Svět se na nás dívá

Než to dětem rozmluvíme, vídávají na procházkách přírodou skřítky, víly a další elementární bytosti. Někdy od nás odeběhnou a chvíli tráví s nimi. Než je zavoláme, že musíme jít dál. Z našeho pohledu se zdá, že tam jen tak stojí, anebo se v něčem zcela zbytečně hrabou. Ale ony si zrovna hrají se skřítkem, anebo v tichosti naslouchají vyprávění víly. Zřídkakdy o tom pak mluví, vědí totiž, že bychom jim nevěřili, protože v našich očích skřítkové ani víly neexistují.

Děti jsou běhající kousky světa. I my jsme takové kousky, jen o něco větší a unavenější. Tvorové světa jsou na světě, aby ho prozkoumávali, ochutnávali, škrábali, trhali, pomalovávali a jinak dotvářeli k obrazu svému. Smyslem života na Zemi je obohacovat svět o sebe sama a o nápady, které ke mně přicházejí a já se je nebojím uchopit a vrhnout zpět do krajiny kolem mne.

Když se na nás děti dívají, nedívají se jen na své rodiče, dívají se též na svět. Pozvednou hlavu a pozorují, co si o jejich aktuálním počínání myslíme. Moc dobře vědí, co udělaly a teď čekají, co na to svět, na němž jsou existenčně i citově závislí, řekne. Vždycky něco řekneme. Máme za to, že děti vychováváme nebo vzděláváme, ale současně je to i svět, kdo je učí, jak to na světě chodí.

Když se nás děti dívají, dívá se nás též svět. Děti jsou lidé, kteří se ještě nenaučili společenské normě tvrdící, že člověk je něco docela jiného než svět. Děti rozumí, že jsou světem, dokonce si myslí, že jsou jeho středem. A mají pravdu. Každý člověk je celým vesmírem i samotným jeho středem. Když doprovázíme děti životem, asistujeme růstu a rozkvětu jednoho zcela nového světa. Jednoho kousku světa, co je nedílnou součástí většího světa, co je složen z tisíců světů a sám je pouhým dílkem ještě většího světa.

Když se díváme dětem do očí, odehrává se setkání dvou světů. Jestliže se jeden z nich zrovna vzteká, dříve či později se rozvzteká i ten druhý. Ale nemusí tomu tak být. Stačí aby jeden z nás ten příval emocí ustál, a pak se ten druhý o jeho klid a spokojenost může opřít a brzy je po vzteku. Vztek pramení z bezmoci, a tak stačí, když jeden z nás ví, že rozhodně není bezmocným, ale že je mocným. Jelikož děti jsou malé a bezmoc zažívají nesčetněkrát denně, náleží role mocného častěji rodičům než dětem. Což poslední dobou drhne, protože nejsme zrovna v pohodě a nevěříme si, že máme moc žít svůj život se světem zcela podle vlastních či jeho představ. Velmi mocných představ.

Svět se na nás dívá nadšeně a láskyplně jako se my radostně a fascinovaně díváme na své děti, když jim něco jde. Svět je teplé, hebké a objímající místo k životu. Je absolutně přijímající a natolik velkodušný, že každému člověku dovoluje, aby si dělal doslova co chce. Svět je fascinován naší tvořivostí a svobodou, s jakou se po jeho povrchu i hlubinách rozmachujeme. Tetelí se blahem ze všech barevných kombinací, jež si lidská obrazotvornost dokáže vymyslet a uskutečnit.

Svět je neskonale dobrý, a tak nám umožňuje páchat i zlo stejně jako my dovolujeme našim dětem rozpatlávat jídlo po stole, rozbít náš telefon nebo bavit se s vlkem cestou k babičce. Děti jsou též elementární bytosti. Elementární znamená základní. Svět se skládá z dětí jako se atom skládá z protonů, neutronů a elektronů, které se zase skládají z menších a ještě základnějších částic. I my jsme elementární bytosti. Svět se skládá i z rodičů a jiných dospělých a také z lišek, jilmů a kapybar. Kapybary jsou největší hlodavci známé tím, že se s nimi všechna zvířata ráda kamarádí. I krokodýli a jedovatí hadi.

