Rozhovor o generaci alfa pro časopis Téma

Co čeká generaci alfa

Nastupující generace dětí narozených po roce 2010 už má svoje pojmenování a začínáme přemýšlet, jak bude vypadat jejich svět. Co pro dnešní školáky znamenají digitální technologie a jak se promítnou do jejich dospělosti, probíráme s Janem Kršňákem (45), lektorem besed pro děti i dospělé a také autorem knihy Digiděti. Jaké nástrahy jim chystají algoritmy, umělé inteligence a obrazovky? A může být poflakování se kolem domu lepší přípravou na digitální budoucnost než učit se od pěti zacházet s tabletem?

Při hledání rozdílů mezi generací alfa a předcházející generací Z se často uvádějí rozdíly ve fungování internetu. V čem spočívají?

Jan Kršňák: Před deseti či patnácti lety ještě neexistovaly rychlé proudy videí, které z internetu dělají pasivní zábavu. Internet se od masových médií, televize či rozhlasu liší tím, že si sami volíte obsah. To ale přestává platit a algoritmy Youtubu, Instagramu nebo TikToku nám videa vybírají podobně, jako to dříve dělala televize. Generace Z používala Youtube a další sociální sítě více aktivně, více si vybírali, co budou na internetu dělat. Dnešní děti to dělají stále méně. Nechávají se zabavit a postupně se v nich ztrácí schopnost říci si, co vlastně od internetu chtějí. Což je velmi důležité, neboť jde o tu samou schopnost, která nám v dospělosti umožňuje žít svobodně a spokojeně. Když vám neustále někdo či něco říká, čím se bavit a co dělat, dlouhodobě to nepřináší spokojenost.

Co dalšího charakterizuje generaci alfa?

Hodně se mluví o roztříštěné pozornosti. Rychlé proudy krátkých videí nás obírají o schopnost se soustředit. Děti z generace Z byly ještě schopny shlédnout třicetiminutové video. Ty dnešní už to často nezvládnou, je pro ně zdlouhavé a nudné. Příliš času stráveného v digitálních světech proměňuje fungování mozku a představy o reálném světě. Současně ten čas pak netrávíte rozvojem dovedností, které považujeme za smysluplné. A z vývojové psychologie víme, že pokud se propásne období, kdy se má člověk něco naučit, často se to později špatně dohání.

Můžeme si to vysvětlit konkrétně?

Například dětem mizí trpělivost, jelikož algoritmy formují jejich vnímání tak, že věří, že vše musí být neustále zábavné. Souvisí to s „instantním uspokojením“, které nástup internetu umožnil. Když něco chceme, chceme to hned. Když mě video do pár vteřin nezaujme, pustím si jiné. Když si něco objednám přes internet, očekávám, že to budu mít doma zítra, a ne za čtrnáct dní. Naše společnost stále zrychluje. U dětí se to projevuje tím, že jakmile pocítí nepohodu, jdou pryč – neučí se nepohodu překonat, což se v životě dost hodí. Abyste jednou mohli něco dokázat, je dobré umět čekat.

Co z toho nedostatku soustředění pro nastupující generaci plyne?

Myslet znamená přijímat informace a vytvářet si z nich souvislý příběh. Strávíte-li hodiny sledováním deseti vteřinových videí, které spolu vůbec nesouvisejí, vidíte jich stovky a žádný souvislý příběh si netvoříte, protože mezi videi žádný není. Postupně ztrácíte schopnost myslet, anebo si ji ani pořádně nerozvinete, pokud s tím začnete už v jedenácti, dvanácti letech. Člověk se učí myslet po celý život. Ale jestliže se během dospívání, kdy se mozek velmi intenzivně rozvíjí, necháte připravit o pozornost, navyknete si na pasivní způsob zacházení s informacemi a telefon vás naučí vnímat svět optikou nesouvislých fragmentů. Těžko říct, jak pak budete přistupovat k životu. Očekává se, že nástup umělých inteligencí tyto tendence ještě prohloubí – už existuje výzkum, který potvrzuje, že při používání AI myslíme méně.

