Ve stroji – prostory korporátu

Kateřina Zemanová (ČT Art)

 

Nechci tvrdit, že kancelář je vězení, ovšem jisté účinky panoptikonu a jeho moci, které francouzský filozof Michael Foucault popisoval ve své slavné knize Dohlížet a trestat, se v prosklených kancelářích přece jen zhmotňují. Hlavní výsadou panoptikonu je podle Foucaulta „zavést vědomý a nepřetržitý stav viditelnosti, který zajišťuje automatické fungování moci“.

Kvůli neustálému dohledu se mocenské vztahy udržují „nezávisle na tom, kdo je vykonává, zkrátka aby věznění byli chyceni v situaci působení moci, jejímiž nositeli by byli sami“.

Všudypřítomné sklo tak v podstatě působí jako ona dozorčí věž – je přes něj vše vidět a vy nevíte, kdo a kdy se dívá. Možná se taky nikdo nikdy nedívá, nakonec nejste ve vězení, nýbrž v kanceláři. Přesto chování možná podvědomě uzpůsobujete tomu, abyste přinejmenším vypadali, jako že jste v neustálém pracovním nasazení.

Zároveň si však uvědomujete svoji privilegovanou pozici. Stěny skleněného paláce vás ochraňují před odcizujícím městem. Získáváte jasnou příslušnost k „většímu celku“, něčemu, co vaši maličkost zastřešuje a ukotvuje v hierarchii společnosti.

Skleněné korporátní paláce jsou tak zejména továrnami na iluze. Na iluze produktivity a efektivity. Na iluze prestiže a vyšších hodnot, o což se často starají umělecká díla. Na iluze ohleduplnosti k životnímu prostředí. Všechny tyto iluze vznikají hlavně díky tomu, jak kancelářské budovy vypadají. Takže je to v podstatě jenom další hra. Tentokrát do ní ale významně promlouvá i svět (někdy rádoby „nezávislých“) umělců.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *