Jsou to obojky zamaskované za hodinky. Sledovací zařízení bychom si dobrovolně nekoupili, s obojkem bychom se cítili svázaně a nesvobodně. A už vůbec bychom jej nenasadili dětem. Nicméně to děláme.
Na hodinky jsme zvyklí, a tak jsme si nepovšimli, že měření času je u této technologie zcela vedlejší funkcí. Primárně jde o sběr dat o nositeli či nositelce hodinek. Jde o chytrý obojek, vnímavý a citlivý.
Hodinky jsou strojem na produkci digitálních dat – nekončících shluků čísel a koordinát, z nichž se těží a vytváří digitální obraz. Ten je prodatelný za účelem zisku či výzkumu. Nejčastěji obojího naráz. Díky hodinkám jsou děti přeměňovány v digitální produkty od útlého dětství.
(Ukázka reklamního popisu hodinek I.)
Díky hodinkám si děti zvykají na přirozenost kapitalismu dohledu. Je normální být sledovaný, vyhodnocovaný a manipulovaný. Jistě je dnes ještě možné koupit hodinky, které pouze lokalizují a volají, když je třeba. Avšak jednou dítě povyroste a bude chtít novější model se spoustou funkcí a aplikací. Sledování vlastního zdraví, tedy odevzdávání svých fyziologických dat technologickým společnostem, bude považovat za samozřejmé a přínosné.
S hodinkami se děti také neučí brát na sebe zodpovědnost a postupně nabývat sebedůvěru při řešení problémů. Když něco nastane, prostě zavolají a vyřeší to za ně maminka.
Vedle toho se řada dětí, které nikdy nebyly venku bez telefonu či hodinek, cítí bezpečně jen, když mají tyto strojky u sebe, což přímo vyjadřuje jejich závislost na nich. Koupě hodinek je jedním z kroků k vytvoření skutečně hluboké a úzkostlivé závislosti na síti.
(Ukázka reklamního popisu hodinek II.)
Jedenáctiletá holka mi vyprávěla, jak jednou ve městě zjistila, že u sebe nemá telefon. Do té doby si myslela, že jej má. A najednou měla pocit, jako by mohla létat.
Nikomu nemohla zavolat a nikdo nemohl zavolat jí. Cítila se svobodná. A velká a zodpovědná. Byla sama, jen se světem a se svým životem.
Hodinky na dětských rukách také komplikují život rodičům. Neučí se nevědět, kde jejich děti jsou a nesdílí s nimi svou důvěru, takže sebedůvěru pak nemají ani děti ani rodiče.
Žít se strachem není smysluplné. Nákup hodinek strach prohlubuje a nijak neřeší. Rodiče se nemají o své děti ustavičně bát – tento strach (jakkoli pochopitelný) vychází z vnitřních zranění a společenské nálady a lze se jej zbavit láskou, důvěrou a sebedůvěrou. Svět je bezpečné místo k životu.
Člověk se může pohybovat po světě a rozkoukávat se v něm i bez permanentního připojení k internetu.
„To, co se původně jevilo jako pohodlný způsob udržování spojení, postupně přerostlo v neúnavný proud rozptýlení, který působil tísnivě. Množství funkcí hodinek, ačkoli působivé, se nakonec ukázalo být spíše senzorickou a kognitivní zátěží, zdrojem stresu a duševní únavy, spíše než že by poskytovalo očekávané výhody pohodlnosti a efektivity.“ (Tshepiso Mogoswane)
A protože to chytré hodinky jsou zařízení, co umí člověka zblbnout.
Náhodně nalezené video ironicky ilustrující, že se to opravdu děje. Sdílené bez svolení autorů. Díky.
