Jedna
„Když tuto zprávu nepošleš dvaceti lidem, upadnou ti ruce a levá noha,“ citovala mi včera jednu ze zpráv dívka z páté třídy.
„Když tuto zprávu nepošleš deseti lidem, do 365 dní ti zemře máma,“ zní jiný text. Určitě existuje nekonečno dalších variant textu.
Víme, že nejde o novinku, Whatsapp jen nahradil korespondenční lístky. Netuším, jak tyto zprávy vznikají ani proč, teď to není podstatné.
Důležitější je, že strach dětí z obsahu dané zprávy je často prohlouben skutečností, že nemají v telefonu dostatek kontaktů, aby mohly věc vyřešit. Nějak tuší, že posílat to rodičům, babičce nebo učitelce není na místě.
A tak nepřeposílají, a pak čekají, než pochopí, že se nic nestane a je to celé blbost. Nicméně je jim devět, deset, jedenáct a to si člověk kolikrát ještě není jistý, že blbost je opravdu blbost. Co když je to pravda? A tak přeposílají…
Pak se přede mnou ve třídě dohadují, jak je to otravuje a ať už jim to nikdo neposílá. „Já jsem ti psala, abys to nedělala a ty to pořád děláš.“ „Nic takového jsi mi nikdy nepsala.“ „Jojo.“ „Nene.“ Kdo by si pamatoval, co všechno se napsalo ve třídní skupině…
Můžeme dětem říkat, že si mají dohodnout pravidla skupiny, nadefinovat si, co se v ní má řešit a co se nemá posílat ostatním a ony kývají a souhlasí, ale protože jsou malými dětmi, ne vždy jsou schopny takové dohody dosáhnout. Je to teorie. Teorie prevence, představa dospělých o fungování vzdělávacího procesu.
V dětských světech je prakticky nemožné, aby děti byly schopné dohodnutá pravidla následně dodržovat. I kdyby chtěly. Život spočívá v posouvání hranic a překonávání ustanovených horizontů.
Pravidla dětských skupin (v kyberprostoru i na hřišti za barákem) mají ve zvyku být neustále překračována a znovu dojednávána. Dětství je čas otevřenosti ke světu, permanentní objevování nového, neukojitelné poznávání, jak to na téhle planetě chodí a co to znamená být člověkem.
Když jste dítětem ve 21. století, učíte se žít i v digitálních světech.
Whatsapp je sice od třinácti, ale platí, že většina dětí na prvním stupni jej má a používá. Nezřídka protože jim to přikázala škola, nějaký kroužek, anebo protože rodiče shledali, že je to praktický komunikační nástroj.
Jedna a půl
Whatsapp není praktický komunikační nástroj. Před pár lety to šlo bez něj a mělo by to bez něj jít opět. Není žádný způsob, jak jej vyladit pro děti a nelze je to ani naučit v rámci preventivních hodin, mediálních výchov nebo jakéhokoli jiného vzdělávání.
Jedinou možností je, aby děti Whatsapp prostě nepoužívaly.
Děti by měly dostat svůj první telefon ve dvanácti letech.
Vím, že je to pro mnoho rodičů sci-fi. Ale ukazuje se, že tak to zkrátka vychází, chceme-li, aby z dětí vyrostly smysluplné, psychicky zdravé a také digitálně kompetentní bytosti. Takže je čas se zastavit, zamyslet se a odvážit se jednat, ostatně ve sci-fi už žijeme.
Dva
Všechny děti se někdy potřebují zachovat jako svině.
Potřebují udělat něco špatného, nechat se na okamžik ovládnout zlem. Pak následuje důsledek, z něhož se naučí, že chovat se špatně není v životě praktické. Není to ani příjemné, protože člověk ubližující druhému cítí, že ubližuje i sobě. Jsme přirozeně empatické bytosti.
