Setkání V: Dobíjení klidu

Setkání s unavenými signálem a složitostí utíkajícího života

O životě v digitálním století

Čím více spoléháme na technologie, tím méně věříme sami sobě. Čím více se řídíme podle digitálních kalendářů, diářů a notifikací, tím více běháme. Nestíháme, stresujeme se a strachujeme. Je to cena za digitalizaci společnosti a svobodu technologického rozvoje. Čím více poznáváme svět díky internetu, tím méně se v něm orientujeme.

Jak nalézt smysl v tom, co děláme?

Jak se cítit klidným a spokojeným?

Jak se cítit mocným vytvářet si svůj život po svém?

Jak být odvážně kreativním a klidně aktivním?

,,Navzdory všem úspěchům moderní doby žijeme pod ustavičným tlakem stále více pracovat a stále více produkovat. Samozřejmě že za to může šéf, hypotéka, vláda nebo škola a někdy obviňujeme i sami sebe. Tak to ale není. Na vině je moderní úmluva, kterou jsme dostali do vínku při svém narození. V době předmoderní se lidé chovali podobně jako řadoví úředníci za socialismu. Odpíchli si příchod a pak čekali, až jim někdo řekne, co mají dělat. V současném světě si každý za svou agendu zodpovídá sám, a proto jsme ve dne v noci pod tlakem. Každou chvíli jsou staré představy a vztahy smeteny a nové struktury zastarávají dříve, než se jim podaří svou pozici upevnit. Není snadné žít v chaotickém světě, a ještě těžší je ho řídit. Modernita nepustí jedince, natož kolektiv z pasti dravé soutěže navzdory veškerému zmatku a napětí. Jsme zajatci výkonu a musíme pro něj hodně obětovat a dokonce i riskovat. Každý je povinen zvyšovat svůj příjem a životní úroveň, žádná spokojenost se netrpí, musíme se snažit víc…” (Yuval Noah Harari – Homo deus, str. 217)

Jak se člověk učí spěchat a v kolika letech by to měl umět opravdu dobře? Kam odchází klid, zatímco se stáváme dospělými, vědoucími a zodpovědnými?Kudy z nás odešla dětská bezstarostnost, hravost a lehkost života?

Jak chutná klid.

Jak se nalézá a dělá a opatrovává čas.

Jak se pozná smysl.

Jak je cítit sebedůvěra.

Jak se spouští radost a spokojenost.

A co k tomu všemu dodává náš chytrý telefon, ten nepostradatelný přítel a rádce.

Jak technologie mění náš svět a naše životy. Jak být sám sebou v prosíťovaném světě. Kolik máme tváří a kolik identit, zatímco žijeme obklopeni obrazovkami a informacemi. Zatímco posloucháme svůj chytrý telefon. Co to znamená být každý den od rána do večera online. Co nám přináší digitalizace společnosti a bude někdy on-line veřejný prostor skutečně plnit, co si od něj slibujeme. Zjednodušení života, klid a pohodlí. Anebo to bude neustále jen komplikovanější, problematičtější, virtuálnější a virálnější. Jak žít šťastní a spokojení na digitálním světě. Jak si udělat čas na to, co skutečně chceme a jak mít sílu a odvahu na to, co doopravdy potřebujeme. Jak se neztratit v sociálních sítích a klidně si věřit.

O setkání

Setkání by mělo trvat déle než jen dvě, tři hodiny běžné přednášky. Za dvě hodiny si můžeme popovídat, ale nestihneme se pohybovat, nestihneme si prohlédnout naší každodenní situaci na vlastní kůži. Nestihneme ucítit svá těla. A tak by setkání mělo trvat přibližně pět hodin, půl dne. Ideálně však celý den. Pak je možné se setkat nejen s poznáním, ale také se spokojeností, jež by každé poznání měla doprovázet. A také s klidem a sebedůvěrou.

Během času setkání je možné uskutečnit:

Zklidnění se, občerstvení smyslů, nahlédnutí do nitra (alespoň 1,5 h)

Poklidní povídání, poznávání sebe a světa (1 h + přestávky 2 x 30 min)

Objevení spokojenosti a klidu a ochutnání lehkosti bytí a hravosti života (alespoň 1,5 h)

Na cestě ke spokojenosti a klidu budeme hrát intuitivní hry. Prostor, kde se setkání koná, nemusí být velikosti tělocvičny, ale mělo by být možné, aby účastníci mohli udělat alespoň pár kroků. Nejsou tedy vhodné místnosti, kde nelze odsunout stoly a židle stranou. Doporučuje se pohodlné oblečení, ale nejde o tělocvik. Intuitivní hry zvládne každý.

Budeme si hrát. Živě, svobodně a sebevědomě. Skutečně, ne na telefonu nebo počítači. Nikdo nevyhraje a nikdo neprohraje. Chyby budou povoleny. Stejně jako vystoupit ze hry ven. Budeme si hrát jako děti, když se vydávají na moře rozkládající se všude tam, kde leží koberec. Polštář bude loď a kolem poplavou žraloci. Budeme si hrát jako děti, protože ty si umí hrát naplno, doopravdy a nic je přitom neruší. Ani myšlenky, natož strachy nebo nejistota, zda-li se chovají správně. Svět je oceán, z něhož povstává ostrov, kterému říkáme „Já“. Připomeneme si, jaké to bylo, když jsme jako děti poznávali svět. Učili jsme se být sami sebou. Učili jsme se tím, že jsme si hráli. Naučili jsme se chodit, mluvit i myslet. Naše oči znovu zahlédnou svět dětskýma očima.Očima plnýma sebedůvěry, svobody, zvědavosti, odvahy a radosti.

Návštěvné za setkání je odvozeno od délky setkání a záleží na aktuální situaci všech zúčastněných.

jan.krsnak@inovativnivzdelavani.cz

 

 

 

 

Pošli to dál
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •