Úvodní kapitola knihy Digiděti, v níž se můžete dočíst i o nepříjemných aspektech hraní počítačových her, které první kapitola pomíjí.
Smyslem výchovy digidětí není se bát a kontrolovat a odhánět děti od monitorů, ale budování vzájemné důvěry, z níž v dětech (i rodičích) následně vyvěrá sebedůvěra, který je nezbytná, aby se děti pohybovaly po fyzickém i digitálním světě bezpečně a smysluplně.
Dětem se pak třeba nestane, že prohrají půlku dětství, a pak se jim nebude chtít chodit ven, ani vystupovat z komfortní zóny a stanou se z nich mladí dospělí, co neumí nic, než hrát počítačové hry, protože to je jediné místo, kde něco dokázaly a někdo si jich za to váží. Zní divně, že by se něco takového mohlo stát, ale děje se to. Nejrizikovější skupinou pro závislosti na počítačových hrách jsou muži ve věku 18-30 let.
Mohou za to jistě i jiné faktory než jen hry, ale hry umožňují na řešení těch faktorů zapomenout, nevšímat si jich a neřešit je. Tato kapitola je nicméně o něčem jiném. Vypráví o mámě, co se toho nebojí a o jejím synovi, který její odvahu dokáže ocenit.
Z dětského pokoje se ozývaly výstřely a výkřiky. Před měsícem by ji to znervóznilo mnohem více. Za chvíli by tam zase mohla zajít. Beztak už je z těch pracovních tabulek rozlámaná a na další sérii čísel nemá chuť. Maily může vyřídit i ráno. Kdyby pořád neklikala na zprávy, netrávila by tím hodiny. Měla by se lépe soustředit. Ale jak to udělat, když pracuje z domu a neustále se stará o všechno kolem?
Zpoza dveří vyletěl skřek, jaký nikdy neslyšela a probodl jí srdce. Takhle nezní člověk. Co když se její dvanáctiletý syn proměnil v monstrum? Denně jich zabije stovky. Co když se to do něj nějak obtiskává? Se sluchem nastraženým přes zeď urovnávala papíry. Poslouchala, jestli se tam něco nerozbíjí. Především jestli se nerozbíjí on. To by tam hned vběhla. Ale nic třaskavého se neozývalo, jen řetězec sprostých slov. Což je lepší než ticho. Kdyby se bytem rozeznělo ticho, musela by se jít podívat, jestli ještě žije, to je jasné. Takhle ví, že se pouze potácí na hraně života a smrti a je z toho nervózní a vzteklý.
Počítače umí člověka výborně naštvat. Kdykoli kluci hráli, pravidelně se vztekali a mlátili rukama do klávesnice. Nevěděla, jestli by si neměla dělat starosti. Jednou se praštil myší do hlavy tak, že tam měl modřinu. Trochu jí pomohlo, když si vzpomněla, jak šílela, když jí tenkrát umřel počítač a ztratila veškerou práci. Nespouštěl se, mačkala, co se dalo, ale obrazovka zůstávala černá a nehybná, pak mrskla hrnkem plným horkého kafe proti zdi a museli vymalovat obývák. Tenkrát ještě nebyla data v cloudu a občas zčistajasna odcházela do křemíkového nebe.
Ale zase tak moc ji její vzpomínka neuklidnila, protože syn stále vříštivě spílal digitálním monstrům. Až se uklidní, zajdu tam. Teď by to stejně nemělo cenu. Už je dost starý, aby si se svým vztekem poradil sám. Jenže zase není tak starý, je to pořád dítě. Radši by se tam měla jít podívat.
