Ze školy jsme si odnesli trauma. Máme ho všichni, kdo jsme se naučili číst a psát s lokty opřenými o lavici. Znemožňuje nám užívat své tvořivé moci. Tlačí nás pryč od aktivní účasti na stvoření světa. Díky němu se krčíme a mlčíme.
Než dítě poprvé vkročí do školy, naučí se chodit, běhat, mluvit, rozeznávat barvy, myslet, rozeznávat skutečné a „jenom jako“ a mnoho dalších věcí. Ve škole zaslechne, že teď se naučí, jak se učit. Neví, co si o tom myslet. Myslelo si, že učit se už umí.
Když si prvňáček prohlíží své nové sešity, sní, jak je naplní svými představami o světě. Na obalu je jeden jednorožec, ale kolik se jich dá nakreslit na všechny ty volné listy a řádky? V sedmi letech mají děti obrazotvornost ve stavu absolutní moci. Těší se do školy. Fascinuje je tušení, že se konečně dostanou k nástrojům, s nimiž bude možné sny a touhy proměňovat na skutečné kusy světa. Doteď byly bezmocnými dětmi s neuskutečnitelnými plány, ale brzy budou dospělí, a pak…
Jenže všichni dospělí také chodili do školy a odnesli si z ní ono trauma. To děti nevědí. Kolikrát to celý život nevědí ani dospělí. Nejvíc jsou poznamenány učitelky a učitelé. Ti si školní trauma zvnitřnili natolik, že se jej rozhodli replikovat dál a dál.
Ono trauma pramení z poznání, že na vnitřním světě člověka nezáleží. Co si myslíš, co cítíš, a které bytosti se ti zrovna procházejí srdcem nikoho nezajímá. Především ne teď. Ve třídě, v lavici, při práci. Tady se učí. Tady se netvoří žádné světy ani vesmíry. Ve škole vládne zákaz naslouchat vlastním hlasům, imaginativním a tvořivým. Trauma se rodí z příkazu věnovat pozornost inspiracím, návodům a úkolům pocházejícím z vnějšku. Výhradně z vnějšku. Navíc od autority, která určuje, kdo smí mluvit, co má říkat a kdo musí mlčet. Objektivní realita školních povinností a vzdělávacích obsahů nesmí být v žádném případě narušována nějakými osobními postřehy nebo potřebami.
Kdysi tichá a bezmocná žákyně, často jedničkářka, jež spanilou jízdou doklouzala až k oficiálnímu papíru, se stala schopnou a respektovanou učitelkou s monopolem na výběr informací, jimiž je vhodné rozechvívat atmosféru vyučovacích hodin a síťovat neurony žáků. Má děti ráda. Vnímá svou práci jako poslání. Co se sama naučila, teď předává dál. Své trauma si nepřipouští, neboť podvědomě tuší, že by šlo o bolest, jakou nikdy nezažila, a tak ji školní trauma posílá před zvědavě natěšená srdce. Reprodukce traumat je běžně nevědomou záležitostí. Je pilná a hodná.
Prozkoumává inovativní didaktické metody, k dětem si tvoří individuální přístup. Ale nevidí, že každá didaktika je způsob, jak vnitřní svět dítěte přehlušit tím vnějším, jak efektivně donutit dítě věnovat pozornost něčemu, v čem ze svého pohledu ještě nemůže nacházet smysl. Nemůže, nechce to vidět. A tak je oba, ji i dítě, vede dál cestou, o níž se říká, že je potřebná a nutná, ačkoli je únavná a nesmyslná. Její práce ji naplňuje.
Děti ji mají rády. Přijímají svět, jaký je. Učí se a nasákávají. Nemohou vidět, že je jim právě zakazováno všímat si hravé lenosti vesmíru, nemohou pochopit, že všechna ta zadání a postupy slouží k přerušení jejich vztahu s vlastním nitrem. Učí se dívat ven. A postupně zapomínají, jaké je dívat se zároveň i dovnitř.
Není to její vina, sama je obětí stejné hry. Škola je tím, kdo traumatizuje. Škola je sdělovací prostředek, in-formační médium sestrojené tak, aby moc a tvořivost člověka ustoupily programům a úkolům společnosti. Aby pohled vždy směřoval ven a nikdy dovnitř. Škola existuje, aby člověk zapomněl, že v jeho srdci sídlí životodárný klid, spokojenost vesmíru a neukojitelná chuť podílet se na stvoření světa. Právě proto nejde zastavit hrající si děti. Tvoří, až padnou únavou. Tvoří nitra, svá i všech možných světů.
Trauma spočívá v nasátí pocitu, že vnějšek, společnost, a nikoli srdce, ví nejlépe, co je potřeba. A že je nezbytné neustále se bázlivě a opatrně ohlížet, přizpůsobovat se a přitom sveřepě ignorovat vlastní potřeby a představy. Jenže svět se na nás dívá a rád by, abychom při jeho tvorbě vycházeli z pestrosti, bohatství a moci našich jedinečných, lidských niter. Kvůli tomu existujeme.
Jde o trauma, protože odstřižení od vnitřního zdroje inspirace je mučivé a bolestivé. Člověk ztrácí schopnost orientovat se podle smyslu vlastního života. Proto se učitelka bojí nahlédnout, co dělá. Musela by si přiznat, že všechny ty roky nežila svůj život. Když sedávala v lavicích i nyní, když do třídní knihy vyplňuje, co bylo probráno.
I my se bojíme. Že nás uvidí, jak si čteme pod lavicí. Že nás vyvolá a nebudeme vědět, co jsme nikdy vědět nepotřebovali. Že to schytáme, hlavně doma, kde jsou taky traumatizované bytosti, pokud právě teď nepromluvíme, anebo že nás trest nemine, jestliže promluvíme, když jsme měli mlčet. Bojíme se chyb a bojíme se být vidět. Bojíme se cítit, myslet i věřit.