To z ní hrozivě …

Samozřejmě budou existovat jedinci, kteří to zvládnou, digitalizaci ustojí a vyrostou z nich zdraví dospělí. My nevíme, kam přesně digitální dětství děti vede, na to je stále příliš brzy, možná přihlížíme vzniku jiného typu myšlení. Nicméně víme, že Google a Facebook jsou především reklamní společnosti a aby fungoval reklamní průmysl, jsou užitečnější smutní, vystrašení nebo roztěkaní zákazníci, neboť jsou lépe manipulovatelní a více nakupují. Youtube, Instragram a TikTok jsou umělé inteligence, které vybírají, čím máme trávit čas tak, abychom viděli co nejvíce reklam a klikli na ně. A velká část dětí v tom žije několik hodin denně. Může být, že díky digitalizaci dětství budou jednou myslet nějak nově, ale je otázka, jestli lépe, když se učí v prostředí, které přemýšlení příliš nepřeje.

Takže umělá inteligence (AI) nemusí vždy jen pomáhat?

Umělé inteligence zatím pomáhají hlavně firmám vyrábějícím umělé inteligence. Jestli budou pomáhat i ostatním, se teprve uvidí. Hodně záleží, jestli budeme schopni se bavit o tom, k čemu je vlastně potřebujeme. Při hledání informací se na AI stále více obracíme a následně se doptáváme, co si o těch informacích máme myslet. Čím více to děláme, tím méně používáme vlastní myšlení. Z toho, že si někdo povídá s AI místo s kamarádem nebo dokonce místo s psychoterapeutem, má spoustu lidí divný pocit a já se jim nedivím. Také mi přijde, že tudy cesta nejspíš nevede.

Zvykli jsme si spolu komunikovat přes digitální aplikace. Stále více lidí současně trpí samotou a nemají si s kým popovídat. Jste-li sám doma, koukáte do telefonu a píšete si s někým, kdo s vámi není a koho někdy vůbec neznáte, anebo chatujete s AI, je vlastně dost podobné. Reklamy na telefony nebo internet tvrdí, že nás propojují a svým způsobem je to pravda, ale současně nás také rozdělují. Povídat si s chatem je další úroveň digitální samoty. Mladí této příležitosti rádi využívají, berou to jako trénink na komunikaci s lidmi. Je otázka, co se tím ve skutečnosti naučí, protože chatovací AI jsou podivuhodná mluvící zrcadla.

Všeobecně se má za to, že rychlými odpověďmi nám AI pomáhá se zorientovat a rozhodovat …

AI nám mají pomáhat se rozhodovat, protože žijeme ve složitém světě, kde již složitější rozhodnutí často není v lidských silách, a tak důvěřujeme výpočtům chytrých strojů. Současně nevíme, proč AI říká, co říká. AI jsou počítače, co se naučily fungovat samy a jsou tak rozsáhlé, že abychom se v nich vyznali, potřebujeme další AI. Tudíž obdržíme neznámo jak vypočítané rozhodnutí, a prostě mu věříme. Postupně tím ztrácíme svobodu a moc nad vlastním životem. Je možné, že až děti generace alfa vyrostou, o něčem takovém už nebudou ani přemýšlet a k rozhodování, myšlení nebo komunikaci budou používat výhradně umělé inteligence.

Souvisí algoritmy AI i s tou neschopností se soustředit?

Ne, to je starší problém a souvisí s designem internetu. Když čtete na internetu článek, je přerušený pěti odkazy na další články a po okrajích máte další věci, na které máte kliknout, nahoře na liště máte deset článků, které jste nedočetli, a navíc vám najednou přijde notifikace, zpráva, že máte zprávu. Obrazovky nám neustále nabízejí tolik možností, že nám to rozbíjí pozornost. I dospělí mají dnes problém udržet pozornost u počítače nebo mobilního telefonu, který dnes máme u sebe neustále. Pokud tedy všechno bude pokračovat jako doposud, je pravděpodobné, že generace alfa bude ještě o něco roztržitější a dezorientovanější než my.

A co to znamená pro společnost?