Nezřídka k učení se používáme metodu pokusu a omylu. Aby se dítě stalo skutečně dospělou bytostí, potřebuje se během dětství seznámit se všemi emocemi a s co největším množstvím konfliktů. Tím se naučí je ustát a také řešit.
Tři líbezné desetileté holčičky založí skupinu Klára musí zemřít. Protože Klára není ve třídě populární. Skupina se následně zaplní nejsprostějšími slovy, co děti znají od youtuberů a svých rodičů. Navrch se přidá pár memů a dva, tři plány na vraždu, kterou nikdo nemá v plánu uskutečnit ani ve snu. Petr s Tomášem napíšou do skupinu každý padesátkrát slovo „nazdar“. Pár dětí se neúčastní jinak než povinnou četbou a nevěří svým očím.
Po dvou dnech existence skupiny se jedna z dívek, co to nevymyslela, ale musela to odsouhlasit, svěří mámě. Má ze všeho nesmírně dvojznačný pocit. Máma jí dá zapravdu, že to není vůbec v pohodě a v klidu spolu proberou konec skupiny a co se dá dělat. Máma (ani táta) nekřičí, neobviňují a nemyslí si, že mají patologicky zkaženou dceru, protože ví, že nemají. Probíhá jen další krok výchovy ke zdravému člověku.
Je normální, když si děti nadávají. Je běžné, že časem se naučí, jak je to k ničemu. V digitálních světech k tomuto ponaučení nicméně nemusí nikdy dojít.
Ano, proběhla kyberšikana, rozhodně. Spíš než soud je na místě diskuze s dětmi, kterou může zařídit jedině třídní učitelka. Měla by to udělat, přestože není za situaci škola v žádném případě odpovědná. Jen je jedinou osobou, jež má moc fyzicky shromáždit všechny zúčastněné. Včetně Kláry, samozřejmě, tu je třeba opečovat se zvláštní pozorností. Situace nemá dopadnout žádnými kázeňskými tresty, ale dopolednem intenzivní emoční výchovy. Pokud k tomu nedojde, promarní se vhodná příležitost, atmosféra ve třídě se nevyčistí a škola nesplní svou funkci vysvětlovat dětem svět. (Ten svět, co furt leze do výuky nezávisle na ŠVP.)
Za kyberšikanu není zodpovědná ani škola ani rodiče. Jde o vývojovou potřebu dětí. Následky uklízí jak rodiče, tak škola. Docházelo by k ní méně, kdyby prvostupňové děti nebyly na Whatsappu. Problémy dětí v kyberprostoru vyžadují, aby se spolu bavily vnitřní a vnější světy školy.
Dva a půl
Kluci hrají fotbal. Jeden má blbý den a zakopává míč, kdykoli se k němu dostane. Ostatní se na něj naštvou a vyhodí ho ze hry. Sedne si opodál. Naštvaný, smutný, ukřivděný.
Hrají dál. Jeden jim chybí. Ale jinak to nešlo. Občas na něj mrknou. Cítí, jak je mu blbě, ale jinak to nešlo, může si za to sám.
Ten jeden sedí opodál a zpytuje svědomí. Učí se cítit dopad nepsaných pravidel, poznává, jaké je nacházet se mimo partu. Poflakuje se kolem hřiště a kouká na kamarády. Postupně se zklidňuje, začíná chápat, kde se stala chyba a poznává, že se stala v něm. Vstane a šourá se zpět na hřiště. Pomalu, nejistě, neví, jestli má sílu se omluvit, není si jistý, že ho vezmou zpět mezi sebe.
Vezmou ho zpět mezi sebe. Situace je zapomenuta. Ani se nemusel omlouvat, na něco takovýho se mezi klukama nehraje. Je jasný, co se stalo a je jasný, že už se to nestane. Všichni se něco naučili a jsou rádi, že spolu dál hrají fotbal. Hrají dlouho, dokud se nesetmí a ten, co mu patří míč, nemusí jít domů na večeři.
„Ne, ty už s námi nehraješ!“ „Už nikoho nebereme.“ „Tohle není hra pro malý, jdi jinam.“ „My jdeme, ty nejdeš.“ „Vypadáváš, pohnul jsi se.“
Hranice jsou stejnou součástí hry jako pravidla. I hranice mezi vnitřkem a vnějškem hry. Protože bytí člověkem je průzkum hranice mezi lidským nitrem a širým světem s nekonečnem možností.
Vyhazování ze skupin je mezi dětmi na Whatsappu běžným zvykem. Je kolem toho spoustu negativních emocí, křivd a konfliktů. Patří to do dětského světa.
Problémem je, že nedochází ke stejnému učení jako na hřišti. Vyloučení se nedá překlenout pohledy, jelikož každý sedí někde docela jinde. O samotě, u sebe doma. Empatie se digitální komunikací přenáší špatně.
Blbec se na internetu neučí, že se chová jako blbec. Je zablokován, vyhozen z komunikace a jde komunikovat do jiné skupiny. Nepsaná pravidla nahradilo technologické odsouzení. Blbec se chová dál jako blbec, jen jinde. Potvrzuje si, že to měl správně a že ti druzí se k němu zachovali zle. Křivda se proměňuje ve vnitřní přesvědčení.
Nemusíš mít kamarády, do jejichž party patříš, stačí ti nekonečná hlubina internetu, kde jistě najdeš komunitu, s níž si budeš moci notovat. Jen to má svou cenu. Sice budeš dostávat příval notifikací o zprávách, na něž můžeš libovolně reagovat, ale budeš hluboce sám. Jediným, kdo bude chtít tvou přítomnost, bude tvůj hladící telefon.
Tři
Rodiče by rádi hlídali dětské komunikace na Whatsappu. Jenže když to udělají, zjistí, že našli jen stovky zpráv o ničem. Jako úplně o ničem. Jednoslovné výkřiky, hejna smajlíků, monotónně se opakující hry se slovy. „Proč ti Martin napsal stokrát za sebou „dinosaurus“?“
Protože se doma nudil a chtěl pozornost. Whatsappové skupiny nabízejí skvělou možnost, jak nikdy nebýt sám. Vždy se někdo chytí, i když jsem vlastně nic neřekl, i když vlastně nemám, co říct a nevím, o čem se bavit. Hlavně abych nemusel být sám se sebou.
Jenže pro zdravý vývoj dětí je důležité být někdy sám se sebou. Zažít chvíli nudy, a tak objevit, že jsem schopen dostat nápad a vlastními silami jej zrealizovat. Tehdy se dětem dostává poznání, že ve nich sídlí zdroj kreativity a imaginace. Přestože se teď strašně nudím a je mi z toho smutno a blbě, mám v sobě sílu, která ten těžký stav dokáže překonat.
Když se kdykoli nechám něčím nebo někým zabavit, nenaučím se to. Když se nechám zabavit, to, co je zabavováno, je můj kontakt s vlastním nitrem, má vnitřní síla, já sám.
Ale člověk nikdy nemusí být sám, když má Whatsapp. Vždy je k dispozici nějaká skupina, moje internetová komunita, moji přátelé. Jenže ve skutečnosti jsem dál sám, sám s přístrojem, co postupně digitalizuje moji duši, můj svět, můj život.
Přátelé na Facebooku nejsou přátelé, to se jen Facebook zmocnil slova „přítel“ a změnil jeho obsah. Totéž platí o slově „komunita“. Whatsappová skupina není parta. Komunikace na Whatsappu není komunikace.
Je to chrlení znaků, co neměly proč být poslány do světa. Je to jen chumel zbytečných slov a falešných oka mžiků kontaktu. Možná jako dospělí nemáte pocit, že by to tak bylo, protože jste schopní používat Whatsapp ke skutečným domluvám, ale děti takto tuto aplikaci nepoužívají. Hlavně protože se jen zřídkakdy potřebují na něčem dohodnout.
