Posledních několik let vedu na Fordham University v New Yorku kurz s názvem Etika a internet. Jako rychle stárnoucí filozof z Generace X jsem rád, že mám příležitost hovořit o technologiích s mladšími lidmi. Učím a současně se učím. Pochopil jsem třeba, že odpor k chytrým telefonům a sociálním sítím není nezbytně generační záležitostí. Mladí jsou často digitálními technologiemi znechuceni a rozzlobeni mnohem více než já.
První verzi překladu dělala AI, ladil jsem to, ale někde to ještě drhne, omlouvám se…
První den pokládám svým studentům otázku: „Kdybyste mohli vymazat existenci chytrých telefonů a sociálních médií, udělali byste to?“ Během posledních tří let odpovídalo 81 % z nich, že ano. Tito studenti samozřejmě nejsou reprezentativní pro celkovou studentskou populaci, ale i kdyby skutečné číslo bylo například 50 %, něco velmi zajímavého by to znamenalo.
Pak se jich ptám: „Dokážete si představit novou technologii, v jakémkoliv období historie, u níž by polovina jejích hlavních uživatelů tak rychle litovala, že byla vynalezena?“
Pro kontrast pokračuji tím, že chci, aby si představili obyčejnou pračku. Je těžké přecenit, jak nadšeně byly tehdy pračky přijaty a to i přes řadu počátečních bezpečnostních problémů. Můžeme si být poměrně jisti, že deset let po jejich rozšíření do většiny domácností nebylo běžné, aby polovina jejich uživatelů litovala, že byly vynalezeny.
Jaké jiné technologii se tedy dostalo podobného přijetí? Jedinou jasnou analogií, jíž moji studenti obvykle navrhnou, bývá jaderná bomba. Vypráví se legendární historky, jak její tvůrci často toužili, aby se technologický džin, kterého vypustili, mohl vrátit zpět do láhve. Co to ale říká o chytrých telefonech a sociálních sítích, jestliže mají něco společného s technologií, která by mohla zcela zničit zemský povrch?
A proč se mezi mými studenty šíří pocit, který Freya India nazvala „nostalgií po časech, které jsme nikdy nepoznali“?
Naléhavě potřebujeme pochopit zdroj této úzkosti a nostalgie. V mém kurzu rozkrýváme tuto záhadu skrze dva myslitele, Marshalla McLuhana a Neila Postmana.
McLuhan and Postman
Postman byl McLuhanovým studentem na Fordham University v roce 1967. Je nemožné zde shrnout McLuhanovu širokou a neproniknutelnou filozofii. Místo toho se zaměřím na jeho nejcitovanější myšlenku: „Médium je zpráva“.
Co znamená tato kryptická, provokativní fráze? McLuhan upozorňuje, že naši vůdci často tvrdí, že dominantní technologie jsou dobré, protože jsou často používány k dobrým účelům: televizní pořady obsahují vzdělávací obsah, zbraně jsou často použity na správné cíle. McLuhanovou klíčovou myšlenkou je, že skutečné klíčové účinky jakékoli technologie vyplývají z její formy, z vlastní konstrukce. Každá technologie vysílá implicitní zprávu, která nás mění, přináší nám nové touhy, otevírá nové možnosti. Téměř každý, kdo někdy držel zbraň, si vzpomene na první chvíli, kdy ji držel; dokonce i odpůrce zbraní může najednou pocítit touhu povýstřelu. Zbraň k nám v jistém smyslu „mluví“, předává zprávu: jsi mocný, jsi hrozivý, jsi kouzelný. Zbraň tě mění.
Moji studenti při setkání s McLuhanovou myšlenkou okamžitě vidí, že chytrý telefon a jeho typické aplikace také komunikují podobné zprávy. Tento rok říkali: „Tvůj hlas má význam, lidé tě chtějí vidět, můžeš být populární.“ Nezáleží, kolik vzdělávacích podcastů nebo instruktážních videí někdo sleduje, když drží zařízení, které předává tyto nevědomé zprávy, a je těmito zprávami proměňován. Ale McLuhan, k frustraci mnoha čtenářů, nikdy neřekl, jak odolat nebo uniknout moci těchto zpráv. Postman, jeho student, odmítl tuto neutralitu a tvrdil, že můžeme znovu získat kontrolu nad našimi stroji.