Zdá se, že jako společnost se poslední dobou nedokážeme na ničem dohodnout. A přitom máme díky internetu přístup k největšímu množství informací v dějinách. Víme, kde jsou jaké potíže a dokonce i jak by se daly vyřešit. Internet nás měl propojit a rozšířit nám obzory. Do jisté míry se to skutečně stalo, jenže zároveň se objevují nové problémy, které před tím neexistovaly. Využíváme komunikační technologie, aby nám usnadnily komunikaci a ony ji často spíše komplikují. Dospívající jsou přes sítě neustále propojeni s vrstevníky a současně trpí epidemií samoty. Algoritmy nám každému vytvářejí specifický obraz světa a ty obrazy se vůbec nemusí překrývat. Takže si nerozumíme, ani nemáme na čem postavit vzájemnou spolupráci.

To je další aspekt, který generaci alfa formuje, protože oni ještě více než generace Z používají technologie k socializaci. Generace Z měla Messenger, ale ten nepohlcuje člověka tak intenzivně jako WhatsApp. V momentě, kdy rozvíjíte své sociální dovednosti přes WhatsApp a jste s kamarády nikoli tváří v tvář, ale přes internet, něco to s vámi dělá.

Můžeme si popsat co?

Něco se učíte a něco se kvůli tomu neučíte. Dám příklad: Děti se hádají venku na hřišti. Jedno má špatný den a zakopává míč do řeky. Ostatní mu řeknou, že je blbec a vyloučí ho ze hry. On si sedne o dvacet metrů dál a je naštvaný a smutný a třeba deset minut přemýšlí, co udělal špatně. Časem si přizná, že kamarádům kazil hru. Ti mezitím vnímají, že je smutný, protože ho tam vidí sedět, takže když se za chvíli přišourá, aby se znovu přidal, vezmou jej do hry. A všichni se naučili spoustu o fungování mezilidských vztahů, že existují nepsaná pravidla, empatie, uznání vlastní chyby apod.

Při kamarádění online také dochází ke konfliktům. Stejně jako na hřišti, je i na WhatsAppu takový člověk vyloučen ze hry. Ale protože nejsou fyzicky vedle sebe, není vidět, jak svého chování lituje. A on ani nelituje, protože se jednoduše přesune jinam na internet. Takže oněch deset minut niterného učení, co znamená být člověkem, neproběhlo. Když se tohle stane jedno odpoledne, o nic nejde, ale když se to děje celé dětství, něco se ztrácí.

Jak se má tedy generace alfa v digitální společnosti naučit žít?

Ke smysluplnému soužití lidí a strojů jsou potřeba dvě věci: Dobře nastavené technologie a zdraví lidé, kteří mají možnost rozhodovat se k čemu a jak je použijí. Paradoxně se zdá, že když necháme děti prožívat dětství, ve kterém se budou moci více soustředit na své smysly, tělo a mezilidskou komunikaci, na rozvoj empatie nebo trpělivosti, vyrostou z nich dospělí, kteří se pak budou umět rozhodnout, jak tvořivě používat umělé inteligence nebo internet. Když zpomalíme a nebudeme předstírat, že je pro generaci alfa přirozené mít ve dvou letech tablet, protože není, můžeme vychovat generaci, která si řekne: „Telefon budu používat takto.“ Anebo také: „Teď nechám telefon doma, nebudu ho potřebovat.“

V současné době k tomu ale přistupujeme tak, že člověk má technologický pokrok prostě bez otázek přijmout a přizpůsobit se. Což vlastně znamená naučit se vnímat, cítit a myslet jako stroj. Internet nebo AI nejsou obyčejné nástroje, když je používáme, ony současně používají a proměňují nás. Když nás naučí, že se bez nich neobejdeme, vydělají více peněz. Naše závislost na telefonu se nestává sama od sebe, je pečlivě vyráběna.