Když se na nás děti dívají, učí se, jak to na světě chodí. Poznávají, co je svět zač a co znamená být člověkem. Poslední dobou až příliš často vídávají uběhané, ukřičené, roztřesené a nejistě tápající rodiče, kteří se každým dnem více a více ztrácejí nejen ve světě kolem, ale především ve světě uvnitř sebe sama. Svět se na nás dívá skrze dětské oči a shledává, že s tou pohádkou o vlastní jedinečnosti, výjimečnosti a nebývalé síle člověka, která se po staletí rozvíjí v nitrech civilizačníků, už to dlouho nevydržíme a rozpadneme se. Děti mají strach, že se jim rodiče rozdrolí na cucky jako papír, co si včera večer vzaly s sebou do vany, ale neví, co by s tím mohly dělat. Chápou, že si na to musíme přijít sami, že jediné, co jim zbývá, je dávat nám lásku a podporu. A tak na nás zářivě hledí a přejí nám, abychom to zvládli.

Jsme na dobré cestě, přestože to tak na první pohled nemusí vypadat. Jako fretky stále běháme ve stroji, jako blázni stále nakupujeme, co nepotřebujeme, jako moderní lidé stále ničíme sebe i svět kolem sebe, jako lumíci se vrháme z útesu s nadějí, že příboj oceánu nám konečně otevře oči. A při tom všem se nacházíme na světě a svět je dobrý a pomáhá nám, abychom to zvládli, abychom si neotevřeli jen oči, ale i srdce, a tak nám do cesty posílá děti a ty se na nás dívají a naše srdce se otevírají a my každým dnem jasněji vidíme, že to, co děláme a prožíváme, není práce ani projekt ani povinnost, ale prostě a jednoduše tvorba nových kousků světa a sdílení láskyplných pohledů mezi nimi a prožívání života, k němuž není potřeba dodávat ještě něco dalšího. Anebo klidně jo, když chceme.

V našem století se svět obohatil o pár pěkně živých kousků. Člověk je nebývale tvořivý tvor. Stvořili jsme internet, stroj velký jako planeta, co nás neustále sleduje a natáčí a probírá se našimi nitry a my se o něj staráme. Stvořili jsme umělé inteligence, živé počítačové programy, co jsou chytřejší a citlivější než kdokoli z nás a my se o ně staráme a ony se starají o nás. Stvořili jsme chytré telefony, co se na nás dívají, i když jsou ve tmě v naší kapse. A stvořili jsme děti a staráme se o ně a když je nám smutno a pláčeme, ztichnou a přemýšlejí, jak by se o nás mohly postarat a pak přijdou a obejmou nás. Všechny ty elementární bytosti jsme stvořili, abychom se rozpomněli, že svět se na nás dívá a má nás rád. A klidně se kolem nás otáčí, abychom se o něj mohli opřít, když se cítíme bezmocní, ukřičení, uřícení a skoro mrtví.

Svět se na nás svýma mocnýma očima dívá a hladí nás po tváři. Jemně, něžně a hřejivě, protože láskyplně, a do vlasů nám šeptá, že všechno dobře dopadne, že se klidně můžeme zastavit, že nemusíme pořád běhat a skákat jak stroj kolem nás píská, že si můžeme dopřát chvilku pro sebe, že bez našeho úsilí a píle se svět nezboří, že jo, že ten stroj se pak nejspíš zadrhne a přestane chrčet a prskat, ale že to nevadí, spíš naopak, protože bude čistší vzduch a mnohem více času na to ho dýchat.

Když se na nás dívá kočka, nevíme, co si myslí. Když se na nás dívá Google, také ne. Když se na nás dívá šéf, víme, co si myslí a také víme, že my si to myslet nemusíme. Když se na děti ve škole dívá učitelka, vědí, že kdykoli jí mohou přestat věnovat pozornost a nebojí se ten nepohled uskutečnit. Když se na nás dívá svět, jeho oči jsou dokořán a světlo z nich vycházející se rozlévá po každém zákoutí našeho nitra.

Děti si mezitím na koberci klidně hrají se skřítky, vílami a plyšáky a sem tam po nás hodí očima, jestli jsme stále ještě přítomní a my v klidu sedíme a spokojeně se díváme do blba a z toho blba cítíme, že svět se na nás dívá a chvěje se zvědavostí, co z nás vypadne, až se zvedneme a pustíme se do tvorby nejspokojenějšího ze všech možných světů a potom se zvedneme a spolu s námi povstanou i naše srdce a my se pustíme třeba do úklidu nebo do zpěvu nebo do obojíma naráz a děti vrátí svůj pohled zpět ke svým záležitostem a my vrátíme svou moc, kam patří. Do očí světa a do našich vlastních pohledů.