Neil Postman – Technopol
V knize Technopoly Postman rozlišuje mezi kulturou používání nástrojů a technopolem. Všechny kultury mají nástroje, ale některé kultury mají morální zdroje potřebné k omezení a směřování používání těchto nástrojů.
Jako jasný příklad uvádí samurajské válečníky, jejichž používání katany bylo přísně regulováno a řízeno pevnými sociálními normami. Ačkoli držení meče jistě vyvolávalo pocity síly a moci, samurajská kultura tyto pocity omezovala a směřovala je k produktivním a zdravým cílům. Požadavky cti umožňovaly pouze velmi specifické použití meče, a také vyžadovaly, aby uživatel spáchal rituální sebevraždu mečem, pokud byla tato čest vážně poškozena. Jde o příklad společnosti, která vlastní mocný nástroj, ale současně si zachovává kolektivní kontrolu, kdy a jak je tento nástroj použit. Samurajské Japonsko bylo kulturou, která nástroje používala.
Naproti tomu v rámci technopolu se nástroj stává pánem. Získává vlastní život, který přehlíží mnoho předchozích morálních přesvědčení či omezení.
V roce 1991 diváci seriálu Star Trek: Nová generace s hrůzou sledovali, jak se posádka Enterprise stává ochromenou, otupělou a zneužívanou závislými na vizuálním zážitku zvaném „Hra“. O dvacet pět let později jedna třetina lidí v hromadné dopravě bez života zírala na zbytečnou, návykovou hru a málokdo to považoval za alarmující. Nezáleželo, že se nám to připadalo super divné a děsivé. Rychle jsme si na to zvykli. Protože žijeme uvnitř technopolu. Na rozdíl od těch, kteří žili podle samurajského kodexu, nám chybí morální zdroje, abychom zabrzdili, když nám naše morální přesvědčení říkají, že se děje cosi problematického.
Výsledkem je přesně to, co říká Haidt v The Anxious Generation. Ačkoliv by většina lidí v historii lidstva shledala takové chování naprosto zvláštní, bizarní či dokonce děsivé, kolektivně jsme se rozhodli nechat naše děti a mladistvé zírat hodiny denně na chytré telefony a aplikace sociálních sítí. Potenciálně hluboká morální moudrost ukrytá v našich instinktech byla bezohledně a s neúprosnou efektivitou potlačena. Chytrý telefon se šířil dvakrát rychleji než pračka a nikdo, kdo měl politickou moc, se ani neodvažoval přemýšlet o tom, že bychom to měli zastavit.
Technopol a jazyk
Postman jasně říká, že uvnitř technopolu je také před agresivním ovládnutím novou technologií nemožné ochránit svůj vlastní jazyk. To se může zdát zarážející: jak technologie mění jazyk?
„Nové věci vyžadují nová slova,“ říká, „ale nové věci také mění stará slova.“ Objevují se nová slova: „selfie“, „hashtag“, „deepfake“ a popisují nové internetové jevy. Ale stejně často jsou starší slova využívána k tomu, aby se zmocňovala našich myšlenek a pocitů.
Zvažme termín „cloud“ („mrak“) používaný pro popis úložiště. Cloudové úložiště je přívětivý výraz, který nám dává pocit, že naše data jsou uložena v jakémsi nehmotném, abstraktním síťovém prostoru nad našimi hlavami. To samozřejmě zakrývá realitu, v níž naše data spravuje tisíce masivních, žíznivých a energeticky náročných datových center.