Před časem v knihovně navštívila besedu o dětech a technologiích a předsevzala si, že se pokusí přijmout smysluplnost počítačových her nebo jim alespoň přizná právo na existenci. Ne kvůli sobě. Kdyby mohla rozhodnout sama, žádné hry by na světě neexistovaly, ale kvůli svým synům. Jestli považují světy plné násilí a zabíjení za smysluplné, třeba na tom něco bude. Měla své děti ráda a vlastně v sobě nenacházela žádnou hlubokou potřebu zpochybňovat jejich světy jen proto, že ona sama se mezi mrtvolami necítí v bezpečí. Ačkoli jednu přesně takovou potřebu samozřejmě cítila, jelikož byla jejich máma. Za chvíli tam zajde, občas je nutné být aktivní, aby člověk našel klid.
Šla umýt nádobí. Naskládala do myčky hrnky a talířky provizorně uskladněné ve dřezu, vložila kapsli do přihrádky, stiskla tlačítko na dveřích. Mohli by to dávat rovnou do myčky, rozhodně by mohli, nechápe, proč to nedělají. Z nitra stroje se ozvalo tradiční skuhrání a chroupání, které už jí neznělo tak záhadně jako dřív. Neměla se na Youtube dívat na film natočený z útrob myčky, přišla tím o jedno tajemství. Někdy je lepší nevědět, co se děje uvnitř.
Když vkročila do synova pokoje, neodtrhl oči od monitoru. Věděl, že vešla, ale nepotřeboval reagovat. Klidně procházel bludištěm chodeb a hrál si. Nevypadal jako mostrum, spíš jako člověk, co soustředěně pracuje. Už si zvykl, že máma občas přijde a dívá se, jak hraje. Neměl s tím problém, dokonce se mu to lehce zamlouvalo. Od kamarádů věděl, že jejich mámy nikdy nic takového nedělají. Spíše naopak. Většina z nich hraní jen neustále pomlouvala, shazovala a nerozuměla mu. Vyprávěl jim, že se ho dokonce vyptávala na druhy zbraní, cíle misí a že chtěla i vědět, co jsou zač ty černý bytosti, takže jí musel vysvětlovat rozdíly mezi jednotlivými sadami DNA. Podívali se na něj s vytřeštěnýma očima a říkali, že tohle je fakt divný, ale zároveň měl dojem, že mu trochu závidí. Vzala si židli a posadila se blízko svého syna.
Před měsícem si takto přisedla prvně. Tehdy vydržela sotva pár minut a hru radši ani nevnímala. Jen se snažila zůstat klidná. Obrazovka před ní epilepticky přepínala mezi tmou a oslňující září z vybuchujících trhavin. Dech se jí zrychloval a mysl nabízela tisíc důvodů, proč by se ihned měla autoritativně postavit proti svištícím nábojům a přikázat, aby to oka mžitě vypnul. Ale z besedy v knihovně si odnesla jasné instrukce. Nepozorovala obsah hry ani vlastního syna, všímala si sebe. Jakmile začala cítit, že už to déle nevydrží, že už musí jednat a vykřiknout, co si myslí, zvedla se a odešla. Mladý to nijak nekomentoval, neboť jej to nezajímalo. V klidu postupoval spletitou sítí chodeb a nevšímal si, jak jeho máma cestou ke dveřím zhluboka dýchá a z paží vyklepává napětí.
Pozítří vstoupila do dětského pokoje znovu. Měl zhasnuto a celou místnost naplňovala jen mžikatě blikající atmosféra nehostinného nepřátelského území. Po monitoru se rychle pohybovala dlouhá brokovnice a neomylně kosila jakékoli tělo i netělo, které se objevilo. Tentokrát nic neslyšela, měl nasazená sluchátka. Přemýšlela, jestli je to lepší nebo horší. Když slyší střelbu, trhá jí to uši. Ale neničí si sluch, když má hlasité střílení takhle blízko u ucha? Určitě to má pěkně nahlas. Bez zvuku nepůsobila hra nesnesitelně. Jen nesmyslně. Vydržela se dívat asi deset minut, během nichž se na ni jednou otočil. Usmála se. Trošku nuceně. Než odešla, zaklepala mu na rameno.
„Co je?“ zeptal se.