A ne, nedá se je to naučit. Jejich aktuální potřeby jsou o něčem jiném. Dětská komunikace existuje pro ni samu, nikoli kvůli organizaci světa.
Ovšemže je můžeme něčemu naučit. Pokud už se dětí chtějí na něčem dohodnout, je na místě telefonovat. Je to sice staromódní, ale pořád to docela funguje. Když už jsme jim koupili telefon, vložme do dětí odvahu používat svůj hlas. Postupně to zapomínají a jednou by jim to mohlo chybět.
Čtyři
Děti jsou neustále přidávány do velkých skupin typu: „Největší skupina ve městě XY“ nebo „Skupina, kde ještě dnes musí být 300 členů“. Často se v nich sdílí obsah, který děti nepotřebují vidět. Problémem Whatsappu v dětských rukách nicméně není ani tak distribuce porna, finančních podvodů nebo přítomnost úchylů. Ačkoli to samozřejmě není ok.
Whatsapp sám je pro děti škodlivý. I když se používá v soukromých skupinách, kde si spolu povídají výhradně děti, které se osobně znají.
Protože online komunikace není stejná jako živá komunikace. A protože dětství je především nepřetržitá škola komunikace, s druhými lidmi, se světem, s vlastním nitrem.
Pro děti je internet často problémem, když funguje přesně tak, jak má. Takže jakékoli technické nastavení aplikace řeší jen sekundární problémy. Fakt není řešením nastavení času s obrazovkou, ani Family link.
Děti nemají mít Whatsapp. Těm, které jej už mají, může být těžké ho vzít, ale alespoň bychom mohli odolat s jeho stažením u těch ročníků, které ho ještě nemají.
Anebo bychom to mohli vzít jako cvičení, jak si odvyknout na jednu aplikaci, kterou jsme ještě před pár lety neměli a nechyběla nám.
Žijeme v časech globálního oteplování a brzo začneme vypínat stroje, na nichž jsme závislí mnohem hlouběji. Někde se musíme začít učit, jak to dělat a jak zklidnit emoce, které ono vypínání přináší. Že jsme si na něco zvykli – anebo že jsme byli navyknutí – neznamená, že to musíme dělat navždy, že z toho nevede cesta ven. Ze všech míst i nemíst vždy vede cesta ven…
Předevčírem se mě jedna šesťačka ptala, co je za vesmírem. Když ve třídě zazní taková otázka, vím, že prevence kyberbezpečnosti se vydává správnou cestou. Vyprávěl jsem o temné hmotě, červích dírách a o tom, že každý z nás je samotným středem vesmíru i tím, kdo se rozléhá za jeho viditelnými okraji. Zabralo mi to tak sedm minut.
Distribuce domácích úkolů, organizace kroužků nebo výletů se dají dělat i bez Whatsappu. Roky to šlo a jde to stále. Používáme ho jen, protože je to zadarmo. Jenže ono to není zadarmo, ničí to děti a upřímně řečeno, narušuje to i komunikační schopnosti dospělých – ale o tom jindy.
Ačkoli ne, řekněme si hned, že pocit, že s tím já, rodič nebo učitel, nemohu nic dělat, protože tak to dneska prostě chodí, je právě symptomem digitálnem pošramocené schopnosti komunikovat. Komunikační aplikace totiž snižují naše sebevědomí, schopnost se dohodnout i naši osobní moc měnit svět směrem ke smysluplnosti.
Nic, co zastřešuje společnost Meta (FB, IG, Whatsapp, Messenger), nejsou nezbytné, ani užitečné věci. Svět by bez nich byl krásnější. Protože tolik komunikace, kolik dnes máme, nezjednodušuje ani nezlepšuje život.
Lidé, co nemají hladící telefony, bývají spokojenější. U malých dětí to platí prakticky bez výjimky.
Roje dalších příběhů o digidětech jsou k vidění zde:
Jedna odpověď
🙏 Děkuju