Úžas, zvídavost, vědění, nevědění a budoucnost ve 21. století
Diskuzně-webinářovitý semestr
Pondělí 29. září, 13. a 27. října, 10. a 24. listopadu 2025
Pětkrát po-hádka plus přestávka plus noční povídání.
Náplní diskuzně-webinářovitého semestru je protahování myslí. K jejich prociťování dochází díky setkání s nečekanými myšlenkami a živými souvislostmi. Souhra vědění, nevědění a zvídavosti zažehne úžas. Úžas je pocitem, který lze popsat jako nadšení ze světa a radost ze života.
V úvodních po-hádkách bude vaše myšlení vystaveno podivuhodným příběhům, vědeckým i nevědeckým, starým, mlhavým či překvapivým. Cílem nebude jim porozumět, ačkoli se to samozřejmě smí. Nepůjde o výklad ani výuku, spíše o cosi podobajícího se naslouchání pohádkám. U nich k poznání dochází citlivě.
V následujících nočních diskuzích budeme sdílet pohledy a pocity ohledně objevivších se myšlenek. Půjde o proplétání protahujících se vnímání, o prolínání myšlenek a prohlížení nálad vanoucích kolem nich. Smyslem není dospět k závěrům – nežijeme v časech, kdy je něco takového možné ani vítané. Zvídavá mysl se raději ocitá v otevřených zahradách poznání.
První pohádka: O lásce a třech svobodách (29.9.)
Aneb o lidské svobodě a společnosti. O zvídavosti v dětských očí a úžasu v očích rodičů. O lásce držící svět pohromadě. A o třech svobodách dávajících tvořivou moc.
Noční povídání o tvarech člověka a světech, která si tvoří k obrazu svému.
Druhá pohádka: O skutečných obrazech (13.10)
Aneb o myšlení, vědění i nevědění. O pravdomluvnosti citlivých pohledů. O říši obrazů, co se stala tak rozlehlou, že zalehla celý svět. A o neviditelnu procházejícím člověkem.
Noční povídání o informačním oceánu a mediálních krajinách vědeckých i pocitových a také o vídání se s obrazy vrhajícími pohledy.
Třetí pohádka: O živé Zemi (27.10.)
Aneb o životě přírody. O lásce, co je závislostí na život a na smrt. O krajině, která chtěla být sama sebou, ale teď neví, jestli to byl dobrý nápad. A o světle, teple a kráse, jimž se zachtělo se zhmotnit.
Noční povídání o biologii, která nepitvá a neměří a o houbách, co neznají svá jména.
Čtvrtá pohádka: O budoucnosti (10.11.)
Aneb o zeměcítění. O lidech, kteří vědí, že jsou součástí příběhu, co nemá začátek ani konec. O dospělých, které baví pěstovat největší dobrodružství lidské historie. A o dětech, které nikdy nebyly samy.
Noční povídání o dlouhých časech a největších příbězích, v němž se mysl setká i se strachem, nevěděním a mlčením.
Pátá pohádka: O citlivých myslích světa (24.11.)
Aneb o smyslu. O srdcích, která nenáleží jedincům a pramení v nich imaginace. O myslích, co nesídlí uvnitř hlavy a tančí se světlem i tmou. A o dospělých, kteří poslechli, když jim děti říkaly, že tím křovinatým řádem je potřeba svobodně projít, chce-li se člověk ocitnout v budoucnosti.
Noční povídání vyplyne během předcházejících setkání.
Kdo bude po-hádky vyprávět
Jan Kršňák umí číst a psát. Zklidňovatel digidětí a digidospělých. Věnuje se digitální antropologii, filosofii, inovativnímu vzdělávání, intuitivní pedagogice a šlechtění informací. Založil zdejší stránky. Vedle knihy o digidětech napsal též Jak se učí živě?, Kdyby lidi byli stromy a Hru s jednoduchostí života. V současnosti pracuje na dvou dalších knihách, jedna se jmenuje Atlas proměn, druhá je zatím tajná.
Program
(Pondělí 29. září, 13. a 27. října, 10. a 24. listopadu 2025)
20:00 – cca 21:15 Po-hádka (má závěr)
21:15 – 21:30 Přestávka, která se hodí vždycky
21:30 – cca 23:00 Noční setkání pohledů (nemá závěr, odpadává se, jak to kdo cítí)
Po-hádka bude zaznamenávána, noční setkání nikoli.
Pro koho
Pro kohokoli s živou myslí. Obzvláště vhodné pro zvídavé rodiče zvídavých dětí, pro učitele, kteří mají pocit, že by šly vyučovat i jiné příběhy a pro starší dospívající, co tuší, že vše by mohlo být i lehce jinak…
Ladící pohádka, co není po-hádka
Byl jednou jeden svět, jemuž se ztrácela půda pod nohama. Místním často připadalo, že v jejich království už nic moc nedává smysl a není se tu oč opřít, ani v co věřit. Visely nad nimi zlověstné mraky, temné a strašidelné až k mlčení. Běžně se tvrdilo, že království dávno není žádné království a že jedinou budoucností je objevení se draků, které je všechny požerou. Než přiletí, věřili místní, se nikdy nesmíme zastavit, protože každý si musí neustále tvořit svůj vlastní svět, tak už to je.
V království žila spousta dětí. Nevěděly, jak to je a představovaly si různá dobrodružství a hrály si a bavily se o čemkoli, klidně i o tom, co neznaly, ale stejně se o tom bavily. Běhaly venku po lesích, lukách, ulicích i v opuštěných tunelech podzemní dráhy, kterou dal kdysi vybudovat poslední král, co se nebál světa. Když děti vylézaly z podzemí, zářívaly jim oči od pokladů, které tam prožily. Rodiče do hlubin království nikdy nechodili, ale byli rádi za dětskou radost a milovali cokoli děti nadšeně vyprávěly.
Láska rodičů a dětí z království dosud nikam nezmizela. Ani láska květů ke včelám a včel ke květům. I nebe pořád objímalo zemi a ostrovy stále obklopovaly moře. Láska v temnotě tunelů září z dětských očí a svítí jim na cestu domů, říkávali si rodiče. Kdybychom cítili svět jako děti, třeba bychom pak trávili čas smysluplněji a naše království by na nás nepůsobilo tak zmateně a bezvýchodně, přemýšleli někteří rodiče.
Chytrý muž jim na to vážně řekl, že je potřeba být realistickým, dospělí jsou dospělí a děti jsou děti a nejde, aby dospělí byli zvídaví a nadšení a přemýšleli jako děti a zkoušeli se podzemím prohrabat na druhou stranu a zářily jim oči. Znělo to jako pravda a chutnalo jako nepravda. Myslí rodičů proletěl drak pokukující po jejich dětech.
Mohli bychom se na svět podívat čerstvějšíma očima, pokračovali místní v kolektivním přemítání. Proč vlastně věříme, že draci musí přiletět? Co by se stalo, kdybychom si vymysleli jinou budoucnost? Vážný muž se zašklebil, mávl rukou a odešel pryč. Nikdo už ho víckrát v království nespatřil. Draci nepřiletěli a děti vyrostly a dospělí si od těch dob hrávají se svobodomyslností.