„Myslíš, že by sis mohl sundat ta sluchátka? Mám dojem, že si tím kazíš sluch,“ zeptala se.
„OK,“ prohodil, ,,myslel jsem, že ti bude příjemnější, když to neuslyšíš.“
„A rozsviť si,“ řekla, než zmizela za dveřmi.
Při páté návštěvě se odvážila zeptat, o co ve hře jde. Dověděla se, že o záchranu vesmírné stanice, kterou pohlcuje mimozemská entita. Pro začátek šlo o dostatečnou informaci. Zbytek sezení se opět věnovala svému dechu, zpracovávání odporu k digitálnímu zabíjení a hledání smyslu počítačových her. „Prostě chodíš a objevuješ, co to má všechno znamenat,“ dodal po chvíli. Měl pocit, že její mlčení signalizuje, že stále netuší, o co ve hře jde a snaží se na to přijít.
„Je to něco jako zenový cvičení,“ vyprávěla kamarádce, která doma řešila podobnou situaci. „Sedíš tam a snažíš se přijmout, že to existuje. Nehodnotíš. Není to ani dobrý ani špatný, jednoduše to je. Nic nekritizuješ, vlastně se snažíš úplně přestat myslet. Jenom jsi, vedle svýho dítěte a díváš se, jak si hraje. Jako kdysi na pískovišti.“
Následující procházku po vesmírné stanici se seznámila s dalšími pravidly zdejšího světa. Bylo potřeba zevrubně zkoumat, rychle se měnit a občas si do mozku strčit dráty, díky nimž se získávají speciální schopnosti. Povídal si s ní celkem ochotně. Nesnažila se zapamatovat, co říká. Jen naslouchala. Ani náhodou neusilovala o jakékoli pochopení. Byla ráda, že u něj poměrně v klidu sedí a nechává se vzdělávat. „Kurva,“ vykřikl najednou, „dostali mě!“ Chtěla ho okřiknout, ale zadržela se. Došlo jí, že se v její přítomnosti cítí v pohodě a uvolněný, že ho svou zvědavostí nijak neruší.
„Jak se ta hra vlastně jmenuje?“ zeptala se. Už jí to říkal, ale chtěla vědět, proč před chvílí řval jako zvíře a nechtěla se na to ptát hned, jak přišla.
„Prey,“ odpověděl. ,,To znamená kořist nebo oběť.“ Věděla, co to znamená. ,,Ale kdyby to bylo sloveso, což není jasný, co to je, znamenalo by to živit se a lovit nebo taky využívat a trápit.“Angličtinu měl lepší než ona. Nejspíše hlavně díky hraní her. Během lockdownu slýchávala angličtináře a pochopila, že odtud jeho znalosti určitě nepocházejí. Říkala o sobě, že anglicky neumí, ale přeci jen uměla dost.
„Mohla bych si to zkusit? Ráda bych si s tebou zahrála,“ pronesla nejistým hlasem. Nevěděla, jestli skutečně chce. Je už připravená? Jak pozná, že zvládne dříve nepředstavitelné? Podíval se hodně překvapeně. Tohle nečekal. Máma si chce zahrát Prey. Nic neříkal, ani nedělal, třeba se ukáže, že to nemyslí vážně. Jenže ona si mezitím ujasnila, že to myslí vážně. Už nemůže couvnout, musí to zvládnout.
„Tak si sem pojď sednout,“ řekl a vyměnili si místo. Hned pochopil, že netuší, co má dělat. „Ty si nepamatuješ, co jsem minule říkal?“
„Vůbec.“
„OK,“ prohodil smířlivě a začal vysvětlovat, jak se chodí, střílí a podobně. „Jakou chceš zbraň?“ „Jaký jsou možnosti?“
„Mám zlatou pistoli, brokovnici a gloo kanón.“
„Tak asi ten kanón, ne?“
„Vem si radši brokovnici, to bude lepší.“
Cítila, že nemá sílu stát si za touhou po kanónu, doopravdy jí na tom stejně moc nezáleželo, a tak se podvolila radě zkušenějšího.
