe. Jenže vztek s každým jejím vřísknutím dál stoupá jeho tělem. Vidí ho sotva pár centimetrů od svého srdce. A cítí, že jestli hned nepřestane, neudrží se a snad jí vážně jednu vlepí. Aby měla proč řvát.
Tak to říkal jeho táta, když mu bylo pět. A jemu zase jeho táta, napadne ho. Uvolní se. Vztek přestane stoupat tělem, srdce je zachráněno, dnes se fackování nekoná. Sedí na posteli se zrcadlem, v němž se odráží čas. Ví přeci, že děti rodičům ukazují, co znamená být člověkem. Situace z jejich společného života odkrývají zákonitosti, které se skrývají v lidském nitru a formují pocity, myšlenky a především jednání. Dívá se na ni a dívá se na sebe. Najednou. Umí to. Nic důležitějšího ho ve škole nenaučili. Teď chápe, k čemu se to hodí. K emočnímu vzdělávání dětí.
Vzteká se, aby mu ukázala bezmoc a vztek. Mlátí ho, aby mu došlo, jak jsou bezmoc a její bratr vztek usazeni nejen v ní, ale i v něm. Když mu bylo pět, stalo se mu totéž. Desetkrát, stokrát. Někomu ještě víckrát. Každému z nás se stalo, že rodiče neuspokojili naše potřeby, i když jsme si mysleli, že to musí udělat. Jenže oni to neudělali a my jsme proti tomu nemohli říct ani ň. Protože nám bylo pět, tak jsme tam stáli a brečeli, vřískali, vztekali se a pěstmi útočili na jejich oči, ale nic se nestalo. Vůbec nic. Jen vztek víc a víc pohlcoval naše tělo a nepouštěl se, dokud nepadlo únavou a nezůstalo ležet na posteli nebo na koberci nebo na linu nebo na holé zemi. A když za sebou rodiče zavřeli dveře, zůstala v nás jen bezmoc.
Seděl na posteli a dotknul se jejího stehna, ale odkopla ho, tak stáhl ruku zpět a přemýšlel dál. Tenkrát jsem tam stál a řval, protože mi bylo pět a nemohl jsem nic dělat. Teď jsem ve stejné situaci. V úplně stejné. Jako bych se nacházel v zrcadle s obrazem mého vlastního dětství. Ale už nejsem dítětem. Teď nejsem v pozici bezmocného dítěte, jsem na místě mocného rodiče. Já jsem ten rodič, co neuspokojuje potřeby, křičí na křičící dítě, aby se uklidnilo a vyhrožuje fackama. Můžu jí sebrat pohádku, je to má vůle, vím, že je to správně, a ona to neví, protože je jí pět. Je to ta samá situace jako kdysi, ale já jsem mocným a ona je bezmocnou. Plakala znatelně klidněji, vyčerpaněji, přerývaně a teskně. Pohladil ji po noze, už ho neodkopla. Ležela ve zmuchlaných polštářích, celá červená a zpocená. Vzal ji do náruče, nechala se. Pevně a něžně ji obejmul a políbil na tvář.
„Neboj se, jsem tu u tebe a nikam nejdu. Nezmizím. Vždycky jsem tu pro tebe, ať se stane cokoli,“ hladil ji po vlasech a ona nic neříkala, jen se tiskla na jeho rameno a nehodlala se vůbec nikdy pustit. „To bylo hodně nepříjemný, jak jsem ti sebral pohádku. Nedivím se, že to tolik bolelo. Když se člověk dívá moc dlouho na tablet, může to nakonec bolet ještě mnohem víc, víš? Proto je potřeba pohádky včas vypínat,“ říkal klidným hlasem, zatímco jí rukou přejížděl po zádech. Neomlouval se, pojmenovával, co se stalo. Byl mocným, ale nebyl mocným, co nechává v lidech usazovat bezmoc. Existuje moc, pevná a silná, která lidem ve své blízkosti dovoluje bezmoc naopak překonávat. „Mám tě moc rád,“ políbil ji do vlasů. Zaslintala mu do trička a jemně se odtáhla, aby mu viděla do očí.
Zvednul z postele deku a povlečením jí utřel oči a nos. Tělní tekutiny se v takovém minimnožství v posteli nepočítají. „Vem si pastelky a běž do kuchyně něco namalovat na zeď, jo?“
„Tak jo,“ zaradovala se.
Z knihy Digiděti, kapitola 3, podkapitola Moře moci