Text v procesu zrodu.
hojnost peněz: „peněz je vždy dostatek“
nevýkonnost: jít svým rytmem, pomalost – prokrastinace je užitečná
neefektivita: opakování a plýtvání (a současně cirkulární ekonomika)
„Co tedy vlastně nerůst je? Oficiální definice zní: demokratické zmenšení a ustálení výroby v západních zemích s cílem snížit environmentální dopady a společenské nerovnosti a zvýšit kvalitu života. Žďárský i další členové hnutí zpravidla zdůrazňují, že jde o vizi zaměřenou primárně na kvalitu, ne na výrobu, ale na budování vztahů, péči o lidi i přírodu. „Není to recese. Neznamená to, že nemá NIC růst. Sektory jako péče, ekologické zemědělství nebo obnova ekosystémů naopak mají růst. Nejde o nějaké odtrhávání jídla od úst,“ zdůrazňují.
Další účastníci veřejné debaty mají pocit, že nerůst nedokáže uspokojivě zodpovědět některé klíčové ekonomické otázky. Podle Bittnera však do debaty o řešení klimatické krize patří. „V Česku, kde chybí imaginace ohledně toho, že by věci mohly fungovat jinak než v 19. století, to potřebujeme obzvlášť.“ (Táňa Zabloudilová)
Nerůstový web: https://nerust.cz/
Příběh „zeleného“ či „udržitelného“ růstu nám už třicet let umožňuje žít v iluzi, že se i v době ekologické krize můžeme jako společnost vyhnout otázce: Kolik je dost? Toto „dost“ přitom nemusí znamenat žádný návrat zpátky do jeskyní. Auta můžeme v mnoha případech nahradit jízdními koly či kvalitní a přístupnou elektrifikovanou hromadnou dopravou pro všechny, industriální maso vyváženou, lokální a převážně rostlinnou stravou, fast fashion oblečením, které vydrží déle, a všudypřítomnou reklamu za čistý a esteticky příjemný veřejný prostor. V takové „jeskyni“ by se jistě mnohým žilo lépe než v dnešních městech.
Pokud bychom dnešní řádově pokročilejší a účinnější technologii propojili se změnou spotřebitelských návyků a snížením spotřeby v západních zemích, mohli bychom snížit globální energetickou spotřebu do roku 2050 na udržitelnou úroveň 60. let minulého století a zároveň zajistit důstojný a kvalitní život pro všechny – přestože počet obyvatel bude třikrát vyšší. Překážkou je na růstu závislá ekonomika, která si říct dost neumí. (Tadeáš Žďárský)
Petr Koubský: Růst? Ano. Nerůst? Ano
„Je ale otázka, kdy pořád ještě sloužíme sobě a kdy už jen systému, který na naše blaho nedbá.„
Myšlenka hospodářského růstu je na první pohled přirozená, ba nevyhnutelná. Když roste firma – měřeno obratem a ziskem –, mají z toho prospěch nejen její akcionáři, ale také zaměstnanci, subdodavatelé a stát na daních. Když díky úspěchu jednotlivých firem roste celá národní ekonomika – měřeno hrubým domácím produktem nebo jiným makroekonomickým ukazatelem –, pak nastane prosperita a všem se žije lépe. Pravda, ne všem ve stejné míře, ale část bohatství se různými cestami přerozdělí tak, že se dostane skoro na všechny.
Růst je podmínkou existence dobré vědy, školství, zdravotnictví, bezpečí. Když růst zpomalí nebo se zastaví, když nastane hospodářská recese, vede se špatně nejen dotčeným firmám a jejich zaměstnancům, ale všem – a čím je kdo chudší a bezbrannější, tím hůře bývá postižen, protože i sociální systémy jsou závislé na růstu ekonomiky. Kde není růst, tam se dostaví nezaměstnanost, chudoba a další negativní sociální jevy.
Pokud máte pocit, že to není celá pravda, nemýlíte se.
Myšlenka nerůstu je na první pohled přirozená, ba nevyhnutelná. Ekonomika využívá přírodní zdroje. Některé z nich jsou obnovitelné, většina však ne. Snaha o trvalý růst tak vede k jejich vypotřebování, k nevratným škodám. Růst kromě toho stále zvyšuje produkci skleníkových plynů, jež jsou hlavní příčinou klimatické krize. Máme-li vzestup globální teploty zastavit nebo aspoň zpomalit, musí produkce skleníkových plynů rychle klesat, což s hospodářským růstem nejde dohromady.
Růst prohlubuje nerovnost mezi lidmi a státy, protože jen úzká vrstva nejbohatších z něj profituje opravdu výrazně. Navzdory teoretickému předpokladu, že bohatství postupně „prokapává“ níže a na zbohatnutí elit vydělají všichni, se naopak na Západě zvětšuje vrstva prekariátu, lidí žijících na hranici pádu do nenapravitelné chudoby. Společnosti s vysokou mírou nerovnosti nejsou stabilní, stávají se obětí vnitřního pnutí.
Požadavek stálého růstu motivuje k plýtvání, protože nastavuje ekonomiku přednostně k výrobě stále nových věcí, ne k údržbě a opravám starých. Růst sice dává vzniknout pracovním místům, ale jejich velká část spadá do kategorie, kterou antropolog David Graeber příhodně nazval bullshit jobs: zaměstnání, která jsou zbytečná, nesmyslná, neuspokojující, často vysloveně škodlivá.
Máte-li pocit, že ani to není celá pravda, samozřejmě se opět nemýlíte.
„Kromě hrstky akademiků a aktivistek z univerzit a organizací, o které píše Profant, je v Česku jeho součástí několik desítek odborníků ze sféry vzdělávání, sociologie, sociálního podnikání, zemědělství či sociální péče. I když zárodky nerůstového hnutí iniciovala organizace NaZemi, dnes jádro nerůstové podhoubí tvoří několik organizací a jednotlivců. Například ekologická ekonomka a expertka na neziskové podnikání Eva Fraňková z brněnské Fakulty sociálních studií, s níž je možné si pustit rozhovor na DVTV, Anna Kárníková, ředitelka Hnutí Duha, enviromentalista Josef Patočka z Re-set, který o nerůstu píše pro Deník Referendum nebo ekonom Ondřej Kolínský působící na ČVUT a AMO, jehož veřejné debaty si můžete pustit tady a tady.
Umenšovat je ale podle něj potřeba hlavně některé materiálově a energeticky náročné průmyslové sektory. „Například automobilový průmysl, masný průmysl, leteckou dopravu nebo fast fashion, ty mají obrovský dopad na planetu,“ vypočítává propagátor nerůstu. „Nechceme návrat do doby kamenné. Dokonce nám nejde ani o to tyto sektory zrušit. Mohly by třeba jen stagnovat. Ne se každých dvacet let zdvojnásobovat,“ přibližuje Žďárský. “ (Táňa Zabloudilová)