„Měla by sis vzít neuromod.“
„Co to je?“
„Strčíš si do mozku takovou helmu se dvěma drátama a nahraje se ti tam mix lidský a mimozemský DNA, a pak se můžeš proměňovat, hackovat nebo teleportovat.“
Na té besedě Kršňák říkal, že si mám zahrát počítačovou hru a brát to jako okno do dětské duše, vzpomněla si, co jsem říkal na semináři. Sice úplně nerozuměla, proč by měla být součástí dětské duše mimozemská DNA, ale teď jí její nevědění nevadilo, protože si také vybavila, že se to má dělat, jelikož to zvyšuje vzájemnou důvěru mezi rodiči a dětmi, což rozhodně chtěla.
„Víš co?“ vyrušil ji ze vzpomínek, „vykašli se na to a nasaď si psychooko, to bude lepší.“ Sáhl po klávesnici a něco namačkal. Na obrazovce si nasadila brýle podobné těm na virtuální realitu. Obraz na monitoru se proměnil a s ním i její vidění.
„Co mám dělat?“
„Prostě jdi dopředu, něco se objeví.“ Nic se neobjevovalo, ale po pár minutách už uměla chodit. Vystřelila.
„Co děláš?“ zakřičel, ,,musíš šetřit náboje!“ „Chtěla jsem si to jen vyzkoušet.“
„Vyzkoušíš si to, až to budeš potřebovat,“ zakroutil hlavou.
V dálce se objevil první nepřítel. Drobný černý flek. Pohyboval se směrem k ní. Rostl. Byla to chodící čtyřcípá mořská hvězdice.
„Počkej chvíli a naskenuj si ho.“ Nevěděla, co to znamená, ale čekala. „Tak a teď do něj začni střílet.“
Byl skoro u ní. Cítila, že se jí může dotknout. Instinktivně se skrčila.
„Dělej nebo tě zabije!“
Vypálila a ta věc kousek odskočila.
„Znova!“
Opět vystřelila a znova a znova a brokovnice tančila v jejích rukách a její ruka střílela, dokud se to nerozprsklo. Hlasitě se nadechla. Ani si nevšimla, že na chvíli zapomněla dýchat.
Synek se na židli nepatrně pootáčel sem a tam. Nevypadalo, že by jej matčin výkon zaujal. Vnímal hru, ale ne tlukot jejího srdce.
„Co teď?“ zeptala se a během čekání na odpověď se zklidnila. Dokázala, co by před měsícem považovala za nemyslitelné.
„Pokračuj,“ pronesl klidně, „budou tam další.“
Posunula se dopředu. Zatočila za roh a potkala další monstrum. Jeho tělo hořelo. Zamířila rovnou k němu, zastavila se, začala do něj pálit a nepřestala, dokud se nezřítilo na podlahu. Hodlala jít dál, jenže když procházela kolem mrtvoly, monstrum se opět zvedlo. „Cože?“ vypadlo z ní bezmyšlenkovitě. Automaticky spustila nelítostnou střelbu. Ukázalo se, že monstrum potřebovalo zabít dvakrát, potom už dalo pokoj. Na konci chodby sjeli výtahem o deset pater níž, aby zažili řetězec dalších nekompromisních stříleček. To už v rukách držela zlatou pistoli, protože do brokovnice jí došly náboje. Nevěděla odkud, ale najednou před ni skočila obrovská příšera, mnohem větší než ty předchozí. „Ty vole, Nightmare,“ zaslechla od vedle sprosté slovo, ale neměla kdy věnovat pozornost výchově. Střílela, co to šlo. Netušila, jak se pohybuje, její prsty jednaly samostatně. Užívala si tanec, při němž pálila na partnera, s nímž tančí. Když se zbytky jeho těla zhroutily k zemi, chvíli na ně mířila, kdyby se náhodou poskládal dohromady a potřeboval ještě pozornost a péči zlaté pistole. Učila se rychle. Mysl jí vypadla ze hry a ohlédla se směrem k synkovi. Podezřele dlouho mlčel. Udělala vše, jak měla?