Mnoho příslušníků generace Z teď po dvacítce prožívá velké prozření, kdy zjišťují, že vlastně nemusí být na sociálních sítích. Nemusí všechno neustále fotit a dávat na internet. Po Evropě se objevují restaurace, kde při vstupu platíte za to, že vám na dvě hodiny vezmou telefon a vy si pak užíváte život bez připojení k internetu. Čili k představě, že všechno je třeba digitalizovat, se začíná objevovat i protiproud. Velmi často je totiž představa, že všichni budeme žít skrznaskrz digitální životy, pouze marketingem technologických společností.

Čím ještě se můžou „alfy“ lišit od generace Z nebo mileniálů před nimi?

Upřímně, podle mě jsou tato rozdělení trochu zbytečná – nejvíce o písmenkových generacích hovoří marketéři. Rozdělení na generace X, Y, Z nebo alfa je produktem marketingových firem, které potřebují rozdělit lidi kvůli cílení reklamy. A tak se vymyslelo označení, které je jinak celkem k ničemu. Demografové stále pracují s tradičními generacemi, které se střídají v rámci rodin po dvaceti, třiceti letech. Reklamní průmysl nás ale potřebuje rozškatulkovat více, a tak si vymyslel generace střídající se po patnácti letech. Přestože se věk, kdy mladí mají děti, opožďuje a bylo by tedy logičtější mít ty rozestupy stále delší. Ale reklamy nefungují podle skutečnosti, spíš se skutečnost snaží přetvořit, a tak se střídání generací zrychluje, neboť se zrychluje chod mediální krajiny, což je jediná krajina, kde reklamy žijí. To, že přemýšlíme v marketingových pojmech ukazuje, jak je naše společnost na reklamě závislá.

Jak vlastně funguje mechanismus, kterým si sociální sítě nebo hry dětský mozek podmaní?

Sociální sítě manipulují lidský mozek tím, že mu neustále posílají odměny, na sociálních sítích dostáváte lajky a srdíčka, ve hře body, diamanty, postup na další level. Jakmile mozek obdrží odměnu, vyplaví dopamin (tzv. hormon štěstí – pozn. redakce) a vy máte pocit, že jste to dokázali a jste dobří. To máme jako lidé rádi, a tak chceme znovu. Tak hra nebo síť vytváří závislost. Hry a sítě umí dopamin dávkovat tak, aby vás to bavilo stále víc. K tomu ve vás potřebují spouštět jeho produkci stále častěji a silněji.

Dítě si pak na neustálý přísun dopaminu navykne a pak sedí ve škole, kde se musí snažit a pokud se zadaří, což není jisté, za týden dostane jedničku a vyplaví se mu dopamin. Jenže je zvyklé dostat ho hned. Internet dopamin dává za nic, proto se mluví o „levném dopaminu“. Když se ve třídách bavím s dětmi, běžně o něm mluví, vědí o tom. Ale vědět nemusí znamenat, že to máte pod kontrolou, jestliže se to týká vaší biochemie.

Aktivity, které dítě zažívá ve škole, nejsou tak rychlé, aby to dítě bavilo. Učitel není schopen vygenerovat výsledek a odměnu každých deset sekund, což je ale přesně to, co se děje v počítačových hrách na internetu. Školy se tak ocitají v konkurenčním boji o dětskou pozornost a zvídavost, který nemohou vyhrát.

A co je podle vás lepší cesta: regulovat hry s odměnami nebo modernizovat vzdělávání?

Je potřeba dělat oboje. Regulaci herních mechanismů nemají rodiče nebo učitelé jak zařídit. Říct, že tyto manipulativní techniky jsou špatně, protože narušují mozek a vytvářejí závislost, musí společnost jako celek. Čili je třeba se bavit o tom, jak nastavit internet a přesvědčit vlády, aby to zařídily. Navíc nesmíme zapomenout dohlédnout, aby taková regulace proběhla správně, protože omezování internetu může dopadnout i poměrně totalitně.

A vedle toho je třeba proměnit, jak fungují školy. Je zvláštní, že žijeme zcela zahlcení informacemi všeho druhu a současně se tak málo bavíme o tom, jak šíření informací funguje. Stálo by za to se do toho pustit, třeba kvůli dětem.

V podobných debatách prodejci argumentují svobodnou společností a poptávkou. Co byste jim namítl?

Jak to, že může být legální narušovat zdravý vývoj dětí? Přece nežijeme ve společnosti, kde se smí lhát a manipulovat nebo ničit svět. Anebo ano? Firmy, především ve Spojených státech, často argumentují svobodou projevu. Ale ta se v ČR týká lidí, nikoli firem. Máme mnoho zákazů a omezení ohledně prodeje. Nelze například jen tak každému nabízet zbraně nebo léky. I ve svobodných společnostech existují regulace.

Argument poptávkou předpokládá, že máte svobodu si vybrat. U dospělých platí, že vím-li, že mi něco škodí, jde o moji volbu, jestli si chci škodit.

Ale u dětí tento argument vůbec neplatí. V momentě, kdy utratíte miliardy, abyste postavil síť umělých inteligencí, jejímž smyslem je manipulovat mladými nervovými soustavami a schválně obíráte děti o svobodnou vůli, tak se pak nemůžete ohánět tím, že se tak rozhodly samy ze své vůle. A pozor! Nelze přehazovat odpovědnost na rodiče. To firmy často dělají, jelikož se tak zbavují zodpovědnosti své. Kdo ale může za skládku? Ten, kdo na ni sype bordel, anebo ten, kdo žije vedle ní? (TOTO JE VELMI DŮLEŽITÉ, fakt:-)-nezapomenout smazat závorku:-)

Ale pokud s tím rodiče nesouhlasí, mohou něco dělat, ne?

Ano, ovšem. Vedle individuálního snažení doma či ve škole existuje i kolektivní rovina. Po světě i v Evropě se diskutuje o omezení sociálních sítí do 16 let. Začíná se šířit vědomí, že děti nepotřebují mobilní telefony tak brzo, jak je dostávají dnes. To se lépe zařizuje kolektivně než individuálně, takže v Británii se takto angažuje už přes 150 000 rodičů a i v Čechách právě vzniká hnutí Dětství bez mobilu. Rodiče se v rámci třídy nebo školy domluví mezi sebou, že počkají a dětem telefony koupí až ve dvanácti nebo ve čtrnácti letech. Obrušuje se tím tlak, který děti často cítí, když zůstanou poslední ve třídě bez mobilu, což obyčejně dovede ke koupi telefonu i ty rodiče, kteří cítí, že by bylo lepší počkat.

To neznamená, že si děti občas nepustí na pohádku nebo nikdy nehrají počítačové hry. Je obrovský rozdíl, jestli jste v deseti letech hodinu na internetu, anebo jestli jste tam pořád. Dalším krokem postupného poklízení technologií kolem dětí jsou zákazy telefonů ve školách.

Internetová výuka se chápe jako míra pokroku a kvality. Jak školy budou s digitalizací držet krok, když budou mobily zakazovat?

Telefon je jen jedním z mnoha druhů počítačů a k rozvíjení digitální gramotnosti není nutný. Učit se pohybovat a smysluplně využívat digitální světy a být neustále připojen k internetu jsou dvě různé věci. Školy mají dostatek počítačů, aby to první šlo i bez telefonů v lavicích.

Děti se přibližně od dvanácti let musí s digitálními technologiemi učit pracovat. Nedávalo by smysl to nedělat. O generaci alfa se někdy píše, že jsou přirozeně digitální, ale není to pravda, žádné digitální stádium Homo sapiens neexistuje. Ano, hodně koukají na videa a hrají hry, ale pak učitelé často objeví, že neumí používat vyhledávač, protože na internetu nikdy nic nehledaly. Je to samozřejmě individuální, jsou i dvanáctileté děti, které umí s počítačem pracovat lépe než učitel informatiky.

Rozhodně by s digitálními technologiemi, internetem a umělou inteligencí měli ve škole zacházet středoškoláci. Což neříká, že mají být na internetu ve škole celou dobu, protože cílem digitálního vzdělávání není pracovní místo u počítače – tam přeci budou sedět umělé inteligence – ale schopnost najít rovnováhu mezi digitálními světy a smyslem lidského života.

Jsou na takovou změnu výuky školy připravené?

Někde ano, na většině škol nikoli. Je to o lidech. Často máme pocit, že zavedeme do tříd internet nebo dokonce umělou inteligenci, ale jinak vše budeme dělat jako dřív. Jenže aby dávalo digitální vzdělávání smysl, je potřeba změnit i ty věci okolo, obsahy i způsoby, jakým učíme. Ono se to málo ví a na mnoha školách to není příliš vidět, ale oficiálně platí, že každá škola si může sama nastavit, jak a co učí do takové míry, že je v podstatě možné cokoli. Stačí chtít. Digitalizace je ve školství rozhodně podporována shora a teď se všude chystají i nové vzdělávací plány. Jsme v období, kdy se všude přemýšlí, jak kolem dětí smysluplně nastavit proudy informací, ať už ty školní nebo ty digitální.

Narazil jsem na odhad hodnotového žebříčku generace alfa. A tam se dětí ptali, jestli by podle nich měli mít všichni na světě dost jídla, a pak se z toho odvodilo, že se budou zajímat o etická témata a budou méně sobečtí než generace před nimi. Co si o tom myslíte?

Děti rády mluví o velkých otázkách. Když ve čtvrté, páté třídě otevřete vážné téma a necháte děti mluvit, za deset minut se můžete dostat ke vzniku vesmíru či k otázkám typu „Proč není prostě mír?“ Děti jsou přirozeně zvídavé, zajímají se o svět, nebojí se k čemukoli vyjádřit a velmi často přirozeně ví, co je dobré a co zlé. A rozhodují se pro dobro. Nicméně se z toho nedá vyvodit nic o jejich budoucích postojích.

Co tedy generace alfa bude nejvíc potřebovat?

Jsou to normální děti toužící poznávat svět, hrát si a běhat s kamarády venku. To vyplývá i z výzkumů. Nám se zdá, že přirozeně potřebují obrazovky, ale děti říkají, že jsou radši venku s ostatními, ideálně – to mají úplně stejně jako my kdysi -, když s nimi není žádný dospělý, který by jim neustále připomínal, co a jak mají dělat. Potřebují být bez dozoru a dělat si, co je zrovna napadne. To se v dětských světech vždycky smělo. Někdy to mělo své důsledky, rozbitá okna nebo kolena, ale z dětí se stávali tvořiví, život si užívající dospělí. Takoví budou i dnešní děti. Jen je potřeba víc je pouštět ven, nechat je volněji chodit po světě, dát jim důvěru, že to zvládnou.

Z toho právě ale mají rodiče často strach …

Protože víme, že vytváříme tak podivný svět, že by bylo lepší, kdyby tam děti o samotě nechodily. Co všechno by se jim tam mohlo stát! Jenže ty obavy jsou umělé a zbytečné. Věnujeme příliš pozornosti obrazovkám, co nosíme po kapsách a vídáme zvláštně rozkouskovaný svět plný krizí, nedůvěry a nebezpečí. A pak se bojíme, o sebe i o naše děti.

Svět ale není nebezpečné místo. Svět je nejbezpečnějším místem k životu. Jiné není, veškerý život se odehrává zde. Až si toho všimneme, klidně děti do světa pustíme. Pravda, určitě bychom předtím měli venku lehce poklidit, protože některé z oněch nepříjemností venku skutečně jsou. Říct si, že to je možné a provést to, je smysluplnější než ze strachu o děti nepouštět děti ven. Jak se pak mají naučit rozhlížet se po realitě a upravovat si ji k obrazu svému? To dělaly a dělají všechny generace před nimi, patří to k bytí člověkem. Tedy i naše generace má možnost přetvořit svět tak, aby byl ještě krásnější, než jaký byl, když jsme byli dětmi. Ostatně od nás se děti stále učí více než od umělých inteligencí nebo influencerů. Od dospělých děti odkoukávají, co znamená být dospělým, který se dokáže rozhodnout a jednat.

Jestliže si myslíme, že svět není pro děti bezpečný, pak ho bezpečným udělejme a neřešme bezpečnost dětí tím, že je přes internet připojíme k vlastnímu telefonu.