Živá a něžná kniha pro děti i dospělé
Ztratilo se srdce. Někde v lese. Jak se vlastně dá přijít o srdce? Vždyť to by se vůbec nemělo dát ztratit. Jenže tentokrát jedno zmizelo a teď chybí. Snad zbloudilo kvůli zvláštním okolnostem. Možná ho někdo někomu dal a nedokázal si ho současně nechat i pro sebe. Což se lidem stává. Jenže tentokrát se to přihodilo někomu docela jinému.
Naštěstí v lese žije Něha. Pokud se někdo jmenuje Něha, nemůže jít o nikoho jiného než o něhu, co na sebe vzala lidskou podobu. Někdo je zosobněnou úzkostí, jiný ztělesněnou láskou, Něha je dýchající a hladící něhou. Dokáže zahřát pohledem a nasytit slovem. Kromě chuti má na jazyku i pohárky pro tajemná vyprávění. A v srdci nadání pro dobrodružné výpravy. Ráda polehává na gauči se strakatou dekou.
Příběh Něhy začíná ve středu a končí další neděli.
V pátek kolem domku stojí déšť. V lese, kde má Něha sraz se sovou a s jezevcem, naštěstí nikdy neprší příliš hustě. Kapky si vychutnávají svá místa mezi zemí a nebem a klidně zrcadlí zdejší stromy. Parta mravenců se baví přeskakováním z kapky na kapku. Něha kličkuje, aby žádnou nerozbila nosem ani rukou. Byla by to škoda, déšť se hezky třpytí.
U potoka potká sovu s jezevcem. Shodují se, že vyhýbat se kapkám je velmi únavné a měli by raději jít k někomu na návštěvu.
„Pojďme ke šnekovi,“ navrhne sova.
Pan domácí je vítá s otevřenou náručí a vesele chystá lahodný mátový čaj. Oni si zatím prohlíží Mléčnou dráhu, krásně a dopodrobna vymalovanou na stropě ulity. Usadí se k ohýnku a povídají si.
„Vyvalená hora se může rozvalit ještě víc a vše zavalit, v úterý, v pátek, kdykoli,“ povídá šnek a usrkne si čaje. „Chlad je vždycky jen začátek, nikdo neví, co ještě přijde. Až hora vše zavalí, z lesa, liščí nory i z domku zbyde jen studená hromada mlčícího kamení.“ Nikdo na to nic neříká.
Hlemýžď tedy raději změní téma. „Neví se, odkud přichází déšť. Vždy se objeví, postojí a zase zmizí. Slyšel jsem,“ vypráví svým hostům, „že kdyby jednou někdo dokázal obejmout každou kapku, déšť by se změnil. Začal by zpívat. Prý by padal. Jen nevím, zda dolů, nebo nahoru.“
Něha, jezevec a sova po sobě juknou, a než stihne hlemýžď srknout znovu, tančí venku mezi kapkami a jednu po druhé je něžně objímají. Svět blýskne a déšť poprvé spustí píseň, kterou všichni známe. Prší, kapky padají a zpívají a celý les zní crčící novotou. Na pařezu, kam si kamarádi společně vyjdou na dešťovou prohlídku, to novotou i voní.
To se stalo v pátek.
Vcítit se do Něhy dokáže každý. Všichni přirozeně rozumíme něze. Všichni jsme ji zažili na vlastní kůži. Její teplo jsme pocítili hned po narození, než jsme poprvé usnuli na matčině hrudi. Tehdy s něhou byli i klid, láska a bezpečí světa. Něhu cítíme, když vnímáme vánek. S něhou jsme si hráli, když jsme jako děti leželi ve vysoké trávě, když si k nám na rameno usedl motýl i při čtení první knížky v životě. Polštáře jsou něžné a vůně knih také.
Něha je přístupná čtenářům a čtenářkám jakéhokoli věku, neboť nevíme, kolik je Něze let. Může být mladou dívkou, zralou ženou sklízející plody své imaginace, kouzelnou babičkou i holčičkou, která v kapradí běžně vídává víly a mechovouse…
„Něha má ráda děti i dospělé. Hraje si s námi a my si hrajeme s ní. Je v neustálém pohybu. Proměňuje se a přizpůsobuje svoji obtížnost připravenosti čtenáře i posluchače. Ať už vás či vaše děti příběh osloví jako dobrodružství dívky s partou zvířátek nebo snad jako obraz o vzniku a uspořádání světa, stane se přesně to, co se mělo stát.“ – Olga Zitová, editorka knihy Něha