Fascinovaně ji pozoroval. „To bylo porno! Tys zabila Nightmara zlatou pistolí,“ pronesl obdivně. Upřímně řečeno, více ji zaujalo zhodnocení situace. Potom si všimla, jak mu září oči radostí. Směrem k ní se z nich rozlévalo světlo a láskyplně vyplňovalo prostor mezi nimi. Život kluků sestává z mnoha epických momentů, ale jen pár z nich otevírá bránu vedoucí ke skutečnému pokladu. Díval se jí do očí. Odrážel se v nich jas monitoru. Plíživě, ale jasně mu docházelo, jak úžasnou má mámu. Nahlas samozřejmě nic neřekl. Protože neměl slov. Protože mu to docházelo nikoli myslí, ale srdcem. A srdce, jak známo, nepoužívá jazyk, potřebuje-li sdělit, co si myslí. Srdci bohatě stačí dívat se faktu do očí.
„Půjdu udělat večeři. Myslím, že pro dnešek mám dost,“ vstala ze židle a pohladila ho po vlasech. „Já budu hrát, zbývá mi ještě patnáct minut času.“
„Dřív než za půl hodiny to nebude, tak dneska můžeš výjimečně hrát déle. Když jsem ti zabrala čas.“ „To je v pohodě, mami. Ale díky.“
Na druhý den byla o velké přestávce v hloučku dvanáctiletých kluků prohlášena za matku roku. Ovšemže nikdo nepoužil tento výraz, ale všichni přítomní souhlasili, že se jedná o nezpochybnitelnou pravdu. „Tyjo, kdyby všechny mámy hrály střílečky, svět by byl mnohem lepší,“ završil diskuzi o mámách nejdůležitější kluk ze třídy, když začalo zvonit. Byl nejdůležitější, jelikož už mu rašilo to, co raší, než začne rašit knírek.
Hodinu a půl po večeři a dvanáct hodin před pasováním na nejlepší mámu, zapadla do sedačky. Kluci už spali. V televizi běžel zpravodajský pořad, který jí nepřipadal užitečný ani zajímavý, nicméně ho dokoukala. Při reklamní znělce vypnula hlasitost a unaveně sledovala míjející se obrazy s věcmi, co chcete, přestože to zatím nevíte. Dávaly ještě o chlup menší smysl než se zvukem.
„Dneska jsem hrála Prey,“ prohodila do ticha. „A dobrý?“ nepřítomně se otázal manžel sedící hned vedle. Svůj zájem zrovna dával střídavě televizi, notebooku na stolku a kalendáři v telefonu. „Jak se ti to líbilo?“ zeptal se po pár minutách.
„Docela dobrý. Nikdy jsem nerozstřílela tolik mimozemšťanů brokovnicí.“ Uznale zakýval hlavou, věděl, o čem mluví. Kromě toho si během večera řekli pět dalších vět. Pak šli spát.
„A budeš to hrát do konce, anebo ti můžu prozradit, jak to dopadne?“ zeptal se jí ve tmě.
„Co jak dopadne?“ nevěděla, o čem mluví. „Prey, ta hra, co jsi dneska hrála.“
„Určitě nemám potřebu hrát do konce. Sem tam si asi zahraju, buduje to důvěru mezi rodičema a dětma,“ obrátila se na bok.
„Nakonec to skončí tak, že mimozemšťani obsadí celou Zemi a všichni lidi se stanou mutanty, protože se smísí lidská a mimozemská DNA.“ Nevěděla, jak to ví, ale věděla, že ona to vědět nepotřebovala.
Knížku si můžete zakoupit za obrázkem její obálky:
