Nevíme, zda technologie škodí dospívajícím.
Existují stovky výzkumů, ale jistě to nebudeme vědět nikdy. Nelze to vyzkoumat. Chceme-li odpověď na tuto otázku, ocitáme se na hraně možností západní vědy, jež ráda hledá jasné a zřetelné odpovědi.
Možná je ta otázka špatně položená. Škodí člověku život na světě, kde probíhají globalizace, civilizace a technologický pokrok? Dal by se na tuto otázku postavit a uskutečnit výzkum? Jak to cítíte, co si o tom myslíte? Kdyby se do takového výzkumu nějaký vědec či akademik pustil, byla by to profesní sebevražda.
Nicméně částečných výzkumů existuje prakticky nekonečno. Jejich nejrozsáhlejší přehled (zatím 383 stran) naleznete zde:
Haidt, J., Rausch, Z., & Twenge, J. (ongoing). Social media and mental health: A collaborative review. Unpublished manuscript, New York University. Accessed at tinyurl.com/SocialMediaMentalHealthReview
V tomto kolektivním dokumentu jsou studie rozděleny na ty, které dokazují vliv technologií na mentální zdraví dospívajících, na ty, které nic takového nedokazují a na další kategorie… Nečetl jsem zdaleka vše, ani vy nemusíte. Stačí, když se dokumentem budete probírat intuitivně a současně si budete vědomi svých vlastních přesvědčení a očekávání.
Pak je možné se z konkrétního výzkumu dovědět nový či nečekaný náhled. Ten se následně propojí s vaší vlastní, jedinečnou zkušeností. Částečně půjde o vaši mentální činnost, částečně se tak stane samo. Každé poznání vzniká takovou reciproční (vzájemnou) aktivitou.
Mám utkvělý pocit, že obrazy vygenerované AI, proměňují (narušují či nenarušují?) moji představu o bytí člověkem. Jako by z nich koukala povrchnost a marnost, jakási ztracenost ve světě, v němž žije a celkem obstojně funguje nepochopitelná a nelidská strojová obrazotvornost zahlcující vizuální krajinu svými zbytečnými pohledy. Je to též svět, v němž dospívají digiděti.
Aktuální český výzkum k tématu: IRTIS – MUNI (2024)
Závěry většiny z 11 studií nepoukazují na škodlivý vliv technologií na dospívající. Tedy někdy ano, ale většinou ne. Záleží na co přesně se ptáme a především koho se konkrétně ptáme. Vedle zajímavých příběhů, které tento výzkum přináší, se v rámci metačtení jedná o výbornou studii ukazující, jak je obtížné (až nemožné) odpovědět na obecně položenou otázku, jestli technologie škodí dospívajícím.
David Šmahel, vedoucí výzkumného týmu, komentuje: „Zjistili jsme, že používání digitálních technologií může mít negativní vliv na některé psychologické vlastnosti některých adolescentů, třeba na náladu a míru zdravotní úzkostnosti, ale u jiných vlastností, např. míry agresivity a empatie, žádný vliv prokázán nebyl.“
V klíčových zjištěních se například uvádí že:
„Není adolescent jako adolescent.
Většina našich studií potvrzuje, že dopady technologií se zásadně liší podle individuálního psychologického nastavení a dalších vlastností konkrétního adolescenta, což komplikuje zobecňování ohledně celé populace dospívajících.
Není wellbeing jako wellbeing.
Dopady používání technologií se liší na různých rovinách psychologického, fyzického a sociálního wellbeingu
dospívajících, nelze je tedy zobecňovat.
Žádnou paniku.
Otázka, jaký vliv mají telefony, sociální sítě a dalších technologie na dospívající, nemá jednoduchou a jednoznačnou odpověď a proto bychom se měli vyvarovat zjednodušování, unáhleným závěrům a morálním panikám, které se v této oblasti často šíří.“
(Zajímavý text plný historických morálních panik, který však vypráví i o tom, že morální paniky nemusí být nutně špatně, napsal George Dillard na Medium.com.)
Obrazy mi ke generování nabízí WordPress, nevím, co je to za program. Beru vždy první, co udělá. Jako ilustrace k tomuto článku mi to přijde příhodné. Lidská identita je vždy tvořena komunikací s vnějším světem. Jsou-li na světě sociální sítě, chytré algoritmy nebo umělé inteligence, něco to dělá každopádně. Člověk není izolovaný, autonomní tvor.
Tak co máme dělat s naším/naší „závislákem/závislačkou“?
Pro rodiče a pedagogy digidětí z akademických výzkumů vyplývá skutečnost, že na otázku, zda dítěti (či dětem ve škole) škodí technologie, musí odpověď vycházet z osobních pozorování všech lidí, jichž se dané tázání a odpovídání týká.
To si musíte rozhodnout sami. Tyto stránky a vědecké publikace pro vás mohou být vodítkem, ale nikoli semaforem.
Do přemýšlení o otázce je nezbytné zahrnout jak vlastní dojmy a myšlenky, tak pocity a pohledy dospívajících. A také faktory, které se technologií netýkají. Je to zkrátka otázka patřící k těm nejhlubším: Je mé dítě v pohodě? Je na světě rádo? Má se rádo?
Dospívání je poměrně těžké období, kdy najít odpovědi na tyto otázky, nemusí být v moci nejen rodičů (a výzkumníků), ale především v moci toho či té, na níž se ptáme.
Život v pubertě či adolescenci je někdy prostě na hovno a na nic se mě neptejte a nic po mě nechtějte, ty vole…
Znát výpovědi mladých je nicméně nezbytné a v mnoha ohledech směrodatnější než ujasněné pohledy starostlivých rodičů. A to i přesto, že pohled na sebe sama není v mládí často schopný vidět jasně. A tak se nejedná nezbytně o pohled správný.
Nicméně je dobré věnovat tomuto pohledu pozornost, tedy lásku, tedy jej brát v potaz a pokud je to jen trochu možné, důvěřovat mu. Podpora rodičů je během dospívání nejužitečnější prevencí všech problémů, fyzických, psychických i sociálních.
Ještě k výzkumům
Potíž se skutečností, že člověk nebývá vždy schopen správně vyhodnotit svou vlastní situaci nebo svůj psychický stav je problémem i všech výzkumů vycházejících z vyplněných dotazníků. Nemusí se ani týkat technologií a dospívání. Jakmile sbíráte data tím, že se někoho na něco ptáte, můžete si být jistí, že nemáte přesná data.
Obyčejně to výzkumníkům nevadí, jelikož vědí, že žádná data nejsou nikdy přesná, že život je vždy pestřejší a chaotičtější, ale protože rádi pracují s daty a jsou životem ve stroji nuceni prezentovat výsledky svého poznání ve formě tabulek, grafů a čísel, nic jiného než závislost na datech jim nezbývá.
To neříká, že výzkumy a experimenty jsou k ničemu. Jsou to velmi užitečné příběhy. Jen nejsou směrodatné, neříkají nám, co si máme myslet, co cítíme nebo jak bychom se měli rozhodovat.
Moc zorientovat se ve světě a schopnost rozhodnout, co je správné a co špatné, má každý lidský jedinec. Umíme cítit dobro a zlo, aniž bychom k tomu potřebovali potvrzení z výzkumů.
Jako vždy, když jde o děti je na místě důvěřovat vlastním pocitům a náhledům. Tedy v případě, že se v nich člověk dobře orientuje. Pocity strachu či znechucení z technologického pokroku většinou nepřinášejí smysluplná pozorování dané situace.
Naše děti to zvládnou, když to zvládneme my.
