„Hlavním posláním nerůstové společnosti by však podle Gorze mělo být osvobození lidstva od práce. Důsledně kritizoval posedlost plnou zaměstnaností a neustále rostoucí produkcí. Zvyšující se efektivita práce by neměla sloužit k navyšování produkce, ale ke zkrácení pracovní doby, tvrdil Gorz. „Hlavním cílem není ani maximální produkce, ani plná zaměstnanost, (…) nýbrž jinak organizovaná ekonomika, v níž je uspokojení potřeb zajištěno každému, výměnou za určité množství společenské práce, jež by zabíralo jen malý zlomek lidského života.“
Od sedmdesátých let tak prosazoval dvacetihodinový pracovní týden, později také základní nepodmíněný příjem. Získaný volný čas by však neměl sloužit k tomu, aby lidé více spotřebovávali. Cílem je osvobodit lidi, aby mohli vytvářet skutečné hodnoty, jež nejsou ani měřitelné ani směnitelné: pečovat o své blízké, zkrášlovat své okolí, vzdělávat se a produkovat věci, na něž v tržní společnosti nezbyl čas ani místo. Teprve to umožní (řečeno existencialistickým slovníkem) vnímat se jako subjekt vlastní existence: tedy být skutečně svobodný.
V sedmdesátých letech, zatímco Evropou obcházelo strašidlo nezaměstnanosti, nastoloval Gorz zcela jiný pohled na práci a důsledně kritizoval snahy vytvářet zaměstnanost pro zaměstnanost. „Místo toho, aby si kladli otázku, jak zajistit, aby v budoucnu mohli všichni pracovat mnohem méně a lépe, a přitom dostávali svůj podíl na společensky vytvořeném bohatství, naprostá většina lidí se ptá, jak zajistit, aby systém spotřebovával více práce – jak zajistit, aby obrovské množství práce ušetřené ve výrobě mohlo být promrháno na druhořadé práce, jejichž hlavní funkcí je zaměstnat lidi.“ (André Gorz)
