V lidských očích žijí houby. Patří do třídy Ascomycota, Basidiomycota nebo Aspergillus. Houby vytvářejí své myceliální sítě poslední miliardu let, což je o miliardu let déle než člověk.
Tereza Stöckelová ve dvou různých textech říká:
„Mikrobiální pohled na život klade naproti tomu do centra pozornosti kolektiv, ekosystém a propojení. Jedinci nejsou myslitelní jako uzavřené jednotky (informací a buněk), které by vstupovaly do vztahů s „okolním světem“. Daleko spíše se na ně musíme dívat jako na efekty různorodých a komplexních propojení, z nichž se vynořují. Hranice mezi vnitřkem a vnějškem, vlastním a cizím je neurčitá. Bez nevlastního není existence možná.“
„Naším úkolem je invence a imaginace, vynalézání nové planetární mikrobiopolitiky – politiky soužití mezi organismy, mezi něž musíme přitom počítat i ty, které jsou lidským okem běžně neviditelné. Naše oči ale obývají.“
„Imaginace internetové sítě zdůrazňuje virtuální propojení a často upozaďuje materiální povahu našeho světa. Přitom i internet má svůj hmotný aspekt, především spotřebu energií a produkci elektronického odpadu, na což rádi zapomínáme. A právě podhoubí jsou velmi materiální, biologická, silně se v nich manifestuje metabolismus coby látková výměna makroživin i informační sondáž procesuálně pojatého, proměňujícího se prostředí.
Co pojmy sítě a podhoubí naopak spojuje a v čem jsou nejsilnější, je, že destabilizují jednoznačné subjekty, individuální aktéry, a přenášejí důraz na „více než lidská“ propojení, ze kterých teprve aktérství vzniká.
S postupem technologizace společnosti, což je proces spojovaný s představou, že víc a víc věcí budeme mít pod kontrolou, zjišťujeme, že je tomu spíše naopak. Technologie sice kontrolu umožňují, ale zároveň vytvářejí další jevy a procesy, které nám zpod kontroly unikají. Což vede k pocitům hluboké nejistoty a frustrace.
Všichni v naší části světa jsme vychovaní v modernistickém étosu, že je žádoucí „mít věci pod kontrolou“ – a zároveň cítíme, že to vlastně nejde.“