V důsledku traumatu svěřujeme své životy pseudoautoritám vůdců. Plníme příkazy nadřízených a spoléháme na přirozenost společenského tlaku i realitu nepříjemných povinností. Je normální, že se člověk občas musí kousnout, ačkoli to nedává smysl. Věnujeme pozornost rozmanitým médiím a necháváme se in-formovat o světě a o tom, co je pro nás dobré a zlé. Nemáme sílu nebrat si osobně, co na nás hází. Protože náš pohled na svět, moc i vůle kdysi zmizely v odpadkáči plném ubrousků od svačin. Jsme trauma. Učení se čtení, psaní a počítání má vedlejší účinky.
Čtení ani psaní nepramení v lidském nitru. Tyto dovednosti nejsou přirozené a dá se bez nich žít. Umění čtení je projev závislosti na technologii knihtisku. Zákonitosti psaní byly vymodelovány velmi arbitrárními pravidly určenými jazykovědci minulých staletí.
Počítání se v přírodě vyskytuje. Člověk se množstvími a měřením zaobíral i v nevyškolených dobách, ale matematika není jazykem vesmíru. Veškeré abstraktní systémy poznání náleží informačnímu proudu přicházejícímu k nám z vnějšku.
Ten má ve světě své místo. Matematické pravdy jsou skutečné. Stejně jako všechny knihy a dokumenty. Ale smysluplný a spokojený život se odehrává, když je vnější přísun informací v rovnováze s příběhy a pohledy vycházejícími z nitra ven.
Mnoho civilizačníků se vůbec nevnímá a za své pohledy považují do nich vložené programy. To je cíleným výsledkem školního traumatu. A tak padáme do závislostí na obrazovkách, sítích a datech. Nevěříme si a nedokážeme si představit, že bychom byli schopní a mocní uspořádávat si naše světy bez vládců, ať už je jimi kdokoli či cokoli. Vnímáme svět výlučně skrz rozmanitá média, necháváme se rozezlívat jejich zprávami, vztekáme se a komentujeme, ale nemáme sílu z toho spektáklovitého kolotoče vystoupit a něco udělat se světem a naším životem v něm. Zapomněli jsme, bylo nám zakázáno a my jsme si ten zákaz zvnitřnili, na to jen pomyslet. A tak si ani nepředstavujeme, že by to mohlo být jinak.
Díky škole si životem neseme trauma tvrdící nám, že moc se nachází mimo nás. Že nezáleží na nás, kým jsme a jak se cítíme, že to je určeno rolí, kterou zastáváme nebo povoláním, které vykonáváme, anebo místem, kde se zrovna v životě nacházíme.
Člověk je tvor společenský. Proto je třeba, aby se ve škole žáci seznámili se základními pochody společnosti. Ale má smysl seznamovat žáky s celospolečenskými traumaty a komplexy a zasvěcovat je do struktur společnosti, která prochází transformačním vystřízlivěním z vlastních úspěchů, jenž bude v dohledné době řádně bolet všechny zúčastněné?
Prozatím nechce mít většina lidí moc ani svobodu se rozhodovat a budou poslušně dřít, utrácet, bavit se a budovat světlé zítřky civilizace, dokud planeta nelehne popelem. Nevědí, že traumata jsou nepovinná a lze je přetvarovat. Nevědí, že mít moc nebolí a ku spokojenému a klidnému žití se to celkem hodí. Moc není povolenka ke kontrole a ovládání. Moc je pocit, že mohu žít svůj život. Moc je moci.
A nevědí, že člověk není jedinec, ale tvor symbioticky zasíťovaný se společností i vesmírem. To poznáš, když se zadíváš do svého nitra. Srdce tam tráví čas uváděním duše do rovnováhy s tvou aktuální současností. Člověk jde světem a svět člověkem. (Text je fragmentem většího celku a tedy nemusí být některé části úplně vysvětlující.)
Do pár let se přítomné společenské tvary rozpadnou. Učitelka přestane vyplňovat třídnici a ohlížet se na oficiální vzdělávací obsahy. Chvíli to bude bolet, ale dá to. Bude učit. Děti se chtějí setkávat a poznávat svět i v mizejících světech. Jeden den pozná, že sdílí-li s dětmi, co sama považuje za životodárné, dávají pozor.
Neboť sdílení vnitřních světů je vzrušující a protože všechny děti se chtějí stát velkými, což se nejlépe učí nápodobou od dospělých. A protože učit se znamená ladit moc srdce do harmonického souzvuku s mocí světa. Protože dospělí provádějí děti životem a děti chtějí být učeny, jak se žije beze strachu a bez bezmoci.
Jeden den učitelka objeví, že ona sama je zdrojem smysluplných informací, že už se vůbec nemusí ohlížet, co by se mělo učit, ale bohatě jí stačí vyprávět o jejích vlastních náhledech na život. Smyslem poznávání je láskyplné proplétání se světem. Opravdová a živá pozornost je setkání srdce a vesmíru. Nikoli tváří v tvář, ale nitro v nitru. Sdílí-li ve škole dospělí s dětmi svá nitra, proudí atmosférou hodiny moc tvořící radostně celé nové světy.
Tou mocí nenasákávají jen přítomné děti, ale i kdysi traumatizovaná učitelka. Často mlčí a rozdává prostor a děti rozvíjejí příběhy o jednorožcích a trojúhelnících, jejichž úhly nedávají součet 180°. Sedí na koberci a naslouchá, jak se svět plní imaginací a mocí lidí tak čerstvých a tvořivých, že by jim nejraději svěřila do péče budoucnost.
