I.
Digiděti žijí v krajině rozkládající se na hraně mezi světem strojů a světem lidí. Není snadné zde udržet rovnováhu. Tělo se to musí roky učit. Nabývat digitální gramotnost je dlouhodobá aktivita stejně jako osvojování si čtení, psaní nebo počítání. Dnešní děti se pohybují po vlnící se hraně, na nejasné mezi mezi nitrem a obrazovkou. Je to rozmazané místo, zamlžená krajina. Svět lidí už je po staletí současně světem strojů. Stejně jako je odnepaměti svět strojů světem lidí. Pro děti není vůbec jednoduché se zde pohybovat a objevovat při tom své lidství, což je to, co jim jejich srdce radí, že mají udělat především. Jak si udržet chuť do života, když je všude tolik strojů? Jak se vidět v zrcadle jako krásná bytost? Jak se naučit dívat na obrazovku, aby mé pohledy zmocňovala a nikoli svírala a zneschopňovala? Jak se naučit hovořit s neviditelnými lidmi a jak najít cestu ven ze hry na nuly a při tom obstát ve vlastních očích? Digiděti se do toho snaží vplout, jako se o to každodenně pokouší každý z nás. Když sedáváme u počítačů, je to láska k poznání, co nás žene k dalšímu videu, na další stránku, ještě k jednomu článku. Žene nás stále více ven a ještě dále, tak daleko od sebe, že už to vůbec nejsme my, kdo se dívá a myslí, tak daleko, že dál už je jen nejspodnější hlubina lidského nitra. Aby mohl člověk dovnitř, musí stát nejprve venku. Aby mohly děti nalézt a udržet rovnováhu mezi strojovitostí a lidskostí, potřebují se umět opírat o své srdce.
II.
Chceme-li nalézt smíření se strojem, který je velký jako svět, objevujeme se na cestě ke smíření se světem. Kdo se chce smířit se světem, nesmí zapomenout smířit se také sám se sebou. Proto je zklidňování digitalizované společnosti a zklidňování lidského nitra totéž.
Na počátku byl vesmír. Byl stvořen člověk, aby existoval tvor, který vesmír poznává. Aby o něm někdo věděl. Díky lidským pohledům se vesmír stal obrazotvornější.
Na počátku bylo světlo a bylo bohem a ten stvořil člověka k obrazu svému. Aby se měl kdo dívat na stvoření. Díky lidským pohledům stvoření světa nebylo dokončeno.
Na počátku byl člověk s láskou k poznání v srdci. Svořil stroj, aby neproměňoval svět sám. Díky stroji člověk spoustu věcí rozbil, ale jiné zase postavil. Díky stroji se událo mnoho dobra, ale i mnoho zla. Díky stroji se toho člověk mnoho naučil, ale mnohé díky němu též zapomněl. Nevíme už ani, který z těch počátků byl nejdříve.
Na počátku byla láska k poznání.
III.
Láska k poznání pramení v srdci a z nitra do světa vychází očima. Mnoho rodičů nevnímá lásku v dětských očích hltajících Youtube. Avšak vidí svou lásku k nim. Je znatelně poskvrněna stresem, obavami a nejistotou. Především mladším dětem bychom rádi ujasnili, co smí vidět a nač by se rozhodně dívat neměly. Ale současně nemáme čas prohlédnout všechna videa předem, ověřit výrazivo každého z youtuberů nebo zařídit, aby neviděly nejlepší scény ze seriálů, jež autoři nezamýšleli představit dětskému publiku. Děti touží vidět, co zajímá dospělé (nebo starší děti), musí se seznámit s jejich světem. Jsou na cestě stát se velkými. Ovšemže existují kultury, v nichž je dětským očím mnoho pohledů zapovězeno, ale ty neprovozují globální audiovizuální spektákl, a tak mají dohled nad dětskými pohledy o poznání snazší než my. Kdybychom opravdu chtěli být odpovědnými rodiči, udělali bychom si na kontrolu alespoň těch youtubových videí chvíli. Je to jen pár hodin denně. Měli bychom si na děti udělat čas. Máme takovou moc. Avšak kdybychom si jej v zájmu dětí udělali, opravdu bychom chtěli kontrolovat každičký z jejich pohledů? Jsme si jistí, že rodičovská odpovědnost spočívá v pečlivém výběru, co mají děti poznávat a prožívat? Co když to tak vůbec není?
IV.
Jedním z nejdávnějších pohybů života je láska k poznání. I jednobuněčné organismy rozlišují, kdy jsou to ony, kdo na něco narazí, a kdy je to svět, který vráží do nich. Reakce na světlo je mnohem starší než dýchání kyslíku. Světlo může za vznik vidění, jako by Slunce toužilo proniknout do nitra živých bytostí, a tak se zrodil orgán, který to umožnil. Avšak dávno před zrozením očí již život poznával svět kolem sebe i v sobě hmatem nebo chutí.
Z lásky k poznání sedávají digiděti u digitálních přístrojů. Zvídavost je neukojitelná i v digitalizované společnosti. Dívání se na videa je poznáváním světa stejně jako četba nebo rozhovor dvou lidí. Je to jiné, ale nedává smysl hodnotit, zda-li horší či lepší. Něco se tím naučit nedá a něčeho si můžeme povšimnout právě díky tomu. Pozornost strávená poznáváním života je láskou ke světu.
Digiděti se nemohou vynadívat. Nekonečným feedům videí věnují moře času. Sledují video za videem a poznávají, jak pestrý je svět. Nevěří, že čas lze proflákat, mají před sebou celý život a na ztrácení času nemyslí. Kolikrát zapomenou, že měly dělat něco úplně jiného, třeba spát. Děje se to i nám, i my jsme fascinováni bohatostí života. Je obtížné nevnímat zprávy, jež síť neustále přináší. Otevíráme další mail, video, rozhovor, článek snášející nám další pohled na svět. Potřebujeme vědět, co se děje, cítit, jak se nás svět dotýká. Neuplyne den, aby nás něčím neobohatil.
Láska k poznání je tvořivá. Je to moc, kterou v sobě digiděti probouzejí, aby mezi člověkem a strojem udržely rovnováhu. Neptají se, přirozeně ji berou za svou a učí se ji využívat. O tuto moc jde v této knize především. V angličtině se pojí se slovesem can – moci a nikoli se slovy jako power, wealth, control. Umožňuje rozlévat lidským nitrem nejen nadšení a úžas, ale i spokojenost a klid. Je schopností, jež dovoluje vyrovnat se s čímkoli, co se objeví v zorném poli člověka. Ať se jedná o proměnu společnosti, klauna s motorovkou od krve či nepříjemně se rozvíjející online komunikaci. Když digidítě poznává život, setkává se s dobrem i zlem, se světlem i temnotou. Prochází Youtubem a nachází, co obnáší lidskost. Svými pohledy hladí svět.
Cesta do knihkupectví vede skrz obrázek knihy. Nelze rozhodnout, jestli se obraz nachází na obrazovce nebo ve vašich zvědavě toužících očích, je na obou místech.