Podobné významové změny jsou pro technopoly zásadní, protože nás obírají o navyklé morální reakce a uvádějí nás do nové reality, jež by jinak působila nebezpečně nebo alespoň znepokojivě. A tak nyní, když prohlašujeme, že používání chytrých telefonů teenagery způsobuje národní zdravotnickou krizi, mluvíme i o tom, že „sociální média mohou některým mladým lidem přinášet výhody, neboť jim nabízejí pozitivní komunity, spojení s těmi, kteří sdílejí jejich identity, schopnosti a zájmy. Mohou poskytovat přístup k důležitým informacím a vytvářet prostor pro seberealizaci. Schopnost vytvářet a udržovat přátelství online a rozvíjet sociální spojení patří mezi pozitivní účinky používání sociálních médií mládeží.“ (US Surgeon General Vivek Murthy, in: Haidt, Úzkostná generace, zvýraznění NS)
Ale proč předpokládáme, že slova jako „přátelství“ a „komunita“ se skutečně hodí pro život na sociálních sítích? Pouze tím, že tento předpoklad přijímáme, můžeme dospět k závěru, že sociální média skutečně mají tyto pozitivní účinky. Ale stejně jako datové centrum není „mrak“, dá se říci, že sociální sítě nejsou „komunity“.
Ještě před padesáti lety by nikdo nepopsal skupinu netělesných avatarů vyměňujících si názory a politické memy jako „komunitu“. My však necháváme fráze jako „online komunita“ vyjít z našich úst bez jediného zamyšlení. Tím se nejen podílíme na erozi našeho vlastního jazyka, ale také současně podléháme zničení našich vlastních morálních bariér.
A tak se spolu s Postmanem ptám: Kdo je pánem? Odpověď je stále jasnější: nejsme to my.
To je důvod, proč smartphony a sociální média spadají do stejné kategorie jako jaderné zbraně. Na rozdíl od praček je každá z těchto technologií připomínkou, kdo je zde ve skutečnosti pánem. To je také důvodem, proč vyvolávají tak extrémní úzkost a nostalgii. Nechceme na to myslet, ale hluboko uvnitř každý z nás ví, že ve světě, ve kterém žijeme, jako společnost neřídíme už vůbec nic. Nemáme žádné konsenzuální normy a tradice, které by mohly omezit používání a vývoj technologií. Je to hrozná myšlenka. Ale je to nevyhnutelné?
Proč záleží na Úzkostné generaci Jonathana Haidta
Představme si, že bychom zjistili, že téměř každý vědecký výrok v Úzkostné generaci je falešný. Jinými slovy, předpokládejme, že smartphony a sociální média nezpůsobují žádné škody. Znamenalo by to, že kniha je špatná? Navzdory tomu, co si myslí spousta jejích kritiků, odpověď je, že nic takového by to neznamenalo. To proto, že kniha ve skutečnosti obsahuje skryté, základnější a radikálnější poselství: měli bychom rozbít technopol.
To neznamená, že skutečně něco rozbijeme, zapálíme budovy nebo oprášíme starou gilotinu. Znamená to, že znovu získáme morální zdroje, které nám umožní omezit a nasměrovat naše technologie. Znamená to, že kolektivně začneme mluvit a jednat způsoby, které vytvářejí a posilují skutečné, efektivní normy, jež mohou sloužit jako hráz proti mcluhanovským zprávám, co nás všechny postupně tráví. Neznamená to, že bychom museli odmítat nové nástroje, třeba smartphone.
Znamená to, že se pokusíme stát uživateli nástrojů. Koneckonců, i kdyby žádné dítě nebo teenager nebylo telefony poškozeno, stálo by za to se nad tím alespoň zamyslet. Místo toho, jak říká Haidt, jsme je zapojili do „největšího nekontrolovaného experimentu, jaký lidstvo kdy provedlo na vlastních dětech.“
To je způsob, jak technopolie funguje. Máme kolektivní odvahu je rozbít? No, po výuce další skupiny zvědavých, kritických a mimořádně přemýšlivých studentů kurzu Etika a internet, musím oznámit, že bitva ještě není prohraná.
Jak mi právě napsal jeden z nich:
„Myslím, že je naděje! Již to, že já a moji vrstevníci máme tyto znalosti, ovlivnilo naše používání technologií. Ovlivní to i rady, které dáváme přátelům a také jak povedeme generaci po nás.“
Takže zatímco děti možná nejsou úplně „v pořádku“, mnozí z nich jsou alespoň připraveni znovu získat kontrolu nad svými životy.
